Vzbuď se, Konoho!

Bylo krásné, slunečné dopoledne. Čas, který malé děti trávili ve škole, dospělí v práci a staří kde se dalo. Jako třeba na lavičce před domem, což právě demonstroval jeden ze starších obyvatel Konohy. Opíral se o dřevenou hůlku a téměř bez mrknutí sledoval tichou ulici. Za celých pět let se vesnice téměř nezměnila. A proč taky? Lidé měli co jíst, kde spát, i když...
Nad střechami protějších domů přeletěl černý stín. Rychle jako záblesk. Téměř neviditelný, ale oku bývalého ninji neunikl!
Stařec se usmál. Tohle neviděl už pěknou řadu let. Od doby, co ti zatracení bastardi ovládli Konohu. Hmm, jako správný vesničan by to měl nahlásit, ale... Zvedl se a odkráčel do domu. Začínal mít tak krátkou paměť!

Uchiha Fugaku klidně seděl ve své kanceláři. Nevšímal si zářícího slunce na modré obloze, malých zpívajících ptáčků, ani květin na zahradě, které byly systematicky koseny mužem se špičatým kloboukem, chránící sekáčovu hlavu proti slunci. Klidné dopoledne se odehrávalo mimo něj a jeho formuláře. Prodíral se jimi, jak to musí podstoupit každý cestovatel v deštném pralese. A ačkoliv mu momentálně chyběla mačeta, účinně to kompenzoval nožem na dopisy.
Blížícího se nebezpečí si všiml až při malém záchvěvu podlahy za jeho zády. Tiché zavrzání dřeva a krátký zvuk vytažené katany...
Zvuk kosy, která se systematicky zbavovala přečuhující části trávníku, ustal. Sekáč se napřímil a vrhl pohled k domu. Ve výhledu na hlavu klanu Uchihů, nejmocnějšího muže vesnice, mu překážela černě oděná osoba.
Fugaku se ani nehnul, dokonce dál soustředěně četl poslední hlášení tajné policie. Teprve až se ho naostřená čepel pokusila rozseknout ve dví, rychlým manévrem se dostal na druhou stranu pracovny. Dřív, než atentátník stihl zareagovat, dostalo se mu pořádné nakopnutí do boku a rána do tváře. Fugaku jej přitiskl ke stěně pracovny a k nechráněné hrudi přiložil ostří ninjovy zbraně. Serval protivníkovi masku v podobě ptačí hlavy a přinutil ho pohlédnout mu na oči.
„Než tě zabiju, dám ti poslední možnost mluvit."
Dveře do pracovny se odsunuly stranou. Do místnosti vstoupili další tři Uchihové. Ani je nenapadlo zasahovat do současného dění.
„Kdo tě poslal?" zeptal se Fugaku. Jeho rudé panenky se začaly otáčet.
„My," odpověděl ninja. Byl už starší. Ne, jako ti nezkušení zelenáči, kteří nebyli ani schopni překročit práh jeho domu.
„Bývalý ANBU?" Fugaku pokračoval ve výslechu.
„Ano."
Sasuke Uchiha s lhostejným výrazem zvedl masku, ležící na zemi u ninjových nohou. Takové nosili ANBU naposled před pěti lety. Po tom, co klan definitivně ovládl celou Ohnivou zemi, byla celá organizace nahrazena policií. S ANBU byly jen samé problémy.
„Kdo je to 'my'?" vyslovil Fugaku svoji poslední otázku.
Ninja se usmál. Prostě a upřímně. 'My' byl natolik široký pojem, že z něj Uchihové nikdy nedokázali nic vyvodit. 'My' byla Konoha. Špička katany projela ANBU hrudí. Jeho tělo dopadlo na zem a vytvořilo na ní louži krve.
Fugaku uskočil dřív, než mu životodárná tekutina zašpinila kimono, a posadil se zpět k hromadě papírů. „Pošlete to sem někoho uklidit."
Sekáč se rozmáchl a zrušil další část trávníku. Jeho pauza byla u konce. Prozatím...

