Splněný sen

Rozezněl se poplašný zvon. Jeden křičel přes druhého. Ze všeho toho hluku se dalo vyčíst jediné. Napadli Hokageho. Napadli Tsunade. Nic se ale nestalo. Měla pouze škrábnutí od kunaie a útočníci zmizeli. Zdánlivě nepochopitelný útok. Ani po téměř jedenácti letech na něj Tsunade nazapomněla.

----------------------------------------------------------------------------

„Bolest. Co já už toho vytrpěl.“ Poposunul kulaté brýle a uhladil své světlé vlasy. „Teď mám skoro všechno, co jsem kdy chtěl.“ Podíval se na sebe do zrcadla. „Zachvíli změníš tvář Kabuto.“ Promluvil na sebe. „Zachvíli tu bude jenom tvá jedinečná schopnost. Snad to tvoji ztrátu vykompenzuje.“ Ušklíbl se a otočil se ke stolku s všemožnými svitky, které podivní tvorové rovnali do beden a ty kamsi nosily.

Když už vše bylo pryč, Kimimaro, Sasuke i Kabuto, je čas na změnu. „Je čas na nový zítřek.“ Pronesl v přemýšlení.
„Lorde.“ Ozvalo se ze dveří. Ani se neohlédl. „Jsme připraveni vyrazit.“ Orochimaru jen pokýval a usmál se.

Mladý chlapec, bělovlasý, odhadem k deseti let, s pronikavě zlatavýma očima. „Nepovedený“. Tak jej Orochimaru nazval, když jej stvořil. „Zmetek“ tak jej nazýval často. Nosil v sobě ovšem vzácnost a tu Orochimaru přehlédl.

------------------------------------------------------------------------------

Dozvěděl se o mýtu. O moci, kterou by mohl změnit svět. O moci se kterou by si mohl dělat, co chtěl. A taky onu moc našel. Jen bylo třeba ji nejdříve prostudovat, protože cena byla vysoká. Taková, kterou nechtěl zaplatit. Artefakt, jež plnil přání uživatele. Snad má dosti času. A nikdo jej nenajde. Nikdo…

Týdny jen obcházel onen artefakt. Jen jej pozoroval a snažil se zjistit, jak něco tak malého, může skrývat tolik síly. Zlaté jablko. Opředeno mýty a legendami o ráji a moudrosti. Snad… Zakousnout se do něj? Uchopil Jablko a zvedl jej z podstavce. Chvíli vyčkal, ale nic se nedělo. Ani jinou energii nepociťoval. Už už byl rozhodnut všeho zanechat, když v tom jablko zazářilo. Zvedl jej před sebe a pozoroval. Očividně v něm nějaká energie je, ale na úplně jiné úrovni, že ji nepociťoval. Takovou záři, by cítila i devítiocasá. Pozoroval ono zlaté jablko a přemýšlel, co s ním udělá. Co bude dál? Zeptal se, aniž by si uvědomil své přání. Jablko znovu a silně zazářilo a jeho síla jej obklopila. Vše kolem něj se rozpadlo a znovu postavilo ve víru modrého světla. Náhle stál vprostřed džungle. Nejdřív zde byly skály a teď je tu les. Chtěl vědět, zdali jej jablko „jen“ přemístilo či nikoli, vydal se na cestu.
Nepoznával nic. Zdálo se. Že je ona džungle rozsáhlá až narazil. Narazil na zeď. Džungle na ní byla pouze nakreslená. Hbitě schoval jablko a pocítil touhu se dotknout zdí.
-------------------------------------------------------------------------------
„Co tam děláte!“ Křikl na něj někdo. Orochimaru se ohlédl.
„Obdivuji tuto malbu.“ Honem vymyslel větu, od obvyklého útoku. Onen obtloustlý muž nevypadal, že by uměl bojovat.
„Jak jste se tam dostal?!“ Křičel strážník do terária.
„Já zůstal na místě. To země se změnila.“ Se sladkým hlasem odvětil. Strážník byl hlupák a dal se lehko přesvědčit. Vlastně. Všichni byli hlupáci. Udělal si z nich otroky.
„Ač jiný svět. Považuji jej za svůj. Je čas na nový zítřek a ten právě nastal.“ Byl šťastný. Mněl, co chtěl.

-------------------------------------------------------------------------------

Tsunade stojíc u okna své kanceláře, netrpělivě vyhlížela návštěvu. Když v dálce spatřila malý hlouček, vydechla si. Čekala na něj pouhý rok, ale zdálo se, že jsou to roky.
„Jak dopadla tvá mise?“ Zeptala se ihned, ačkoli měla chuť udělat prvně něco jiného.
„Úspěšně.“ A položil zlatavé jablko na stůl. Tsunade se na něj zadívala a uvnitř spatřila navždy spícího Orochimara.
„Výborně.“ Usmála se a nakonec mladého chlapce objala.

-------------------------------------------------------------------------------

„Neskutečné.“ Vydechla zírajíc na chlapce. On byl očividně téže zaskočený. „Odkud se tu bereš?“ Tázala se.
„Jsem Orochimarův…“ Nedořekl. Tsunade však stačilo i to jméno.
„Jak se jmenuješ?“ Přešla jeho smutek.
„Yuzuru.“ Tiše odvětil.
„Copak tě zavedlo do těchto lesů?“ A hrábla do batohu. Chlapec zbystřil. „Neboj. Nemáš hlad?“ vytáhla rýžové koláčky. Usadili se spolu ke stromku a pustili se do jídla.
„Utekl jsem.“ Náhle řekl.
„Utekl? Pročpak?“
„Jsem k ničemu. Zmetek. Bezcenný a nepovedený.“ Tsunade se usmála.
„To určitě nejsi.“ Ujistila jej. Chlapec se na ni zadíval s dokořán otevřenými oči.
„Opravdu?“
„Opravdu.“ Ujistila jej znovu. Chlapec se schoulil do klubíčka a opřel o rameno Tsunde.
„Umím nechat zmizet věci.“
„Zmizet?“ chlapec kývnul. Vzal kamínek a chvíli jej držel v ruce. Opodál utrhnul květinu a tu semknul s kamínkem v ruce. Květina byla pryč. Když se Tsunade zadívala na kamínek, viděla květinu v něm. Chlapec i uměl onu květinku zase „osvobodit“ a tehdy dostala nápad. Orochimaru padl do pasti.

-------------------------------------------------------------------------------

Nakonec ten útok, nebyl jen tak. Jablko nechala zasypat hluboko do hor. Nikdo kromě těchto dvou, netušil nic o tomto úkolu. Nebyl o tom ani zápis.

Tak se po Konoze procházel chlapec, nápadně podobný Tsunade.

A Orochimaru?

Ten spí, hluboko v horách, šťastný, ve svém vlastním snu.

konec