Zatracenci - ep.01 - Jsou věci, které by se, milý Hidane, zapíjet vážně neměly!

V shinobi světě existuje dítě. Říkají mu "Ďáblův dědic". Není mu víc než patnáct. A přesto je považováno za nejkrutějšího a nejbezcitnějšího ninju vůbec. Za svůj krátký život ukončilo existenci více lidem než někteří shinobi svedou za dobu celého svého bytí... tedy údajně. Údajně už ve svých pěti letech dokázalo bez slzičky vyvraždit celou vesnici, z níž pocházelo. Zabíjení mu dělá radost a pohled na cizí bolest či utrpení ho uvádí do stavu extazické euforie. Žije pro bolest, dýchá pro ni. A lidé netuší proč. Nikdo taktéž neví, zda se jedná o chlapce a nebo o dívku. Snad dokonce dokáže své pohlaví měnit... A v tom všem chaosu, strachu a utrpení, které s sebou všude nese, obdivuje jediného člověka. Člověka, který pro svou nezlomnou víru beze studu obětuje druhé skrze vlastní bolest. To děcko prý chodí po tomto světě, zabíjí každého, koho považuje za zbytečného... a hledá. Hledá tuhle zvláštní nesmrtelnou osobu, o které se doslechlo už hodně, hodně dávno.

Toho osudného dne pršelo. Akatsuki utržili hroznou ránu, šok, který snad ani nikdy neměl přijít... nebo v to alespoň nedoufali. Ale přesto se to stalo a ani jeden ze zabijáků nejenže nebyl schopen to zastavit, ale ani se nestihli psychicky připravit. Ten šok prostě přišel příliš náhle...
Kakuzu se nám totiž zamiloval. Ačkoliv se to zdálo maximálně nepravděpodobné, nemožné a vůbec všeobecně neuskutečnitelné, díky své budoucí ženě pověsil zabijáctví na věšáček, vykašlal se na všechny své bývalé spolubojovníky včetně notně uraženého Jashinisty Hidana... a odešel kamsi do dálek, aby si tam spolu založili banku. Koneckonců, vždycky se chtěl ze všeho nejvíce stát známým finančníkem.

"Ku*va, ku*va, ku*va!" Nesmrtelný zabodával do okolí nenávistné pohledy a někdy dokonce i svou děsivou tříhrotou kosu. "Jak jen si to ten naprostej ingnorantskej, mamonem posedlej kretén moh dovolit?! Ku*va!"
"Hidan-san," přicupitalo k němu stvoření, co muselo být buď naprosto tupé, nebo neuvěřitelně statečné, "neberte si to tak. Najdete si nového parťáka, Tobi vám pomůže!"
Skrček na ninju povzbudivě pomrkával očičkem, zjevně mu chtěl dát najevo, že mu tady zůstala spousta přátel...nebo tak nějak. Za chvíli však se zděšeným "Ííík!" zase upaloval tam, odkud předtím vylezl.
"Hidan-san se na mě děsně děsivě kouknul!" fňukal a schovával se za Itachiho, který si v koutě místnosti nevzrušeně kartáčoval vlásky a tvářil se, že se ho to vůbec netýká.
"A divíš se?" protočil očima, "kdyby tobě zdrhlo támhleto blonďatý pako..."
"Deidara-senpááái!" zakňučel mrňous ublíženě a padl překvapenému umělci kolem krku, "Vy mě chcete...vzlyk...opustit?"
Blonďatý střelil nenávistným pohledem po Uchihovi. Pak si už jen povzdechl a ujistil Tobíka, že něco takového skutečně nemá v plánu.
"Vidíte, Itachi-san?" zatrylkovalo Lízátko, "Deidara-senpai je šlechetný muž! Deidara-senpai totiž ví, že je Tobi hodný kluk!"
"Šlechetný kdože?" zachechtal se černovlasý.
"No," odpověděl mu Kisame, zadržující taky smích, "povídal že prej muž."
"To se musel asi nějak zmejlit, ne?" ozvalo se ze stínu vzdáleného koutu, z nějž v tu chvíli zažhnul Rinnegan, "každej přece ví, že Deidara může bejt tak maximálně šlechetná ženská!"
Zabijáci se dali svorně do smíchu, Deidy rudnul v obličeji a hyperaktivní skrček už toho začínal mít právě dost.
"Nikdo nebude urážet Deidarouška-senpai!" zařval tak mocně, až se ostatní členové Úsvitu ulekli. "Nikdo, rozumíte?! Nebo bude Tobi nucen být MOC MOC ZLÝ KLUK!" stvořeníčko vztekle dupalo nožičkou a zdálo se, že mu z uší stoupá pára.

