Na špatnou stranu

„Tohle je tvůj konec,“ pronesl muž naproti ní. Na tváři mu hrál úšklebek a jeho ruka byla zaťata v pěst.
„Konec? Já mám ještě do konce daleko,“ odvětila. Přesto jí po tváři stékal pot. Co když se to nepodaří? Ale ne, nemusí se bát. Zvládla to předtím, zvládne to i teď.
Olízla si rty a připravila se. Teď to nesmí zkazit. Na tomhle jediném okamžiku záleží její osud. Dodala si odvahy urážkou svého soupeře:
„Porazím tě, ty cucáku, i kdybych přitom měla dát svojí kůži!“
„Oho, slečinka si vyskakuje!“ zvolal v odpověď. Přesto na něm viděla nejistotu a neklid.
Pak nastala napjatá chvíle ticha. Nikdo nepromluvil, jen oba mlčky sledovali toho druhého.
Napjala se na nejvyšší míru. Teď se teprve ukáže.
Opatrně zvedla kalíšek, pod kterým se skrývali kostky.
„Pět a šest, lichá! Vyhrává Tsunade-san!“ zvolal přísedící.
Světlovlasé dívce se neuvěřitelně ulevilo. Na tváři vykouzlila úsměv a s pocitem uspokojení hleděla na svého protihráče.
„Pche… Zase měla štěstí,“ odsekl a na tváři se mu zračil hněv.
„Heh, říkala jsem ti to…“ zasmála se a pořádně se napila saké. Všichni kolem ní kromě něj se usmívali a gratulovali jí k výhře. Však také vyhrála pořádnou částku! Ale Tsunade přes své alkoholové opojení neviděla, že za jejich úsměvy se skrývá faleš a závist.
Popadla hromádku mincí, jenž jí právem patřila, a s patřičným jásotem vyšla ven z herny. Jakmile se za ní ale zabouchly dveře, úsměv rázem zmizel a ona opět propadla melancholii. Tiše pozorovala peníze, které se jí přelévali v rukou.
„Stejně jsou mi k ničemu,“ řekla si pro sebe, „Můžu za ně koupit akorát tak další saké.“
Pohlédla na lahev, kterou svírala v druhé ruce a opět si z ní notně přihnula. Pomalu se potácela zaprášenou uličkou a sunula se zpět ke svému domovu. I když… Může tomu říkat domov?
Zhruba za deset minut již stála u dveří a pokoušela se je otevřít nohou. Pak si vzpomněla, že zamkla. Opatrně položila láhev na zem, ale při tomto neohrabané pokusu se jí peníze rozsypali. Ležely na zemi, ve špíně, prachu a blátě. Jejich zlatavé odlesky zmatněly a jakoby ztratily své kouzlo.
Těžce si povzdechla. „Pořád mi to musíte připomínat, co? Že mám špinavé ruce…“
Odemkla klíčem, který vyndala z náprsní kapsy a pak se dala do sbírání padlých mincí. Na jejích dlaních bláto za chvíli vytvořilo tmavou vrstvu.
Sebrala i ten poslední čtvrťák, co ležel na zemi, a vešla do malé předsíňky. Připomnělo jí to, jak dlouho už neuklízela. Dva týdny, měsíc? Všechno se jí slévalo dohromady. Ale ono na tom vlastně nezáleželo. Ať už dny ubíhali jakkoli.
Šla do koupelny, aby ze sebe smyla špínu. Pomalu drhla své dlaně a bláto pozvolna mizelo. Ale i když zmizelo úplně, ona se myla dál. Znovu a znovu namáčela ruce do horké vody a znovu je drhla hrubým kartáčem, až dostali rudý nádech.
„Jdi pryč…“ šeptala si pro sebe. „Tak zmiz už konečně!“
Pak najednou přestala. Zvedla své ruce do výše očí a pozorovala je. „Nikdy nebudou čisté… Ať je budu mýt , jak chci dlouho. Ta krev… Na nich zůstane.“
Tolik jí chyběl domov. To teplé, klidné místo, které se ani v nejmenším nepodobalo zaprášenému bytu, ve kterém teď přežívala. Ale stejně, nedokázala se vrátit… Každý akr Konohy jako by jí připomínal chyby, které udělala. Změny, které nedokázala prosadit. A především životy, které nedokázala zachránit.
