Prázdno 6. část

U jídelní tabule byla, jako obvykle, spousta řečí, z nichž většinu zaopatřoval Kankurou. Temari také neměla problém s výřečností, ale po cestě byla ještě pořád unavená, od čehož jí nevypomohlo ani dvanáct hodin spánku, které si neodpustila. Gaara toho nikdy moc nenapovídal a ani dnešek nebyl výjimkou. Jediné na co reagoval, byly Temariiny otázky týkající se "kazekagování".
"Tohle bude ještě zajímavý…," uculil se zničehonic Kankurou po chvilkové odmlce. Oba sourozenci se na něj nechápavě podívali.
"No chápete, ne? Docela mě zajímá, co se stane, až se Koru-chan probere." Teď jen souhlasně přikývli.
Měl pravdu. Ráno se byla Temari podívat do jemu vyhrazeného pokoje a Mariko ještě pořád seděla u jeho postele. Opřená o zeď klidně spala svírajíc chlapcovu ruku ve své dlani. Posledních pár dní se o Korua museli starat Gaara s Kankurem a to pro ně bylo hotové utrpení. Oproti své sestře byl totiž Koru nanejvýš hyperaktivní osůbka. Ve svém věku si samozřejmě nedělal ze smrti svého otce až takové starosti, zvlášť když měl to štěstí a nic z toho incidentu v podstatě neviděl. Dokonce ani na sestru si nevzpomněl. Bylo jasné, že s ním moc doma nebývali.
"Když jsem byla v Konoze-" začala Temari, ale Kankurou jí přerušil.
"…tak jsi byla za Shikamarem. No a? Pokračuj!" Se zuby odhalujícím úsměvem si opřel tváře do dlaní a našpulil rty.
"Blbče…to taky, ale o tom teď mluvit nechci."
Kankurou a Gaara si vyměnili významné pohledy a Kankurou se nedal odbýt: "Seš si jistá?"
Temari se opřela do židle a zlověstně zamračila. "Absolutně."
"Jasně. Fajn. Pochopil jsem," pozvedl ruce v bezmocném gestu. Nevypadal však, že by se zřekl své zvědavosti. "Pokračuj, drahá sestro."
"No, chtěla jsem jen říct, že Mariko je moc milá holka a teď právě nemá s bráškou kam jít," ztišila hlas, "Měl bys něco proti tomu, aby tu zůstali, Gaaro? Teda myslím v Písečné, ne u nás. To jen než bych jim našla vlastní bydlení."
Kankurou se zatvářil nanejvýš zmateně: "Moment! A co já? Na můj názor se neptáš?"
"To už pár let, Kankurou," ozval se pro jednou Gaara a Temari si přitiskla dlaň na ústa, aby se nerozesmála. Kankurou naopak vypadal, že bude šlehat blesky.
Rozhodl se ho tedy raději uklidnit: "Ne, já se tě neptala, protože mi bylo jasné, že hezkou holku v domě neodmítneš, bráško. Ale nic nezkoušej!" zvedla rozhodně ukazovák, "ta holka si prošla hodně věcma. Více, než si myslím, že vím. Neřekla bych, že bude mít náladu na tvoje řeči. Alespoň ty…určitého charakteru." Neodpověděl. Přemýšlel nad tím, co myslela, když mluvila o těch "věcech".
Gaara se natáhl po hrnku s horkým čajem a opatrně z něj usrknul. "Nevidím na tom nic špatného. Pochopil jsem správně, že je ninja, ne? Jestli bude chtít, vyzkouším jí a může dostat čelenku Písečné. Žádný problém."
Podlaha za jejich zády zavrzala. "To by bylo…opravdu moc milé, ale už tak jsme vám způsobili až příliš starostí." Všichni, až na Kankura, který seděl k dívce čelem, se otočili směrem do chodby. Mariko měla na sobě stále své oblečení z cesty, jen kabát odložila. Vlasy měla rozpuštěné a po spánku trochu rozcuchané. Temari, jako ženě, bylo na první pohled jasné, že z nejhoršího si je už rukama vyspravila.
Koru kolem ní s úsměvným zívnutím prošel a Kankurou mu s přáním hezkého rána podal koláč k snídani. Chlapec byl oblečen v tmavomodrém pyžamu skládajícím se z knoflíkové košile a dlouhých kalhot.
Temari ji s povzbudivým úsměvem a mávnutím ruky přizvala ke stolu. "Prosím tě, neblázni. Kluci si to tady určitě užili a já jsem byla v Konoze i z…jiných důvodů. Prostě už nic takového nechci slyšet a teď pojď ochutnat můj půlnoční koláč."
Mariko se váhavě a s jemným úsměvem posadila a ihned byl před ní položen talíř s jídlem a horký hrnek s čajem. "Půlnoční, jo?"
Temari si povzdechla a Kankurou s Gaarou se nenápadně zadívali do jídla.
"To víš. Pár minut po našem příchodu se dostavili i tihleti dva troubové a škemrali o jídlo. Když jsem se jich ptala, co jedli doteď…no, však uvidíš sama. Vyhodit jsem to nemohla, na to je to moc…jak bych to jenom…extravagantní." Rozesmála se a Kankurou se k ní nervózně přidal. Gaara se zmohl jen na pobavený úšklebek. "Dokonce mě napadlo dát to do muzea. "Úžasný výkon Kazekageho-sama a jeho bratra" bych to nazvala. To by se Suna pobavila."
Teprve teď si Mariko uvědomila, že sedí v přítomnosti Kageho. Zarazila se a přemýšlela, co říct. Gaara její výraz postřehl a okamžitě si dal dohromady její myšlenkové pochody.
"Tem, podívej cos' zase provedla. Ani jsi mě dopředu neohlásila," povzdechl si s úsměvem.
Temari se plácla do čela. "No vidíš! A víš, že máš pravdu? Mariko, já ti vlastně ani neřekla, že mám bráchy! No, každopádně dva, díkybohu, z více bych se pomátla. Tady ten rozcuchanej vtipálek je Kankurou a támhle Kazekage, to je Gaara. "Naklonila se k ní a jakoby tajně jí pošeptala: "A, prosím tě, vážně mu říkej Gaara, nebo si vyslechnu další nešťastný výlevy, jak moc by si přál být jedním z lidu."
Kankurou vybuchl hromovým smíchem a Gaara na ní (jen hypoteticky ovšem) povytáhl obočí.
Poprvé se ozval i Koru: "A kdy půjdeme domů?" Nastalo ticho.
Nakonec jej opatrně prolomila Mariko: "Zlato, víš přece, že teď se domů vrátit nemůžeme. To…je na delší vysvětlování. Prostě by mi tam teď…udělali něco zlýho, takže-" zarazila se, už tak toho řekla příliš. Sklopila hlavu a zadívala se do klína ves naze skrýt tvář za vlasy.
Kankurou bleskově zarazil další Koruovy řeči a prudce mu rozcuchal vlasy. "Ty bys nám chtěl zdrhnout, jo? Ty uličáku!"
Koru se rozesmál: "Cože? Co to má bejt "uličák"?"
"No, nejdřív to mělo bejt: "opičáku", ale pak jsem si to rozmyslel na: "uličníku", no a vzniklo z toho: "uličáku"," prohlásil hrdě.
"Jako by to byl důvod k pýše," pousmál se Gaara a znovu upil svého čaje.
Temari jí položila ruku na rameno: "Ať je to jak chce, myslím, že je jisté, že teď tu s námi pobudete." Kývla hlavou ke Koruovi a Mariko se musela usmát svému malému bráškovi, celému opatlanému od másla, které si snažil namazat na chléb.