I'm just a soldier before battle
Tma. Chlad. Ticho. Nic víc.
Seděl jsem na zemi v malé místnosti. Nikde nikdo. Ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. A takhle to bylo pořád až na ty chvíle, kdy mi přinášeli tu odpornou náhražku jídla. Cela měla jenom jedno okno, vysoko u stropu, netušil jsem, kde se nacházím. Všechno bylo k ničemu. Svět se mi každou sekundu zmenšoval. Neexistovalo nic, jenom tma, chlad a to věčné ticho.
Byl jsem jenom voják. Jenom jsem plnil rozkazy. Byla to moje smůla, že mě chytili, nebyl jsem nenahraditelný.
Sklopil jsem pohled na špinavou podlahu. Nebyl jsem nic. Jenom obyčejný pěšák, se kterým hráli šachy.
Vzdal jsem se víry, víry v naději. Nechtěl jsem, aby se mnou dál hráli jejich špinavou hru. Já vím, stal se ze mě odpad. Srdce už se mi dávno muselo změnit v kus ledu. Nechtěl jsem tam být. Bídný a raněný na duši, pokud jsem ještě nějakou měl.
Opřel jsem se zády o chladnou zeď. Slyšel jsem kroky. Zase mi nesli tu nechutnou věc, které říkali jídlo. Bylo mi to jedno. Chyběl mi k cíli tak malý krok, ale chytili mě…
Chtěl jsem spát, zaspat všechny dny, zavřené v téhle díře. Vzdal jsem se všeho. Tak proč bych dál měl žít?
Několikrát už mě napadla sebevražda. Těžko říct, jestli jsem neměl odvahu to udělat, nebo jestli jsem věřil v naději na záchranu. Ale v tu chvíli, kdy mi to všechno došlo, jsem si nepřál nic jiného. Byl jsem v malé tmavé cele. Jedinou útěchou mi bylo, že moji přátelé a rodina byli v bezpečí. To bylo všechno, co jsem si mohl přát.
Zvedl jsem oči k oknu. Bylo hodně malé, ale aspoň jsem viděl kousek modrého nebe. Povzdychl jsem si.
Na tom kousku oblohy se objevil mrak, připomínal mi jednoho mého přítele. Zvědavě jsem naklonil hlavu. Místo mraku jsem spatřil tváře svých přátel a rodiny. Ušklíbl jsem se. Bylo to proti zdravému rozumu. Myslel jsem si, že jsem se zbláznil.
„Vzpomeň si, kdo jsi! Nesmíš ztratit svoji tvář. S odvahou a silou to dokážeš, jenom se nesmíš vzdát!“ Slyšel jsem to zcela zřetelně. Říkal jsem si, že jsem se buď zbláznil, nebo jsem měl halucinace. Nebo to mohlo být znamení?
Znamení.
Pleskl jsem se rukou do čela. Do žil se mi vlila nová energie. Byl jsem voják, ale budu sloužit jenom jim. Po dlouhé době jsem se pousmál. Když se na to člověk dívá z jiného pohledu, nemusí to brát jako prohru. Byl jsem jenom voják, ale hra neskončila, dokud mé srdce tlouklo a já neztratil víru. Málem jsem prohrál, ale jenom málem. Pořád jsem dýchal a srdce mi tlouklo jako o život, ještě nebyl konec. Měl jsem už nejednou příležitost k útěku, ale nevyužil jsem jí. Nevěřil jsem si. Došlo mi to. Můj největší nepřítel byly mé pochybnostmi o sobě samém. Měl jsem sílu se ještě prát. A taky jsem měl pro, co se rvát. Hra se mohla ještě změnit, ještě jsem mohl vyhrát.
Co říct?
Jednou jsem poslouchala jednu úžasnou písničku a při mě něco napadlo, bohužel to něco jsem zapomněla. Ale naneštěstí Sound The Bugle znám, takže jsem se pokusila oživit si paměť. Bohužel se nepovedlo, ale vzniklo toto.
Snad se najde aspoň jedna dušička, které se to bude líbit.
Mam dojem, že jsem tohle už četla, ale je divný, že tu nemáš odemě koment... takže... mooocinky se omlouvám... a... je to hezkýý...
moc se ti to povedlo 
... nechci opakovat, takže napíšu jen to, že souhlasim se všema předchozíma komentátorama... 
Tenny:děkuji Ti
myslim, že víc říkat nemusím.
Je to tak trošku zajímavé, že ačkoliv píšu o těch, co se nevzdají a ničí všechny pochybosti o sobě, já sama to nedodržuji. Pochybností o sobě mam víc než dost i přesto, že tohle vím.
Aki no sakka 安芸のサッカ:Tobě taky patří mé díky
jinak nepsala jsem to na určitou osobu z Naruta, každý shinobi, který se tam objeví jako vedlejší postava má své sny a touhy, tohle může být jeden z nich 
můžeš si tam dosadit kohokoliv.
Myslím, že každé má ty chvíle, kdy má tak trošku rozdvojenou osobnost a jen těžko si sám dokáže vybrat, aniž by ho někdo, nebo něco, nenakoplo
Podpůrná povídka.. to zní hezky xD
Akumakirei:V tomhle jsem si nevěřila, přece jenom jsem v psaní FF amatér.Nečekala jsem, že se najde někdo, komu se to bude líbit.
spíš já Ti děkuji, jak za radu, tak za koment 
Chtěla jsme to protáhnout, ale bála jsem se, že kdybych tam toho napsala víc, zkazila bych to. Ale budu si na to pamatovat pro příště, že tam mam přihodit víc omáčky okolo
Nemusíš děkovat, není za co
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
Ono se těch dušiček najde víc, jen to nesmíš vzdávat hned před bitvou...
Je pravda, že někdy to lidé vzdají moc brzo. A někdy až moc pozdě. Tenhle to málem prohrál dopředu. Víš, neškodilo by to ještě trochu protáhnout, ještě pár řádků napsat. Takhle mi to moc brzo končilo. Asi taková moje "rada", dojem pro příště. A jinak... arigatou za připomenutí. Že to taky ještě vzdávat nemám
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Tak, našla se i druhá dušička, které se tahle jednorázovka líbí
Sice mi teď nějak nedochází, koho z Naruta by ten voják měl představovat (kdybys byla tak hodná, a mně-blbci napověděla xD), ale je to opravdu moc hezké - člověk by se nikdy neměl vzdát, ať už jsou jeho důvody jakékoliv ^^
Hm, hrozně se mi líbí, jak popisuješ jeho pocity - je to tak... opravdové. Ano, přesně tak. Smířený a zároveň nesmířený se svým osudem. A rozhodl se, že přežije. To je to, co mu dává nový směr.
Heh, mimochodem, je to taková podpůrná povídka pro červnové dny - až do uzavření známek se nevzdat, čili makat, makat, makat xD
Hybrid - Blind Side
FF Kniha
Pěkná povídka. Má zajímavou atmosféru.
)
Přiznám se, že v jeden okamžik jsem se zděsila, že třeba opravdu spáchá tu sebevraždu... Pokud by byl japonské mentality, tak mu právě vzpomínka na rodiče dodala sílu a on by se zabil.
No, ale přece jen, jsme češi, že? xD Takže je lepší neztrácet naději.
Povedená jednorázovka. A líbila se mi. (tak vidíš, aspoň jedna dušička se našla...
A je tam moc hezká myšlenka - že největším nepřítelem nás samých jsou naše pochybnosti.
Skromný seznam fanfikcí
Můj blog aneb zápisky jedné slečny