„Je mi to moc líto, ale opravdu to nejde!"
Asuma zacouval za svůj zaneřáděný stůl. Byl to typický psací stůl každého úředníka, jenž nemá skoro co na práci, která jej navíc frustruje. To znamenalo hromadu nevyřízených papírů, dva talíře se zbytky oběda a popelník přetékající cigaretami. Za stolem se nacházela nepohodlná židle, kterou Asuma nenáviděl.
Sakura ani nemrkla. Upírala na něj své velké oči a snažila se tvářit neústupně. Jenomže na Asumu byl pohled spíše politování hodný. Povzdechla si. „No tak, vždyť je to jen pár letáků..." řekla.
„To ano," přikývl Asuma s omluvným výrazem. „Jenomže jich měl u sebe alespoň dvacet - tolik jich náhodou najít nemohl. A navíc to není poprvé."
Asumovi se stala jedna z nejhorších věcí, která ninju může potkat. Od doby nástupu klanu Uchihů k moci byl zbaven hodnosti instruktora a jeho novým pracoviště se stalo, z milosti Uchihů, Konožská strážnice. Kde vlastně nebylo ani co dělat, jelikož hlavní úlohu v potírání všeho zločinu i "zločinu" měla tajná policie. A po ní rovnou vězení v Listové, které se za poslední roky výrazně rozrostlo. Strážnice byla tedy malá budova s jednou kanceláří a dvěma celami.
A jedna z nich byla pravidelně navštěvována Uzumaki Narutem. Jenom kvůli těm jeho pitomým, protiuchihovským letákům!
Přimhouřila oči. „Co se děje? Nedávno jich měl alespoň čtyřicet a přesto..."
Nenechal ji domluvit: „To bylo nedávno!"
Asuma nebyl rozzuřený. Sakura věřila, že kdyby se mu zuřivost nevyhýbala velkým obloukem, Uchihové by měli zatraceně velký problém, jménem Sarutobi! Dokonce se nezmohl ani na pořádný vztek. Byl to strach a beznaděj, co mu přímo sálalo z očí.
„Víš, že mám Naruta rád. A právě proto s tím bude muset konečně přestat! Nemůžu ho krýt věčně!"
Strach o Naruta a beznaděj se sebou samým, napadlo Sakuru. „Já..."
Umlčel ji mávnutím ruky. „Pořád nic nepochopil... Jenom si to ještě víc podělá a pak může dát sayonara Chuuninské zkoušce."
O tom Sakura věděla. A právě proto byla ochotná se s Narutem vůbec zahazovat. Ano, byl to idiot, ale narozdíl od ostatních, Naruto něco dělal! Viděl, že je s Konohou něco špatně a snažil se to napravit, přičemž mu bylo jedno, co se s ním stane - právě proto to byl idiot! Ani mu nezáleželo na tom, že ho Uchihové nikdy nemusí nechat stát se ninjou.
„Promluvím si s ním," oznámila Asumovi se sklopenou hlavou. „Slibuju."
„Sakuro." Asuma se naklonil přes desku stolu a nepořádek na ní. Chytil ji za ruku. „Někdo se dnes pokusil zabít Fugaku. To znamená, že Uchihové jsou teď mnohem podezíravější. I malé přilákání pozornosti a je s vámi konec."
Hlasitě polkla.

Bylo to normální odpoledne. Dospělí byli ještě v práci a děti lítaly někde venku. V jedné z ulic na okraji Konohy probíhala rvačka. Byl to takový ten základní typ - skupina dětí potkala svého spolužáka, shodla se na tom, že ho zmlátí a vydala se to realizovat. Obětí těchto malých sadistů, ze kterých jednou vyrostou slavní ninjové, se stal hnědovlasý chlapec s leteckými brýlemi. Nejprve utíkal, pak ječel a když si uvědomil, že ležet zticha na zemi by mohlo být míň bolestivé, přestal řvát a chytil si hlavu. Od hloučku tudíž proudily pouze zvuky jako:
„Dej mu!"
„Tu máš!"
„Chcípni!"
a jim podobné.
Pak se od skupinky oddělila zrzavá dívenka, jménem Moegi. „Hele!"
Toto jednoduché slovo mělo velký význam. Mohlo taky znamenat: Hele, Udone, tam je tvůj táta a jde tě zmlátit! Proto se Udon okamžitě objevil vedle ní.
Za chvíli všichni hleděli na přicházejícího. Byl to člověk vysoký alespoň tři metry - tedy, tak to budou pravděpodobně všichni vykládat doma. Na hlavě měl špičatý klobouk a přes rameno přehozenou kosu. Zastavil se přímo u dětí a děsivým hlasem řekl: „To je ale -urva -aný odpoledne, co?"
A děti se otočily na podpatku a zmizely za rohem.
Ještě před chvílí mlácený chlapec se zvedl na nohy a otíral si krev z nosu. „Jo, jen zdrhejte srabi!" vykřikl. Nebylo to poprvé, co ho zmlátili jenom proto, že byl Sarutobi. Nesnášel Uchihy!
Muž s kosou jej lhostejně minul a pokračoval ulicí dál.
„Hej! Dík!" zavolal na něj Konohamaru.
Muž ho ignoroval a zapadl do jednoho z mnoha oprýskaných domů s úzkými dveřmi, malými okny a ještě menšími byty.

