Série
Sakura z diaľky zbadala Saia, ako sa opiera o strom a v dlani zviera štetec.
"Sai!" zakričala a zdvihla ruku nad hlavu.
"Ahoj. Hľadala som ťa. Až potom mi došlo..."
"Ako si vedela, kde sa nachádzam?"
"No, až potom mi došlo, že na toto miesto chodíš často. Prečo sa ti to tu tak páči?"
"Neviem. Asi je tu pekné prostredie a ticho. Rád som tu sám." Sakura si uvedomila, že to môže byť narážka na to, že Saia otravuje.
"Aha. Rozumiem."
"Prečo si prišla? Čo potrebuješ? Ak chceš vedieť, kde je Naruto, išiel..."
"Nie!" povedala hlasnejšie, ako mala v pláne.
Hlava mu klesla mezi ramena a víčka se únavou zavřela. Půlka kanceláře se topila v oranžovém světle stolní lampy, zatímco druhou halila tma.
Povzdechl si a po slepu nahmatal sklenici s vodou; při pokusu o napití skončila jedna třetina na jeho plášti a druhá na otevřené složce se záznamem z mise. Frustrovaně zavrčel.
„Práce blbá.“
Rukávem vysušil papír i desku stolu a unaveně si promnul oči.
Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté.
Další povzdech.
Hanabi ho zabije.
Sakura ležala na posteli s otvorenými očami a premýšľala nad hádkou medzi Narutom a Sasukem. Tak dlho sa nevideli a hneď si idú po krku. Skoro akokeby sa vôbec nič nezmenilo. Práve naopak. Pomaly si začala uvedomovať, že už nič nebude tak ako predtým. Aj keď sa Sasuke vrátil.
Rukou sa dotkla čelenky konožských ninjov a zdvihla sa s postele. Čelenku si zaviazala okolo hlavy a upravila si rúžové vlasy, ktoré jej padali do očí. Pohľadom prechádzala po svojich veciach na stole. Zrak sa jej zastavil na zarámovanej fotografii týmu sedem.
Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.
Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.
„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.
Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."
Trojica šla spať až takmer nad ránom. Pred obedom ich zobudili kriky z vonka. Všetci traja vstali, niečo na seba hodili a vyšli von, kde sa zhromaždili ľudia na ulici tak natesno, že sa Hinata so Sasukem a Itachim ledva pretlačili dopredu. Na nosidlách vyrobených z dvoch drevených tyčí obviazaných a pevne upevnených prestieradiel odnášajú mŕtveho muža ležiaceho na kožušine. Muž má v sebe zabodnuté dva šípy. Jeden šíp je v ramene, pravdepodobne po nepresnom zásahu. Ten druhý mal v hrudy, len pár centimetrov od srdca.
„Tak za týden. V pořádku se vrať, tati.“ Muž kývl a naposledy se na dívku usmál, než za ním dveře nadobro zapadly. Brunetka si odevzdaně povzdechla a otočila se zády k mizící ozvěně kroků.
Její vlastní nohy záhy zamířily do kuchyně. S povzdechem opláchla hrnek od otcova vypitého čaje i opuštěný talíř s drobky od pečiva. Teprve potom se posadila na židli a zasmušile se pustila do svojí snídaně.
Něco bylo špatně.
Začalo to strejdou Taiem. Když s ním a s maminkou šel na hřiště, většinou je potom doprovodil až ke dveřím, kde Keitara vždycky objal a zamával mu na rozloučenou.
Tma. Světlo. Tma – nádech, výdech – nic.
Kakuzu si blahopřál, že se mu povedlo vrátit do svého provizorního operačního sálu akorát včas na to, aby viděl moment, kdy se jeho pacient probouzí, kdy mu dochází, že rozum má, kdy si uvědomuje, že se potřebuje nadechnout, ale nemůže, nemá jak, nemá čím.
Vzduchom svišťali nože – väčšina sa neškodne odrážala od tvrdého dreva nových kolov.
„Ááá,“ nariekalo dievča, „to nie je fér! Minule to bolo oveľa ľahšie.“
„Pretože drevo na starých koloch bolo rozomleté skoro na prach. Vymenili sme ich za nové, aby ste sa mohli skutočne zlepšovať.“
Učiteľovo nadšenie ani tak nezdieľala.
