Démonův pláč

Proč se mi stále zdá, že mě celý svět nenávidí jen za to, čím jsem? Že má existence je z nějakého nepochopitelného důvodu zdrojem veškerého zla v mém okolí? Proč mám ten neodvratný pocit, že tu vězím zavřený právem, ačkoliv si nevzpomínám, že bych kdy provedl něco z těch všech zlých věcí bezdůvodně...? Nebyli to snad oni, kdo při pohledu na mě ihned začal zmatkovat, utíkat a křičet?

"Pomoc, je tu démon! Zabijte ho!"
Nikdy. Ani jedinkrát za můj dlouhý život mi nikdo neřekl jinak. Démon. Devítiocasá liščí bestie. Věc, která trhá skály a způsobuje tsunami. Zlá, ďábelská bytost, vyvržená snad na tento svět z hlubin horoucích pekel... Nepatří sem a je nutno ji zahubit. Nebo alespoň zastavit. Udělat přítrž jejímu řádění, než způsobí něco ještě horšího, něco, na co si třeba doposud netroufla. Odeslat ji tam, odkud přišla. Pryč z toho mírumilovného lidského světa. Z ráje, co si tady všichni naivně a slepě budují, ignorujíce války, nemoci a v neposlední řadě i své vlastní hříchy.

Vždycky to bylo stejné. Ti stateční, ti dobří, se proti mě postavili, hnáni sobeckou touhou po vlastní slávě, nenávistí vůči neznámému. Ale věřte mi, určitě zrovna v tu chvíli nemysleli na dobro vás ostatních, k smrti vyděšených lidských červů.
Prozraďte, kdyby na vás někdo zcela náhle a bezdůvodně zaútočil se zjevným úmyslem vás zabít, nebránili byste se? Nedělali byste náhodou kruté věci jen proto, aby vás ti druzí nepřipravili o život? Nefunguje takhle pud sebezáchovy? Sáhněte si na srdce a projednou si přiznejte pravdu.
No vidíte. A stejně, vy všichni krutí lidé, viníte zase jen mne. Protože jsem jiný. Tak moc jiný, jak jen to jde... Nepatřím mezi podřadné lidské plémě. Z hloubi duše ho nenávidím. A vy to víte, vy to ze mě cítíte, vidíte mi na očích tu prastarou zášť, kterou tam ale v samém prvopočátku nevložil nikdo jiný než vaši předkové, stejně zkažení jako vy dnes. Stejně zaslepení vlastními touhami, stejně neschopní pochopit ostatní...

Ze strachu o nadvládu vašeho druhu na světě, z obavy před velkým, děsivým zvířetem, tak nepodobným všem těm drobným tvořečkům, které snadno přemůžete, jste sáhli k zoufalému kroku. Uvěznit mě do těla jednoho z vás. A tak tu trčím... dlouhé a dlouhé roky, zavřený v zapečetěné cele. Všude kolem jen tma a ticho a já s tím nedokážu nic dělat. Ta bezmoc je tak hrozná! Jak moc bych chtěl být zase volný...
...když nic jiného, tak alespoň svobodu jsem kdysi míval. I jako nenáviděná bestie jsem měl tu možnost jít si kam se mi zlíbí, možnost svobodně existovat, možnost žít. Ale jak už to tak bývá, ti hrozní lidé nebyli schopni mi ani tu trochu štěstí dopřát. A když se snažím přimět toho chlapce, tu živoucí celu, do níž mě uvěznil jeho vlastní otec, aby mě pochopil... aby si mě alespoň vyslechl, nechal mne na chvíli nadechnout čertvého vzduchu, proběhnout se zase jednou po světě a pomstít se té hloupé lidské rase, která neumí nic než týrat a ničit ty, jenž jsou jiní... když se mu snažím vysvětlit, že chci také jenom žít, neposlouchá.
Je stejný jako oni. Stejný jako jeho otec, ten skvělý, neskonale statečný a dobrý Yondaime Hokage. Stejný jako jeho matka, která ho přivedla na tento svět jen za účelem mého uvěznění. Stejně zaslepený tím vším sebeklamem, jako všichni ostatní.

Jak rychle zapomněl na chvíle strachu, bolesti a zoufalství, když se mu zdálo, že ho všichni kolem nenávidí jen za to, že prostě je. Jak rychle se jeho malé lidské srdce dostalo přes všechnu tu křivdu, která ho tehdy pronásledovala den co den a neustále, minutu po minutě mu připomínala, že je něčím nechtěným. Něčím nenáviděným... tak jako já.
Jak rychle dokázal přilnout k těm všem pošetilým výmyslům! Otevřít se bytostem, které zrazují druhé a zrazovat vždy budou... jen pro vlastní dobro.

Byl jsem mu už od začátku přidělen jako celoživotní partner. Jako součást jeho samého. Mohl jsem se stát jeho spojencem. Nejlepším přítelem a nejsilnější zbraní, kterou kdy tento chlapec držel v rukou. Přísahám, že jsem mu dlouhá léta chtěl pomoci se splněním jeho snu. Toužil jsem být mu něčím užitečný, propůjčit mu svou sílu. Dát mu tu moc porazit kohokoliv, kdo se k němu bude chovat zle. Udělat z něj někoho, kdo bude třeba jednou schopný prolomit tu hloupou iluzi, nenávist a zlobu, kterou v sobě všichni lidé chovají. To vše mohl, hlupák jeden malá, mít. Stačilo mě pustit k jeho duši a splnit moje jediné, skromné přání. Nechat mě alespoň jednou za čas existovat. Půjčit si jeho tělo a projít se pod zářícím sluncem. Vstoupit do jiskřící, chladivé říčky a omýt ze sebe všechnu špínu světa. Prožívat tyhle chvilky obyčejného štěstí... a možná také někdy dát průchod své zlobě, mnohem opodstatněnější než je zloba těch všech červů.

Ale démonův pláč nikdo neslyší. Démonovy slzy nikoho nedojmou. A démon se pak, stejně jako já, rozhodne to všechno vzdát...
...jak si přejete, vy hloupí, pošetilí lidé. Stanu se tím, za co mne celou dobu považujete. Pak budete mít alespoň skutečný důvod mě zabít. A život půjde dál, zdánlivě nezměněn.
Jen už nikdo nebude mít možnost vidět démona plakat.