Jak umírá Hokage

Všude byl hluk a zmatek. Stál jsem nahoře na skále a koukal na tu spoušť. Lidé kteří byli mí kamarádi už od akademie, pobíhali v tom zmatku.
Zkáza se šířila široko daleko.
Ohlédl jsem se za sebe, a bodlo mě u srdce když jsem viděl jen doutnající sutiny. Nic už nebude jako dřív. Do očí se mi vedraly slzy když jsem spatřil že Konoha, má rodná vesnice je nenapravitelně zničena.
„Hokage-sama!“ ozvalo se za mnou. Bylo mi to jedno. Poznával jsem ten hlas, ale otupělá hlava nechtěla přemýšlet komu patří. Nemohl jsem odtrhnout zrak od té hrozné podívané.
„Naruto!“ ta zoufalost která vykřikla mé jméno mě přiměla otočit se.
„Sakuro.“ upřela na mě lítostný pohled. „Hinata je…“ sklopil jsem zrak. „Ohnivá vůle je jako morová nákaza. Nemůžeš jí nikoho nakazit pokud ji sama nemáš. Není to tak?“ po tváři mi stekla slza.
„Za tohle všechno…“ ukázal jsem kolem sebe. „…můžu já! Já jsem jí ukázal ohnivou vůli! Já jsem se stal hokagem a zradil jak zvrhlého poustevníka, tak tátu! To já jsem nezabránil čtvrté velké válce ninjů! A to všechno jen proto že jsem odmítl zabít Sasukeho! Co jsem si myslel?! Že mi bude vděčný za to, že jsem ušetřil jeho život?!“
Sakura mlčela. Její pohled propaloval mé uslzené oči. „Nemohl jsi vědět že Sasuke rozpoutá válku… Teď je důležité zachránit vše co ještě zbylo. Teď jsi Hokage. Nemůžeš tu jen tak přihlížet , a litovat toho co se stalo. Ještě není všechno ztraceno. Ani Minato, ani Jiraia tě nebudou obviňovat za něco, za co nemůžeš, ale jestli s tím nic neuděláš, už nikdy na ně nebudeš moct pomyslet s čistým svědomím.“
Koukal jsem jako přimražený. Ještě nikdy jsem ji neslyšel mluvit tímto stylem.
„Dobře. Jdeme do boje!“ rozběhl jsem se a Sakura mě následovala. „Já jsem sedmý hokage, a ochráním tuhle vesnici, ať to stojí, co to stojí!“
Dostali jsme se do bitevní vřavy. Hodil jsem pár kunaiů a rasenganem vyřídil tři chuuniny ze skryté deštné. Najednou mě někdo udeřil do břicha. Před očima se mi zatmělo. Ohlédl jsem se po útočníkovi, ale můj zrak se zastavil u Sakury, která stála tváří v tvář Sasukemu. Jeho ruka se najednou napřáhla a vyslala podivný oranžový záblesk. Ninjutsu které jsem ještě nikdy neviděl.
„Sakuro NE!!!“ vykřikl jsem a rozběhl se za ní. Doběhl jsem akorát včas, abych tu ránu dostal. Projelo to mým hrudníkem jako dýka máslem. Zahlédl jsem Sasukeho ďábelský úsměv. „Věděl jsem že to uděláš“ řekl a odešel.
Ta bolest byla nesnesitelná. Na chvíli jsem ztratil vědomí. Všude byla panika a když jsem se probudil, klečela nade mnou Sakura a snažila se mě vyléčit. „Naruto! Tohle mi NEDĚLEJ!“ křičela. Zahlédla můj výraz, a pochopila že toho má nechat. „Sakuro… Já už tady končím.“
„Ne to neříkej! Máš ještě život před sebou. Válku jsme už skoro vyhráli, a vesnici spravíme! Vždycky jsi mi říkal, že ještě nemůžeš umřít! Tak proč teď?!!“ usmál jsem se na ni. „To proto že jsem ještě nebyl hokagem. Teď když jsem hokagem, už je můj sen splněn. Nemám co si víc přát…Zůstaneš tu se mnou až do konce?“ na obličej mi padaly její horké slzy. „Ano….“
Po chvíli co jsem zápasil s těžkým zraněním, které mi působilo obrovskou bolest, se můj život nachýlil ke konci. „Bolí to moc?“ zeptala se.
„Ne“ zalhal jsem. Stejně asi bylo vidět jak trpím.
„Je konec. Až odejdu, tak se setkám s tátou, s mámou, se zvrhlým poustevníkem a hlavně s Hin….“ nedořekl jsem. Bolest odešla, a já odešel s ní…