„Videli ste, ako sa na nás ten chlap z recepcie pozeral? Akoby sme mu urobili niečo strašné,“ pokrúti hlavou Hinata, sediac s oboma bratmi Uchihovcami za stolom v podniku, kde boli po ich prvom príchode do Zemi Ľadu.
„Na mňa nepozeraj," oháňal sa Itachi. „Sasuke sa s ním predsa bavil.“
„To je pravda.“ Hinata sa otočí na Sasukeho, ktorý pozerá smerom k baru.
„Sasuke, čo sa vlastne stalo? Prečo nás vyhodil. Čo si tomu chlapovi povedal?“
„Tá Akina... dnes tu nerobí,“ povie Sasuke, ktorý zrejme nereaguje na to, čo chce Hinata vedieť.
„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.
Těžce oddechovala, členové jejího týmu na tom byli dost podobně. Jediný, kdo vypadal naprosto v pořádku, byl Kakashi sensei, který seděl ve stínu pod stromem, četl si pořád dokola ten svůj nemravný román a sem tam jim něco líně přikázal. Při každém pohledu na něj dostala vztek. Chyběly jí dny, které celé strávila pomáháním v nemocnici. Podobně bídně na tom byl kapitán Yamato, seděl v kruhu dřevěných totemů a bedlivě hlídal Naruta a jeho klony. Docela by brala pauzu, ale ani jeden z kluků o ní nechtěl ani slyšet.
Čtyřiačtyřicátý díl - Útočiště
„Mamí?“ Ulice Skryté Mlžné vesnice byly plné lidí, a tak Hinata pro jistotu držela syna za ruku, zatímco se mísili do tetelícího se davu.
„Hm?“ Hinata stiskla malou ručku pevněji a proklouzla dočasným prostorem, který se mezi tlačícími se lidmi vytvořil. Sjednat si schůzku s doktorem Tetsuyou na tuto hodinu nebyl dobrý nápad. Bohužel si to Hinata uvědomila až příliš pozdě, a tak nyní musela čelit následkům.
„Tak už si sa rozhodol,“ Kuramov hlas znel zádumčivo.
Akina si vezme stoličku od vedľajšieho stolu a prisadne si k nim.
Rýže chutnala jako popel, ale stejně se přinutila sníst pár soust. Její máma vždycky záhadným způsobem poznala, že jídlo spláchla do záchodu nebo vyhodila do koše a pod květináčem, kam ho schovala minule, bylo až podezřele mnoho mravenců.
Odhodila na talíř řasu obalující onigiri a se znechuceným výrazem ve tváři ho odsunula, co nejdál to šlo.
Ryby.
Řasy.
Rýže.
Rýže. Furt ta podělaná rýže!
Na sílu polkla poslední kousek jídla a zapila ho již vystydlým čajem. Heřmánkový, prý dobrý na nervy. Říkala máma.
Ovšem než se tak stalo, musel jsem připravit vše potřebné, abychom mohli vycestovat na naše letní sídlo, povolat místní služebnictvo, aby vyvětrali, uklidili, připravili nám ložnice, navařili jídlo a podobné nezbytnosti. Dále pak jsem musel dát pokyny našemu hlavnímu služebnictvu, že zde nebudu asi tak pět dní… i když mých pět dní se smrsklo na dva. Nebudu předbíhat událostem.
„Sakra!“ se s pachutí kovu rozlehlo temnou jeskyní, když dva kameny s rachotem dopadly na zem. „Nestůj tam tak blbě a najdi nějaký lepší šutry!“
Nentou zaskřípal zuby, stejně se ale sehnul na zem a pohmatem vybral dva potenciální křemene. Šouravými kroky došel ke svému společníkovi a s hlubokým nádechem je položil vedle mokrých a prohnilých kusů dřeva.
„Stejně to nechytne.“
„Mal by si sa mierniť. Nie sme na dovolenke, ale na misii.“ Sasuke si k sebe posunul pohár saké.
„Nebuď taký vážny, braček. Čo už len teraz večer zistíme. Začneme zase za svitania.“ Itachi si posunie pohár saké naspäť. „Aj tak si začínam myslieť, že táto misia je zbytočná a my sa vrátime domov s dlhým nosom,“ dopije saké v pohári.
