Životní mise

Pobledlý muž spěchal liduprázdnými ulicemi potemnělého města. Déšť ho nemilosrdně bičoval do zad, ale on na to nedbal. Nevyváděly ho z míry ani kapky vody, které mu ztékaly z jeho tmavých vlasů do očí. Nezajímalo ho nic. Před sebou měl pouze cíl své dnešní mise. Vlastně to nebyl ten typ mise, kterými byl povětšinou pověřován. Ne, tahle byla zvláštní, výjimečná. Tuhle si totiž uložil sám a možná o to víc mu na jejím úspěšném zakončení tolik záleželo.

Jemně se otřásl. Kdyby šlo o někoho jiného, dalo by se říct, že to mohlo být z nervozity, ale v jeho případě šlo zcela jistě jen o chlad, který prostupoval jeho kostmi. Na chvíli se zastavil, aby se více zachumlal do svého pláště. Zarazil ho pohled na konečky jeho prstů, jenž se mírně chvěly. Napadlo ho, že je možná skutečně lehce nervózní. Tato myšlenka ho na kratičký okamžik zarazila, ale pak jen jemně zakroutil hlavou a svou nekoncentrovanost přisoudil adrenalinu. Přece jen před tak obtížným úkolem ještě nikdy nestál a byl si toho plně vědom. Celý jeho budoucí život závisel na tom, zda dnes uspěje. Nebyl si jistý, jakým způsobem se vše změní, ať už se mu podaří to, čeho chce dosáhnout nebo ne. Věděl jen, že musí prostě uspět, chce uspět. Opět vyrazil vstříc svému cíli.

Prudce s sebou trhl. Byl tak zaměstnán představou své budoucnosti, že si ani nevšiml chlapce, který ho v poklusu míjel. Jeho hlasité pozdravení ho vrátilo myšlenkami zpět do přítomnosti. Zamumlal zdvořilou odpověď, byl si však jistý, že toho chlapce, kterému zběžně odhadoval zhruba šestnáct let, nezná. Nedivil se však, že ho neopomenul uctivě pozdravit, i když měl v tomto nečase tolik naspěch. Byl přece váženým jouninem Konohy. Za dob Čtvrté velké války ninjů si připsal mnoho zásluh a zachránil nespočet životů. A nyní je dokonce blízkým přítelem samotného Hokage. Lehounce se pousmál, nevěřil, že kdy bude moct nazvat někoho svým přítelem a teď jich měl dokonce několik. Dalo by se říct, že byl za ně vděčný, ale nebyl si jist, zda vděčnosti již plně porozuměl. Vlastně bylo víc pro obyčejného člověka běžných citů, kterým si nebyl jist, že porozuměl.

On totiž tak úplně obyčejný nebyl. Prošel krutým výcvikem k potlačení mnoha lidských přirozeností a později absolvoval ještě intenzivnější a mnohdy i drsnější trénink, aby vše, na co byl tak násilně donucen zapomenout, opět nalezl. Jeho instruktorkou byla tvrdá a nekompromisní žena, která mu ale dala mnohem víc než všechny ty knihy, jimiž se předtím snažil navrátit zpět do života. Teď mu ale pomoct nemohla, byť byla součástí jeho mise. Byl v tom zase sám, jen on a jeho knihy. Bezděky si pohladil kapsu, v níž se skrývala drobná příručka s názvem Nezáleží na situaci, ale na lidech a mírně se zachvěl, když v dálce uviděl cíl své cesty. Řadový dům v němž však oproti ostatním domům nesvítilo jediné světlo. Trochu ho to překvapilo, protože od strážců brány věděl, že se už vrátila. Mohla však být někde ve vesnici a to by jeho plány zbytečně zkomplikovalo. Nehodlal se tím však nyní zabývat a aniž by si to plně uvědomoval, přidal do kroku a zanedlouho již klepal na dveře. Po chvíli mu otevřela mladá, zjevně unavená žena oděná jen v bílém přiléhavém županu. Její rozcuchané růžové vlasy jen potvrzovaly jeho domněnku, že ji zřejmě právě probudil.

„Saii, co tady děláš? Měli jsme se přece sejít až zítra. Před pár hodinami jsem se teprve vrátila z mise a…“ Zarazila se. Pohled do jeho tváře ji znepokojil. Netvářil se vyrovnaně jako obvykle, něco na něm bylo jinak. Viděla snad náznak nervozity? Či dokonce strachu? Zaplavilo ji podivné mrazení.
„Saii, stalo se něco? Poslal tě Naruto, abys mě přivedl?“ Zeptala se spěšně.
„Nikdo mě neposlal,“ ujistil ji.
„Tak proč jsi…“ nedopověděla a jen němě zírala na muže, který před ní právě poklekl.
„Sakuro,“ pronesl po chvíli zcela vážným hlasem, „zachránilas mi život, když jsi mi ukázala jaký může skutečně být. Nemůžu říct, že bych ti za něj vděčil, ale můžu říct, že jím jsi. Sakuro, já…“ Měl perfektně nacvičenou řeč, ale při pohledu do jejích smaragdových očí znejistěl. Obával se, že to pro ni nebude dost dobré, že by snad mohl selhat.
„Ano,“ zněla odpověď na nevyřčenou otázku.