Konec

Byla noc, ozářená světlem úplňku.
Záhadná postava v černé kápi se plahočila hlubokým, vlhkým lesem. Silně sípala, měla rozdrcenou ruku a byla oslabená zraněním.
Najednou se na ní ze stínu stromů někdo vrhl a shodil jí na zem.
Útočníkovo kunai se postavě zabodl do zdravé ruky. Napadený zaklel, uskočil dozadu a z hlavy mu spadla černá kapuce.
Byl to kluk a měl blonďaté vlasy.
Z pusy mu vyšel sípavý zvuk a vytekl mu z ní tenký pramínek krve.
Jmenoval se Deidara.
Jednou rukou se zvedl - jak bylo vidět, dalo mu to velkou práci - a hluboce se nadechl a vydechl.
Vedle něj se něco mihlo, ale on si toho nevšímal a dál upřeně sledoval nepřítele. Něco ho ale pobízelo, aby zjistil kdo to je, protože ten stín už někde viděl. Strašně se mu chtělo otočit a podívat se kdo ho sleduje.
To už ho ale nepřítel vytrhl z jeho myšlenek a zaútočil bleskovým ostřím.
Útočník byl už těsně před Deidarou a chystal se mu zasadit poslední ránu, ale ten stín si před Deidaru stoupl a dostal ránu místo něj.
Deidara klopýtl dozadu a spadl na zem, protože už nebyl schopný udržet ani rovnováhu.
Stála před ním postava, kterou znal. Postava měla červené vlasy a stejně černou kápi jako Deidara. Byl to Sasori!
Teď už to Deidarovi dávalo smysl. Proto si myslel, že už ten stín viděl. Bylo to těmi červenými vlasy, které ho doprovázely na všech bezpečných i nebezpečných misích a pořád byly s ním.
Bleskové ostří těsně minulo Sasoriho živou část a projelo jen dřevem živé loutky. Nepřítel proletěl skrz něj a dopadl vedle Deidary.
Deidara si ho vůbec nevšímal a ochromeně třeštil oči na Sasoriho.
Sasori viděl jeho pohled a bolestně a velmi nepřesvědčivě se usmál.
Nepřítel znovu vytvořil bleskové ostří a šel proti Deidarovi.
Než to Deidara stačil zaregistrovat, měl nepřítelovu ruku v hrudi, tam kde bylo srdce. Nepřítel ji rychle vytrhl z Deidarovo těla a uskočil dozadu.
Utekl někam do lesa a už za ním jen zašustilo křoví.
Deidarovi to bylo jedno.
Chytil se za krvácející ránu v jeho hrudi a s dlouhým sípavým zvukem padl k zemi.
Těžce dýchal a bylo vidět, že každou chvíli zemře.
Z úst mu vytékala další a další krev a z rány v hrudi se krev přímo řinula.
Zatnul pěsti a pomalu zavíral oči.
Před očima se mu promítl celý život a od konce prstů přicházel chlad do celého těla.
Najednou viděl světlo na konci dlouhého tunelu, ke kterému se proti své vlastní vůli blížil.
Ale úplně poslední věc, kterou viděl, byl jeho přítel, se kterým si toho hodně prožil a vytrpěl…Sasori.
Naposledy chtěl vyslovit tohle jméno, než zemře. Otevřel ústa a ztěžka a pomalu odříkával tohle slovo. ,,Sa…so…ri.“
Jako by se na tu chvíli, kdy odříkával to jméno, zastavil čas. Všechno se zpomalilo a Deidara slyšel jen svá vlastní slova.
Pomalu ale jistě umíral.
Zavřel oči. Povolil všechny odumírající svaly a ležel na zchladlé zemi.
Už čekal na svou smrt, už mohl zemřít. Řekl jméno svého nejlepšího přítele, takže už přece mohl umřít ne?
Ležel ve velké louži jeho vlastní krve. Srdce mu bilo pořád pomaleji, až…vydechl naposledy.
Sasorimu se jen rozpadlo jeho dřevěné tělo, ale přesto už zůstal ležet bez pohnutí.
Deidara zemřel.