Všichni byli tak zaujatí tímto novým výjevem, že úplně zapomněli na Hidana. Nebo to možná mělo co dočinění s faktem, že bělovlasý zmlknul, zhrouceně se posadil na zem a tvářil se, jako by mu došla veškerá chuť do života.
Když ale viděl, že i po takové obrovské ráně, jako je odchod švadlenky, která ho celý ten dlouhý čas pečlivě sešívala, se mohou ostatní smát něčemu tak nehorázně pitomému jako je Tobi, vstal... a rozhodl se učinit proslov.
"Zmlkněte," jeho hlas působil jako podivné kouzlo dokonce i na bandu rozdováděných zabijáků. Přeci jen nikdo z nich netoužil po tom, stát se objektem dalšího šíleného jashinistického rituálu.
Když nesmrtelný s potěšením zjistil, že se kolem rozprostřelo hrobové ticho, ušklíbl se a po chvíli mlčení promluvil.
"Kakuzu je pryč," oznámil prostě, přičemž se ze zástupu ninjů ozvalo souhlasné mručení, "a s tím se musí něco dělat."
Akatsukáči si vyměňovali zmatené pohledy. Co má ten šílenec na mysli? Chce ho snad přivést zpět? Nebo se snad chystá udělat něco mnohem, mnohem bláznivějšího? Trochu je znervózňovala ta kamenně vážná tvář, která snad vyzařovala temnou auru...nebo se jim to alespoň zdálo. O to větší bylo jejich překvapení, když se na té neznámé, vážné tváři, objevil ten starý známý Hidanův úšklebek.
Zhluboka se nadechl a dokončil svou myšlenku.
"Musíme to zapít. Hned."

Téměř všichni jeho parťáci už se váleli po stole v přeplněném, hlučném lokálu. Jen Tobi stále naštvaně cucal brčkem limonádu, kterou dostal na začátku večera, protože "malý dětičky přece nesmí pít".
Deidara se s palcem v puse válel v klíně Itachimu, který zcela nepokrytě chrápal, hlavu svěšenou dozadu přes opěradlo židle a ústa otevřená tak, že by mu tam kdokoliv mohl s radostí vrazit třeba tenisák.
Konan s Peinem už se odebrali do vyšších pater hostince, kde se zjevně daly najímat pokoje s pohodlnými postelemi.
Zetsu seděl v koutě a něco si sám se sebou povídal nesrozumitelným jazykem a zdánlivě spící Kisame, s hlavou položenou na stole, co chvíli do toho stolu udeřil pěstí.
Prostě klasika.
Ale dnešek byl přeci výjimečný, tak to Hidanovi nemohlo stačit.
"Vstávááát!" zavelel a vlepil každému jednomu z nich pořádný pohlavek, "jedem druhý kolóóó!"
"Hele jako," obořil se na něj Ity, objímajíc blondýnku ve svém klíně, "zklidni hormon a nech nás chrápinkat..."
Dál už chudák bělovlasý ze svých společensky znavených společníků nedostal ani slovo, ba dokonce ani zamručení.
"Ku*va to je ale den," broukl uraženě, sebral svou kosu, doposud opřenou o zeď lokálu, a s ní v jedné ruce a flaškou v druhé se vydal vrávoravým krokem směrem ke dveřím, rozhodnut někoho na počest Kakuzova zasnoubení obětovat Jashinovi.
Poklidně si to krok za krokem klátil, zděšení hosté uhýbali vražednému nástroji a nesmrtelný už byl skoro u dveří... když vtom do něho vrazilo cosi malého a rozcuchaného, zjevně už taky dost pod vlivem.

"Sakra vo*e, koukej kam šlapeš, ne?" zanadávalo to stvoření.
"Co já?" uraženě na něj pohlédl jashinista, "to tys do mě, ku*va, vrazil!"
"No samozřejmě," ohrnul prcek nos, "já přece nemám na práci nic jinýho než narážet do namol opilejch staříků!"
"Do p*dele jakejch staříků?!" zaječel Hidan, "Jen počkej, to ti nedaruju!"
Napřáhl se rozzuřeně kosou ale ztratil rovnováhu a vzápětí si kecnul na zadek. Nevychované děcko nad ním stálo, ruce v bok, a smálo se a smálo...a smálo. Když se dosytosti vynasmálo, podalo mu smířlivě ruku.
"Vstávej," poručilo, "půjdeš se mnou pít!"
Tenhle nápad se nesmrtelnému zamlouval. Když už se nemůže zrušit se svými vlastními parťáky, tak si prostě najde někoho jiného. I kdyby to mělo být tohle neuvěřitelně drzé děcko!

Za svitu měsíce si to krajinou vrávoraly dvě postavy. Hidan a jeho nenadálý společník s dětskou tváří se vraceli domů... nebo se o to alespoň snažili. Klátili se ruku v ruce ze strany na stranu a vesele se smáli skutečnosti, že už zase ztratili cestu. Netrvalo dlouho a oba se sesuli do trávy. Za smíchu se počali sbírat ze země. Každý z nich si dělal legraci z toho druhého, když viděl, jak mu to nejde.
"No týýýve, ten svět se nějak kutululů!" křičelo děcko, válící sudy z kopečka směrem ke zvláštní jeskyni.
"Sakra počkej, né?!" ječel za ním bělovlasý a marně se snažil vstát, "Já nemůžu tak rychle!"
"Schnell, schnell!" ozvala se zdola rozesmátá odpověď, "Makáme, makáme! Nespíme!"
To Hidanovi rozproudilo krev v žilách. S námahou se konečně zvedl a pln víry v sebe sama(a jashina, který nad ním jistě bdí), vykročil směrem z kopce... a skončil stejně jako předtím mrňous.
"Do haj*lu," chechtal se, jak se tak kutálel dolů, "vono se to vážně kouliky kouliky!"
Po chvílí oba společníci, podpírajíc jeden druhého, vešli do té zvláštní jeskyně pod kopcem.
Zhroutili se na podlahu ve "vstupní chodbě" Akatsuki úkrytu, kde vzápětí klidně usnuli...