Náhle jí z myšlenek vyrušil třeskot rozbitého skla. Vběhla do kuchyně, odkud zvuk slyšela, ale nikde nikdo. Jediným důkazem cizí přítomnosti bylo rozbité okno a kámen, který to zavinil. Všude se válely střepy.
Se smutkem zavrtěla hlavou a opatrně je přeskočila. Zvedla kámen a s překvapením zjistila, že na spodní straně je přilepen vzkaz.
Přijď zítra v 5 hodin do herny v Shuuheiya. Vem s sebou svou výhru a budeš čelit novému soupeři. Máš šanci své peníze ještě zdvojnásobit!
Ztěžka dosedla do židle a rozpačitě se poškrabala na hlavě. „Jen jestli to nebude nějaká bouda…“
Pak ale rázně uhodila pěstí do stolu, až se zakymácel. „Sakra, jestli jo, jsem přece kunoichi a ne zbabělá baba! Dokázala bych je zpacifikovat! A pokud si myslí, že mě můžou takhle provokovat, ať si mě nepřejí!“
…
„Vítám tě, Tsunade-san. Věděl jsem, že přijdeš,“ zašklebil se muž, kterého včera tak potupně porazila. „Máš doufám peníze?“
Sladce se usmála. „To si myslíš, že bych si takovou šanci nechala ujít? Ani se nedivím, že jsem tě porazila, když mě nedokážeš prokouknout.“
Zlostně si odfrknul, ale poté jí mávnutím ruky ukázal, kterým směrem má jít. Prošla krčmou, protáhla se kolem stolů s lidmi a proklouzla do zadní místnosti. Stejně jako jinde v Zemi Ohně byl hazard zakázaný a hráči se museli skrývat na všemožných místech.
Před sebou viděla poměrně velkou místnost plnou lidí. Byli tam pobudové z ulice, zamračení, zjizvení chlapíci, kteří vzbuzovali strach, ale i staří váleční veteráni, kterým sem tam chyběla noha či ruka. Bylo tam i pár žen – většinou lehké pověsti. Ale mimo tyhle podivné existence tam byli i lidé, co se hazardem živily. Profesionální hráči s kamennými výrazy a pevnou rukou. Ti byli nejhoršími soupeři.
Proto jí také tolik překvapilo, když jí posadili naproti malému chlapíkovi se skelným výrazem. Měl otrhané oblečení, vlasy rozcuchané… Přes tvář se mu táhla dlouhá jizva. V jedné ruce držel meč v oprýskané pochvě, jakoby to byla poslední věc na tomto světě, která ho drží při životě.
„Jenom jedna hra. Všechno, nebo nic,“ pronesl její bývalý soupeř, který jí stále funěl na záda. „Teď se uvidí, jestli opravdu máš štěstí… Jdeš do toho?“
Zašklebila se. „Já nemám co ztratit.“
„Tak tedy hra může začít. Budu přísedícím,“ řekl v odpověď poražený hromotluk.
Vzal kostky a vložil je to dřeveného kalíšku. Pak se náhle zastavil a ještě pohlédl na Tsunade. „Jelikož si vítěz, necháš ho rozhodovat prvního, souhlasíš?“
Jen přikývla.
Začal s kostkami třást a ona ho úpěnlivě pozoroval. Opět pociťovala tu zvláštní nejistotu, ten pocit že neví, co se v další sekundě stane. Ale spoléhala na své štěstí – ostatně jako vždycky. Měla pocit, že od té doby, co oni dva zemřeli, jí štěstí ve hře přímo pronásledovalo. Jako kdyby bylo přesným opakem jejího duševního stavu. Zásadně vyhrávala, když se mělo stát něco špatného, nebo když se něco špatného dělo.
