Nevýhoda nejmladšího 10 - Jdeme pryč!

Běžím temnou chodbou. Bojím se toho, co nechávám za sebou, ale ještě víc toho, co najdu před sebou. Ten zakuklenec říkal, že Hinata nemá absolutně žádný potenciál, takže ji Orochimarovi neodnesl, ale co když jí ublížil? A co když ublížil ostatním? Vím, že to není moje vina, ale stejně si neodpustím, kdybych odtud jako jediný vyváznul živý. Kdyby nebylo maminky a brášky, ani bych se možná potom nepokusil utéct.
Přestože se mi cesta z cely do místnosti zdála nekonečná, teď uběhla docela rychle. Asi proto, že já opravdu rychle běhám a myslím, že Soru moc rychle nešel. Nejspíš se bál, jak budou ostatní reagovat na to, že mě málem zabil. Každopádně jsem skoro tady, už vidím světlo a slyším hlasy, dokonce hlasitěji, než jsem je slyšel poprvé, když jsem se probral v cele. Teď už jsem byl tak blízko, že ke mně doléhaly útržky rozhovoru.
"...v pořádku?"
"No, ta rána opravdu vypadala dost ošklivě. Vážně jsem nečekala, že by mu mohli způsobit doopravdy vážné zranění. Ale na druhou stranu, jsou dospělí, ne? Měli by umět léčit."
"To je fakt. Ale co ten ninja, jak sem přiběhl a okukoval nás? Co to jako mělo znamenat?"
"To znamená, že lepší příležitost utýct nebude," vkládám se do diskuze mezi Yoake a Adorem, "mají tam pořádný zmatek. Vtrhla sem jiná banda ninjů, tak se tam všichni trošku motaj."
"Sasuke!" Vykřiknou oba dva a vrhnou se ke mně. Ve tvářích se jim značí úleva, že nejsem po smrti. Nejspíš by mě rádi objali, ale v tom nám brání mříže. To bude problém.
"Ehm... Sasuke? Jak máme vylízt z tý klece?" zeptá se mě trochu pochybovačně Adore. Mám takový pocit, že mi dneska všichni čtou myšlenky a začíná mi to docela vadit.
"Ale Adore, ty ve všem vidíš problém!" osočí se na něj Yoake, jako by na světě nebylo nic snadnějšího, než dostat se skrz mříže, mezi kterými je nanejvýš pěticentimetrová mezera.
"Yoake?" začnu opatrně, "to je opravdu docela problém. Chci říct, i když jsme tady všichni malí, tudy se rozhodně nikdo z nás neprotáhne."
"No Sasuke, mně si připadal inteligentní! Ale zase si dostal dost ran do hlavy, to tě omlouvá."
"Proč mě musí potlučená hlava omlouvat? Co jsem řekl špatně?"
"No tak se nerozčiluj, Bóže. Já jen, že ty jsi z klanu Uchiha a já jsem měla dojem, že Uchihové ovládají ohnivé techniky."
"To jasně, ale proč..." Pomalu mi to v hlavě začalo šrotovat, až se správné kolečko sešlo se správným a hezky to cvaklo. "Snad si nemyslíš, že to tady zvládnu roztavit?!" zeptám se jí nevěřícně.
"Ale ty to zvládneš, když se budeš snažit."
"COŽE?!"
"ŽE TO ZVLÁD..."
"TO JSEM SLYŠEL!"
"Promiňte, že vám do toho skáču," ozval se Adore, "ale až bude Sasuke dělat tu ohnivou techniku, nezabije nás tím?"
"To je pádný argument."
"Ale není. Je to tu velký, prostě půjdem stranou."
"Počkej! To ne! Já nechci umřít v plamenech!" začal Adore ztrácet hlavu.
"Nikdo v plamenech neumře! Teď všichni do kouta!" zevelela Yoake a ostatní děti, co zatím naší hádce jenom přihlížely, se bleskurychle přesunuly do kouta co nejdál ode mě, jako kdybych měl každou chvíli vybuchnout. Adore poraženě pokrčil rameny a utíkal se taky schovat, ale Yoake ke mně přišla docela blízko a do očí mi řekla:
"Musíš jít až tam do rohu, co nejdál od nás. A už se nevymlouvej, nebo si budu myslet, že to ani neumíš."
"Já že neumím Katon? Tak se dívej." Naježím se a odběhnu na druhý konec. Složím správné pečetě, chvíli zadržím chakru v plicích, jak mě to táta učil, a pak vychrlím obrovský oblak ohně. Když se oheň uklidní, vidím, že mříž to opravdu nepřežila. Díky Bohu za laciný materiál!
"Hezky, Sasuke! To bylo fakt hustý!" křičí Yoake a jako první prolézá otvorem. Hned za ní vylézají ostatní děti, všechny s totálně vyděšenými výrazy. Průvod uzavírá Adore.
"Tak fajn. Myslím, že bude nejlepší se držet pohromadě, ale asi by bylo lepší, kdybychom já, Adore a Yoake tak nějak víc drželi vždycky se třema z vás" obracím se k ostatním. Nikdo neprotestuje, že jsem se pasoval do role vůdce, tak pokračuju, "takže - kdo půjde s kým?"
"Já jdu se Sasukem!!!" zakřičelo najednou devět hlasů. No vida, jak jsem oblíbenej. Jako na akademii. Asi mám v sobě nějaké neodolatelné kouzlo - nebo se se mnou všichni cítí bezpečně po tom, co viděli, jak chrlím oheň.
"Všichni nepůjdete se mnou. Jenom tři. Jedna bude Hinata, protože já jsem se poslední dobou praštil fakt hodněkrát a nechci se učit víc jmen, než je třeba." Hinata se na mě vděčně usmála a přistoupila ke mně. Byla ještě bledší než obvykle a vypadala, že každou chvíli omdlí. Podal jsem jí ruku a ona se jí vděčně chytila.
"Takže, dál. Kolik je tady holek a kluků?" zeptám se a nevím, od koho mám čekat odpoveď.
"Sedm kluků, pět holek." oznámí mi Adore.
"Jo, takže k Yoake tři kluci, k Adoremu dvě holky a jeden kluk a ke mně ještě jeden kluk a jedna holka." Náhle se strhla menší tlačenice, ale nakonec přede mnou stála blonďatá dívka s culíky a opálený kluk s kaštanovými vlasy. Oba dva měli ve tváři výraz pernamentního strachu, ale i chvilkové radosti, že půjdou se mnou.
"Tak... ahoj. Jak se jmenujete? Já jsem Sasuke." Představím se spíš ze slušnosti než z obavy, že by mě moji svěřenci neznali. Konec konců, v posledních pár hodinách padlo moje jméno hodněkrát.
"Chimera," špitne blondýnka.
"Malaku," zamumlá kluk. Rozhlédnu se kolem.
"Dobře, tak teď mě poslouchejte. Půjdeme do hlavního sálu. Vím, kudy to je. Tam se rozdělíme. První půjde skupina s Adorem. Počkáte, až vám dám signál, a potichu polezete podél stěny nahoru. Je tam hodně krámů, za ty se půjde schovat. Chvilku po vás vyrazí skupina s Yoake. Ty s sebou kdyžtak vezmou zbytek mojí skupiny, a to v případě, že já budu muset odlákat pozornost. Polezeme nahoru, je tam teď velká díra. Tou se dostaneme ven. Jasné?"
Všichni přikyvují, až na Yoake.
"Sasuke?"
"Hm?"
"Co myslíš tím, že možná budeš muset odlákat pozornost?"
"Nevím, jestli je tam pořád takový zmatek. Možná by si nás všimli. A ten chlap, co mimochodem taky rozbil ten strop, říkal, že nikoho z vás nechce. Jenom mě. Takže když bude třeba, tak já za ním půjde a vy utečete. Pak musíte ty a Adore dovíst ostatní do bezpečí."
"Ale..."
"Je to nejrozumnější řešení. Tak pojďte," utnu Yoakeiny protesty. Všichni se zvednou a následují mě.