„Pane Nadihu, pane Nadihu!"
Jestli existovala osoba, kterou žádný nájemník nechtěl za žádných okolností potkat, tak to byla domovnice. Tahle se jmenovala Suzume a vyznačovala se tmavým kimonem a černé vlasy, co se jí valily po ramenou jako kudrnatá záplava.
„Zrovna jsem byla na nákupu, když jsem se to dozvěděla!" Seběhla ze schodů a zděšeně lomila rukama. „Je to pravda, že se pokusili zabít Fugaku-sama? Vy tam přece pracujete, viděl jste to!?"
Ta ženská musela hlavního Uchihu zřejmě tajně milovat - nedivil by se, kdyby měla v pokoji jeho plakát.
„Ano, díky, že jste mi tu práci doporučila..."
„A co se tedy stalo!?"
„To víte, narazil jsem na šutr a ztupila se mi kosa."
„Ale já se ptám, co jste viděl!?"
„No, to mi nebudete věřit!" Chvíle napětí - strašně rád ji přiváděl k šílenství. „Už zase zmlátili toho malýho smra... ehm, kluka s leteckejma brejlema!"

Nastal večer. Na obloze zazářily miliony hvězd, v Konoze stovky žárovek. Jedním z nejosvětlenějších míst byla i místní čajovna, kde právě seděl Inochi a pokoušel se opít, ztratit paměť a upadnout do hlubokého bezvědomí. No, když bude mít štěstí, mohlo by to vyjít i na otravu alkoholem. Alespoň by zítra nemusel do práce a předstírat, že se nic neděje... Nenáviděl sám sebe. A to se jeho život vlastně skoro nezměnil. Dál sloužil vesnici, jako za starých časů. Ale pro koho?
Znova si vybavil chvíli, na kterou už dlouho čekal, a kterou se snažil co nejvíc oddálit. Chvíli, kdy si jej najde někdo z Uchihů a řekne: „Takže tvoje dcera bude mít brzo Chuuninskou zkoušku?"
Hodil do sebe další hlt saké a považoval se za zrádce. A za slabocha, jak řekla Ino. Dělal to pro ni! Ten samý večer mu vmetla do tváře, že je jen zbabělec, ze kterého si Uchihové udělali ochočeného psa a že ho nenávidí. A co vlastně čekal? Že ho za to obejme a zůstane doma?
Povzdechl si. Vždycky si z něho utahovali, že má jen dceru a on si připadal trapně. Teď si opravdu přál, aby se vrátila domů... Z místa, kam utíkají všichni. Z Písečné.

Než Naruta pustili z cely, Sakura si krátila čas zíráním na plakáty s nápisem Wanted. Devadesát devět procent, přišpendlených na malé nástěnce, byli odpůrci Uchihů. Stále jim vévodila velká podobizna Nary Shikamaru. Už ho neviděla tři roky - od chvíle, co utekl do Písečné. Dále tam byla fotka Ino - Nezvěstná. To udělali jenom díky Inoichiho loajalitě.
„Sakuro-chan!!" Naruto, se svým nesmrtelným úsměvem, se ji pokusil obejmout.
Uhnula. „Pojď! Musíme si promluvit."
Naruto přimhouřil oči. „Co se vám všem stalo? Někdo umřel?" Idiot.
Kývla Asumovi na rozloučenou. „Díky."
Vypadal unaveně. „Raději už jděte."
Bude se muset vrátit na svou tvrdou židli a zbavit se všech dvaceti letáků, které Naruto vlastnoručně vyrobil na brigádě v továrně na výbušné lístky. A celý večer bude vzpomínat na krásné období svobody.
„Co je s ním?" zeptal se Naruto, když společně opustili strážní budovu. „Vypadá, jako by ho něco fakt žralo."
„Žralo!?" vyjekla Sakura a popadla Uzumakiho z límec kombinézy. „Ty si pořád neuvědomuješ, jak kvůli tobě riskuje, co!?"
Vytřeštil na ni ty své hloupé, modré oči. „Sa-Sakuro..."
„Ty si jen běháš kolem a rozhazuješ ty svý letáky, ale vůbec ti nedochází, že s nima můžeš někoho dostat do maléru!" sykla. Jejich obličeje se teď nacházely těsně u sebe. Pomalu ho pustila a otočila se. „A sebe taky," dodala.
Sledoval, jak se vydala pryč. „Sakuro-chan... kam jdeš?"
Letmo na něj pohlédla. „Mám toho dost!"
Následoval ji až k pomníku Uchihů. Nebylo to nic víc, než jejich znak, vytesaný do obrovského kusu černého kamene. Obratně se na něj vyšvihla. Narutovi až teď došlo, co chce udělat. Sakura se nadechla. „Ne, počkej..."
„Vzbuď se, Konoho!!!"
Zařvala to s takovou silou, že se v nejbližších domech rozsvítila světla. A možná by křičela ještě něco jiného, ale to už ji Naruto stáhl dolů. „Ty ses zbláznila!" A to říká on jí?

