Jednorázovka
Byla noc, ozářená světlem úplňku.
Záhadná postava v černé kápi se plahočila hlubokým, vlhkým lesem. Silně sípala, měla rozdrcenou ruku a byla oslabená zraněním.
Najednou se na ní ze stínu stromů někdo vrhl a shodil jí na zem.
Útočníkovo kunai se postavě zabodl do zdravé ruky. Napadený zaklel, uskočil dozadu a z hlavy mu spadla černá kapuce.
Byl to kluk a měl blonďaté vlasy.
Z pusy mu vyšel sípavý zvuk a vytekl mu z ní tenký pramínek krve.
Jmenoval se Deidara.
Procházela dlouhou uličkou a příjemné světlo, prosvítající skrze okna na zdech, jí osvěcovalo cestu; zřejmě si toho jevu všimnul někdo již před ní, neboť všechny pochodně, které jako dlouhé rohy čněly ze zdi- a bylo jich hodně- neplanuly jako jindy silně zářivým plamenem.
Minula mnoho dveří s různými nápisy, ale nakonec se zastavila před velkými hnědými, tentokrát nijak nepojmenovanými, a zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se tišším hlasem a ona vstoupila.
„Tohle je tvůj konec,“ pronesl muž naproti ní. Na tváři mu hrál úšklebek a jeho ruka byla zaťata v pěst.
„Konec? Já mám ještě do konce daleko,“ odvětila. Přesto jí po tváři stékal pot. Co když se to nepodaří? Ale ne, nemusí se bát. Zvládla to předtím, zvládne to i teď.
Olízla si rty a připravila se. Teď to nesmí zkazit. Na tomhle jediném okamžiku záleží její osud. Dodala si odvahy urážkou svého soupeře:
„Porazím tě, ty cucáku, i kdybych přitom měla dát svojí kůži!“
Au! To bolí. Co to je? Kde to jsem? Proč mě všechno bolí? Mám pocit, jako kdyby mě něco probodalo skrz na skrz. Cos to zase provedla? No co? Odpověz! Proč mi neodpovídáš? Kde jsi? KDE JSI?!
„Vstávej.“
Kdo to řekl? Kdo?!
„Vstávej.“
Proč mám vstát? A vůbec, já ležím?
„Vstávej!“
Ten večer nebylo na obloze žádného mraku, který by zakrýval krásu hvězd jejichž záře dopadala na okolní budovy a tvořila tak temné stíny.
Všichni už spali. V žádném okně se již nesvítilo. Hluboko po půlnoci bylo stále cítit příjemné teplo. Byla to ta noc, kdy nebyla zima a mohli jste spát pod širým nebem bez obav z kdejakého nastydnutí.
Bol prekrásny jarný deň a ja som sedela pod rozkvitnutou sakurou. Toto ročné obdobie bola najkrajšia. Z neba sa znášali kvapky teplého dažďa. Bolo to nádherné. Môj pohľad spočinul na kvetoch čerešne, ktoré jemne odvieval vietor. Občas mi nejaký spadol do lona. Slnko zapadalo a mesiac sa pomaly ligotal na oblohe. Bol to krásny pohľad. Spomenula som si naňho... Úsmev na mojej tvári nahradila práznota v očiach. Odkedy sa to stalo... Dosť často som tu sedávala. Jedine tu som mala pocit, že ešte žijem. Mala som a ešte stále mám priateľov. A hlavne mám Naruta.
Lee - brána smrti
V kanceláři byl klid. Tsunade odsunula své papíry a šla se rozhlédnout z okna. Ten malebný pohled na tu překrásnou vesnici jí dodával sílu. Cítila radost všech malých dětí i stařen. Problémy dospělých a jejich každodenní řešení. Už si na svou pozici zvykla. Jako Hokáge byla spojená s každým členem vesnice. A netoužila po ničem jiném, než se jít procházet do ulic mezi lidi, a tam pozorovat jejich štěstí a klid.
Varování: Pro ty, kdo nečtou mangu, je tahle povídka SPOILER!!! A fakt vás nechci připravit o dost solidní překvapení, takže kdo kouká jen na anime NEČÍST!
„Raz... Dva..tri... Štyri... Päť.“ Popod okno prešla žena s dvomi hašteriacimi sa deťmi.
Počul, ako im nadáva a vyhráža sa bitkou od ich otca.
Znudene si vzdychol. Každý deň to isté. Rovnakí ľudia, tie isté deje, veci. Nebavilo ho sa na to jednostaj dívať, ale zároveň vedel, že nemá inú možnosť.
To jedno hrubé, mierne špinavé sklo, zvonku zamrežované, bolo jeho jediným spojením so svetom.
