Příběh bezejmených shinobi

Ve 4. Velké válce ninjů umírají tisíce shinobi. Těch, jejichž jména ani tváře se nikdy nedozvíme. Tohle je příběh dvou z nich...
Soundtrack ^^ - http://www.youtube.com/watch?v=WJuWvMmGr_s

Nesnáším, když lidé pláčou.
Nikdy nevím, co říct, jak je utěšit. Nedokážu lhát a říkat, že všechno bude dobré, když ví, že nebude.
Sevřela mou ruku pevněji a po tváři jí stekla další průzračná slza.
Proč je život tak krutý? Proč ti, jenž jsou nám nejdražší, umírají první?
Pokaždé, když přijdu na nějaké bojiště, jako první uvidím těla svých mrtvých přátel. Už mi jich příliš mnoho nezbylo a tak se každý den děsím toho, že tam jednou spatřím i je.
Válka je... Děsivá. Víc, než kdokoli z nás mohl předpokládat. Mnoho knih se zmiňuje o válkách, ale nic nás nemohlo připravit na tohle.
Když jsem poprvé přišel do tábora, ještě před začátkem války, ve vzduchu se vznášelo očekávání. Každý z nás si přál být dalším hrdinou.
Po návratu z první bitvy jsme už odložili hloupé sny - a většina z nás se nevrátila vůbec.
Všichni jsme sice byli zvyklí na malé střety, ale bitva táhnoucí se několik hodin, kdy každého zabitého nepřítele ihned nahradí nový... Ačkoli to nikdo nepřiznal, všichni jsme si tehdy uvědomili, jak slabí lidé jsou.

Kdysi jsem věřil, že jednoho dne si lidé skutečně porozumí a nastane mír.
Teď vím, že něco takového je nemožné.
Vždy bude existovat někdo, kdo bude chtít změnit svět k obrazu svému. A protože nenajde jiný způsob - možná ani nebude chtít - začne válku.
Občas mě napadá, že věčné genjutsu je opravdu jediná věc, kterou lze zastavit zabíjení.

,,Ne, nehýbej se... Za chvíli přijde medik a vyléčí tě, všechno bude dobré uvidíš...“
Takže už i já dokážu lhát umírajícím? Tak hluboko jsem klesl?
Přál bych si, strašně moc bych si přál, aby to, co jsem řekl byla pravda. Jenže když se rozhlédnu kolem, vidím jen mrtvé. Všichni živí už jsou dávno pryč, prchly od těch, kteří se už nedají zachránit.
Sevřel jsem ruku v pěst tak pevně, až se mi pod nehty začal objevovat krev.
Kdyby zemřeli všichni ostatní, nějak bych se s tím vyrovnal, ale proč i ona?
Byla - Je! Proč o ní už přemýšlím jako by zemřela?
Je mým světlem v temnotách, ukazuje mi správnou cestu. Chtěla bojovat, zachraňovat svět a tak jsem šel s ní. Nepřemýšleli jsme o tom, že můžeme zemřít, prostě jsme se cítili neporazitelní.
Zašeptala mé jméno.
A teď, když jsme si to uvědomili, je již pozdě.
Pohladil jsem ji po tváři a snažil se nevnímat jak je studená, bledá, pokoušel se ignorovat tu lepkavou krev všude kolem.
Přes rty jí přelétl smutný úsměv.
Jako už tolikrát mě napadlo, jak moc je krásná.
Pak se jí hlava sesula na stranu a sevření ruky ochablo. Chvíli jsem ji zděšeně pozoroval.
,,Miluju tě... Miluju tě, slyšíš? Tak mě neopouštěj, prosím, nenechávej mě tady!“
Z očí mi stékají hořké slzy.
Vše je tak nespravedlivé. Ztratil jsem přátele i lásku svého života...
,,Proč Bože? Proč?! Já...“ hlas se mi zlomil.
Bůh mě nenávidí. Pokud ovšem vůbec existuje. Jak můžu žít, když si nejsem jistý ani tímhle? Vždy jsem věřil, že je něco, co mi pomůže až mi bude nejhůř, něco, na co se mohu spolehnout. Teď pochybuji i o něm... Jak je vůbec možné, že jsem stále naživu?
Ale s tím by se přece dalo něco dělat.

O pár vteřin později dopadlo na zem další nehybné tělo.