Dva Uchihové procházeli ztichlými ulicemi vesnice. Když někoho náhodou potkali a dotyčný nestihl včas odbočit, alespoň sklonil hlavu a přešel na druhý chodník. Už si na to zvykli.
Od té příhody dopoledne toho Sasuke moc nenamluvil. Itachi měl čím dál silnější pocit, že jeho bratříček začíná pochybovat. Sasuke se náhle zastavil a zahleděl se na cihlovou zeď, oddělující domy. Na ní se skvěl velký nápis: Konoha je dravec, zavřený v kleci.
„To je nějaké další heslo?" zeptal se.
„Podpis to určitě není," odvětil Itachi. „Nech to být. Do rána to zmizí."
Nebylo tajemstvím, že součástí výbavy tajné policie byla i plechovka ředidla. Ovšem, na místě byly smazány jen nápisy, typu: Smrt Uchihům. Podobné neutrality obvykle přežily noc.
„Hmm, proč nás vlastně tolik nenávidí?" podotkl Sasuke, zatímco kráčeli vesnicí.
Itachi se na něj zadíval. Vypadalo to, že jeho bratr si začal klást docela nebezpečné otázky. Snažil se myslet!
„Copak si neuvědomují, co pro ně děláme?"
Alespoň se snažil...
Jejich jednostrannou rozmluvu přerušil hlas. Proudil ulicemi jako záplava, odrážel se od zdí domů a okenních tabulek. „Vzbuď se, Konoho!"
Sasuke neváhal ani vteřinu. „Šlo to od památníku!" Rozběhl se směrem, odkud přišli.
„Počkej!" Itachi ho následoval až k jedné z menších, postranních uliček. Z té se vynořila ruka a vtáhla jej do tmy. Ocitl se v malém zákoutí s velkým kontejnerem a několika zapomenutými protiuchihovskými letáky na stěnách. Itachimu chvíli trvalo, než přivykl tmě, která zde panovala. Pak si všiml tmavé siluety úplně vzadu. „Co tady děláš?"
Ve svitu vzdálených pouličních lamp se zalesklo ostří kosy. „Zahradníka!"

Sasuke si ztrátu svého bratra ani neuvědomil. Sprintoval směrem k památníku v zápalu hrdinství. Doma ho ještě pořád považovali za dítě, ale kdyby se mu podařilo někoho chytit, mohlo by to být k dobru. A navíc se tu poslední dobou dost nudil! Zabočil prudce doleva. Lidé mu poslušně uskakovali z cesty. Nikdo nechtěl narazit do Uchihy. Odbočka doprava.
Zůstal stát před památníkem. Osvětlení zde bylo nedostatečné, takže se od černého kamene odráželo pouze stříbrné měsíční světlo. Nikde nikdo. Jen když se zaposlouchal - a Sasukeho sluch byl opravdu dobrý - z dálky se ozývali dvojité kroky. Někdo utíkal z místa činu.
Přistoupil k pomníku a přejel po něm rukou. Na dlani mu zůstaly dva světlé vlasy. Když je podržel proti světlu, byly červené... nebo růžové? Schoval je do kapsy a šel domů. Toho záškodníka si najde - možná ho nakonec i nahlásí přímo otci, ale do té doby to bude jen jeho věc. Sasuke žil v uzavřeném světě, ovládaném jeho vlastní rodinou. Nic se tu nedalo příliš dlouho tajit. O to víc miloval, když měl tu příležitost něco dělat sám!