Pak přesunula svůj zrak na svého soupeře. Ten měl stále ten samý, prázdný pohled, ale ona poznala, že ve skutečnosti vnímá až příliš dobře, co se kolem něj děje.
Hromotluk praštil kalichem o stůl a čekal, až hráči řeknou, co se podle nich pod ním skrývá.
První promluvil její soupeř. „Sudá. Hadí oči.*“
„Lichá,“ kontrovala Tsunade.
Přísedící odhalil kostky.
„Hadí oči! Sudá!“ zvolal. Pak se zašklebil. „Vypadá to, že tě tvé štěstí opustilo, Tsunade-san. Peníze tu můžeš nechat.“
Zvedla se jako v mátohách. Jak to? Neprohrála přece už takovou dobu… Nechápala to. Kostky vždycky dopadly tak, jak čekala, že dopadnou. Ale tentokrát dopadly jako její život – na tu nejhorší stranu.
Pomalu se vypotácela ven z krčmy a ani nevnímala posměšné výkřiky těch, co kdysi porazila. Dveře se za ní zabouchly a ona se opřela o zeď. Pak se hystericky rozesmála. Teď už nemá nic. Předtím měla aspoň peníze a saké… Teď už nemá nic. Hleděla na své ruce a viděla tu starou, zaschlou krev. „Ty se mi mstíš, že ano? Za to, že se tě snažím smýt… Za to, že se snažím zapomenout… Chceš být na mojí ruce sama, chceš, aby mé dlaně byli prázdné!“
Náhle kdosi promluvil. „Vy vidíte na svých rukou krev?“ řekl klidný a vyrovnaný hlas.
Rychle zvedla hlavu. Byl to ten muž s mečem, který ji porazil. Hořce odvětila: „Jdeš se vysmívat mé ubohosti?“
Zavrtěl hlavou. „Nejsem o moc lepší, než vy. Stejně jako vy jste bývala ninjou, já býval bojovníkem. Teď už nejsem nic.“
„Jak víš, že jsem kunoichi?“
„Poznám to z vašich rukou,“ řekl prostě.
Tiše na něj hleděla a pak mávla rukou. „Na tom stejně nezáleží.“
Ale zdálo se, že onen muž jí touží vypovědět svůj příběh. „Když jsem byl bojovníkem,“ pokračoval, „dokázal jsem číst pohyby svých nepřátel. Věděl jsem, kde se v příští vteřině objeví a to jsem neměl žádné techniky jako vy, ninjové. Každý má totiž určitý styl a i ten nejvíce nepředvídatelný se dá nakonec předpovědět. Ale teď… Živím se, tím, že předpovídám dráhu kostek.“
Zpozorněla. „Cože?“
„Je to jednoduché. Když to máte v oku jako já, můžete podle pohybů ruky snadno odhadnout, jak kostky dopadnou.“
„Takže… To nebyla náhoda? Neprohrála jsem?“ zvolala Tsunade.
„V kostkách jste neprohrála. Ale vidím na vás, že v životě už jste prohrála dávno…“
Opět na tváři vyloudila ten hořkosladký úsměv. „V hloubi duše jsem tak trochu doufala, že prohraju. Vždycky, když vyhrávám, děje se něco špatného.“
„Naše osudy nejsou svázány s kostkami,“ namítl muž. „To jen vy… Se díváte na špatnou stranu věcí.“
Otočil se a zmizel v uličce. Nechal ji tám stát samotnou, zabořenou v myšlenkách. Kdo ví, možná chtěl ulevit svému špatnému svědomí…
Ale Tsunade se již nešla zpět do herny, i když znala pravdu. S prázdnýma rukama se vrátila do svého bytu.
Prohledala police a našla starý, umaštěný dopis. Na jeho obálce stálo: „Od Shizune pro Tsunade-sama“.
Usmála se. „Možná se přece jen dívám na špatnou stranu věcí…“

*hadí oči znamená, že na kostkách padnou dvě jedničky. (jako dvě oči... xD)
To kdybyste náhodu nevěděli.