...

Nevím, jak dlouho jsme už na cestě. Je pořád větší a větší zima a déšť houstne. Zčistajasna se před námi ale objeví světlo. Jak se přibližujeme, tak se světlo zvětšuje. Už jsme dost blízko, abychom rozeznali, že před námi si někdo rozdělal ohniště pod skálou. Oheň ozařuje jen jednou jedinou postavu, a to útlou a malou - ženskou. Dívka u ohně vyskočí a vytasí zbraň, stejně jako já, Fugaku a Itachi. Já a Fugaku si automaticky stoupneme před Itachiho.
"Kdo jsi?" vypálí bez obalu Fugaku.
"Kdo vy?" odpoví dívka na otázku otázkou. Nevypadá ale nebezpečně. Myslím, že nemůže být o moc starší než Itachi, a navíc má ve tváři úplně stejný výraz zoufalství a počínajícího šílenství jako můj starší syn.
"Já jsem Mikoto Uchiha z Konohy. Hledám svého syna Sasukeho. Počítám, že vy jste zde z podobného důvodu?" Snažím se mluvit klidně, abych ji ještě víc nevylekala. Na mladou ženu ale spíš zapůsobila má slova.
"Můj malý bráška Adore se taky ztratil. Už několik dní ho hledám, ale zatím marně," přikyvuje dívka.
"Chceš jít s námi?" vkládá se do hovoru nečekaně Itachi. V zoufalé slečně nejspíš vidí spřízněnou duši. Jenom ona si dokáže předsravit, jaké to je, když ztratíte malého bratra. Jenom ona mu teď může rozumět.
"Ano, moc ráda. Už to sama moc nezvládám." Dívka uhasí oheň, vezme si věci a vybíhá zpátky do deště. Povídá si s Itachim, zatímco já přemýšlím, jak mohou být lidé důvěřiví, když se jejich milovaní ocitnou v nebezpečí a jak jsou v takových situací otevřenější.