„Jak jsi k tomu vlastně přišel?" Itachi se opíral o kovové zábradlí, vedoucí až k širokému schodišti a podél něj do hlubin vesnice. Odtud byl úžasný rozhled.
Toho si však jeho společník nevšímal. Stál zády k osvětleným domům a s kosou, odloženou vedle, pozoroval temnou hradbu stromů. „Moje bytná vás přímo zbožňuje! Dneska mi snížila nájem, jen abych jí řekl všechny podrobnosti o tom atentátu!"
Itachi k němu otočil hlavu. „Jak ti mohla dohodit práci?"
„No, její sestřenice má kamarádku, jejíž manžel se znal se starým zahradníkem. A ten prý náhodou povídal, že chce jít do penze."
„Zdá se mi to, nebo jsi za poslední hodinu opravdu neřekl ani jedno sprosté slovo, Hid... Jak si to teď říkáš?"
„Nadih," odpověděl sekáč pyšně.
Itachi se krátce zamyslel. „Nadih - to není moc chytrý."
„Jo, ale divil by ses, jak dobře to zabírá!" Sundal si klobouk a prohrábl si svůj stříbrný rozcuch. „-rva, nenávidím tenhle -anej účes!"
„Doma tohle křičíš do sudu s vodou?"
„-rva ne! Ta baba slyší snad i -aný velbloudy ve Větrný!"
Oba naráz ztichli. Kolem prošla dvojice černě oděných ninjů, příslušníku tajné policie. Hidan sám by určitě okamžitě přilákal jejich pozornost, ale když si všimli Itachiho, dělali jakoby nic. Jeden z nich byl Uchiha, druhý se pyšnil byakuganem. Hyuugové byli největším spojencem Uchihů, ačkoliv kdyby přišlo na lámání chleba, jeden by neváhal vrazit druhému kudlu do zad...
„Už jsi se u nás dlouho neobjevil," pokračoval Hidan. „Spousta lidí říká, že jsi -rvenej zrádce, ale já ti furt věřím!" Ukázal dvě řady bílých zubů v širokém úsměvu.
Itachi jen zamyšleně pozoroval osvětlenou vesnici. Svůj kontakt s Akatsuki úplně přerušil už před několika měsíci.
„No tak, kámo! Není konec! Ještě zdaleka není konec!"
„Fugaku poslal Izunu do Písečné."
Hidan zbystřil. „Cože!?"
„Začal něco tušit..."
„Izuna se prozradil?"
„Ne. Choval se pořád stejně, ale na tom nesejde. Fugaku se ho zbavil."
Itachi si povzdechl. S Izunou nikdy nebyli velcí přátelé, ale na některé věci měli stejný názor. A když se chtěl hlavní Uchiha někoho s podobnými, nebezpečnými názory zbavit, Písečná k tomu byla jako stvořená. Mezi oběma zeměmi vznikla po dlouhém příměří jakási forma války. Uchiha v Písečné byl jako kočka v psí boudě.
„Je jen otázka času, než přijdu na řadu já."
„Tak to -rva brzdi! Nejsi náhodou tatíčkův favorit?" vzdoroval Hidan.
Itachi ho probodl svým sharinganovým pohledem.
„Ehm, no dobře. Ale nevzdáváš to, ne?"
„To teď už nejde, Hidane," povzdechl si Uchiha. Jakmile jste se do toho jednou namočili, zmizely všechny ručníky v okolí - nešlo couvnout.
Hidan popadl kosu a zamyšleně se o ni opřel. „Řekni mi něco - proč tohle vlastně děláš?"
„Hmm?"
„No, je to tvůj klan," napovídal sekáč. „Neděláš to kvůli penězům a zabíjení nevyhledáváš, páč tě nijak neuspokojuje. A už vůbec to po tobě nechce tvůj bůh!"
„A Konoze nic nechybí," dodal Itachi. „Kromě svobody. Dravec, zavřený v kleci..."

Inoichi se potácel domů. Tam se hodlal zhroutit do postele a ztratit alespoň na tuhle noc vědomí. Manželka zase nic neřekne, bude jen tiše brečet - což bylo mnohem horší, než kdyby mu jednoduše vynadala! Opřel se o stěnu nejbližšího domu a dosedl na chodník. Vedle něj se ozvalo zašustění papíru.
Natáhl ruku a zamžoural na malý leták: Konoha zajatcem Uchihů.
Pod nadpisem byl menšími literami vyvedený podnadpis: Ještě není pozdě!
Ninja se usmál. V Konoze již dlouho fungoval neoficinální klub KNU, aneb "Kryjeme Naruta Uzumakiho". A Inoichi mu ze srdce fandil! Připlácl leták zpět na stěnu a vydal se domů.