Unavovalo ho dívať sa von a vedieť, že sa tam už nikdy nedostane.
Tma. Chlad. Ticho. Nic víc.
Seděl jsem na zemi v malé místnosti. Nikde nikdo. Ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. A takhle to bylo pořád až na ty chvíle, kdy mi přinášeli tu odpornou náhražku jídla. Cela měla jenom jedno okno, vysoko u stropu, netušil jsem, kde se nacházím. Všechno bylo k ničemu. Svět se mi každou sekundu zmenšoval. Neexistovalo nic, jenom tma, chlad a to věčné ticho.
Byl jsem jenom voják. Jenom jsem plnil rozkazy. Byla to moje smůla, že mě chytili, nebyl jsem nenahraditelný.
Pobledlý muž spěchal liduprázdnými ulicemi potemnělého města. Déšť ho nemilosrdně bičoval do zad, ale on na to nedbal. Nevyváděly ho z míry ani kapky vody, které mu ztékaly z jeho tmavých vlasů do očí. Nezajímalo ho nic. Před sebou měl pouze cíl své dnešní mise. Vlastně to nebyl ten typ mise, kterými byl povětšinou pověřován. Ne, tahle byla zvláštní, výjimečná. Tuhle si totiž uložil sám a možná o to víc mu na jejím úspěšném zakončení tolik záleželo.
Mise typu hop nebo trop
Léto. Parné léto, jaké Konoha ještě nezažila. Vzduch se pod návalem tepla vlnil v obzoru. A právě v tam se lemoval obrys postavy. Hlídači jen tak mžourali, než identifikovali postavu, která se náhle zastavila a hned za ní se objevili další tři.
Tak po dlouhý době jsem vypotila jednu jednorázovku 
. Je trochu kratší, ale snad to neva 
Nevím jestli se vám bude líbit, ale snažila jsem se ....
Kolem mě je samá temnota. Ať se podívám kam chci je tady temno. Tohle místo neznám a nechci na něm pobývat. A je tady vůbec někdo? Zkusím zakřičet.
„ Haló, je tu někdo?“ čekám na odpověď, která nepřichází a nepřichází. Zkusím to ještě jednou. Třeba mi jenom nerozuměl.
Všude byl hluk a zmatek. Stál jsem nahoře na skále a koukal na tu spoušť. Lidé kteří byli mí kamarádi už od akademie, pobíhali v tom zmatku.
Zkáza se šířila široko daleko.
Ohlédl jsem se za sebe, a bodlo mě u srdce když jsem viděl jen doutnající sutiny. Nic už nebude jako dřív. Do očí se mi vedraly slzy když jsem spatřil že Konoha, má rodná vesnice je nenapravitelně zničena.
OKUPACE
Nad Konohou bolo zamračené a nevyzeralo na to, že by sa počasie plánovalo umúdriť.
„Dobré ráno, Hokage-sama,“ pozdravila Yuki. Oslovovala ho tak vždy, aj keď jej mnohokrát vravel, že bude lepšie, keď ho bude volať menom.
Yuki bola mladá shinobi. Vyštudovala pred rokom a vďaka génom svojich rodičov a svojmu talentu sa stala chuuninom ihneď na prvej chuuninskej skúške, rovnako ako jej otec. Po ňom zdedila aj čierne vlasy a nepopierateľne skvelý um. Rovnako ako mama mala na oblečení v obľube kombináciu ružovej a čiernej.
Jak už to tak bývá i hvězdy si občas trochu povyrazí. Itachi není žádná výjimka. Tento pohledný herec, který se v součastné době zabýval hraním postavy Uchihy Itachiho v seriálu Naruto. Rád se bavil, chodil na různé večírky s kolegy, s kterými hrál a tak. Byl to docela sukničkář, ale již delší dobu chtěl trochu vážnější vztah.
Náš drahý Uchiha je právě v baru, kde hovoří s moderátorkou časopisu TopStars.
Moderátorka: „Liší se nějak vaše povaha od Itachiho povahy?“
Byl krásný slunečný den a Sakura seděla na kameni u řeky. Přemýšlela a byla i trochu smutná. Byla smutná kvůli Sasukemu, protože mu chtěla říct co k němu cítí, ale on si jí nevšiml ani koutkem oka.
„Tady jsi!“ řekl Naruto, když ji konečně po dvou hodinách našel
„Proč jsi mně hledal?“ odpověděla Sakura
„Protože jsem měl o tebe strach a Sasuke taky,“ řekl Naruto
„Nelži mi do očí. Víš, že to nesnáším,“ odpověděla Sakura
„Já ti nelžu. Nikdy jsem ti nelhal,“ řekl Naruto.
