Jednorázovka
[size=18][font=Calibri]Život je na h***o.
Jo to souhlasí. Je to jenom pořádná otrava.
Pořád by po tobě něco chtěli nebo tě mlátí.
Člověk nemá chvilku klidu.
Přesně tak. Koukám, že u vás je to stejný.
Takhle to asi bude všude… Teda jestli někdy narazíš na místo, kde to tak není, ozvy se.
Ok a ty taky.
Rád. Je fajn si takhle dát oraz a nebejt při tom sám.
,,Teuchi-san," zaúpěl už po několikáté.
,,Řekl jsem ne. Nikdo kromě mě to neví a tak to také zůstane."
,,Ale no tak, přece nechcete riskovat, že si to vezmete s sebou do hrobu. Vždyť potom by k vám už nikdo nechodil."
„Tsuny-chan,“ zavolal muž za malým děvčátkem, spíš děvčetem, které se hnalo jako o závod po cestě do města.
„Co zase dědo?“ neochotně se zastavila a otočila se k muži v černočerveném brnění.
„Dej na sebe pozor,“ usmál se vlídně.
„Jasně, neboj se,“ mávla rukou, jako kdyby to už dávno věděla a běžela dál.
„Tsunade…,“ povzdechl si muž a hleděl za vzdalující se postavičkou.
„Neboj se o ní,“ ozvalo se za ním.
„Dopřej stárnoucímu muži jeho slabosti,“ usmál se uličnicky na svou dceru, která stála na zápraží.
[b]Prásk! Bum!
[i]„Dopravíš se na toto místo,“ Danzo zabodl prst do mapy, „tam najdeš Orochimaruovu základnu, kde by se měl skrývat Kabuto. Zabiješ ho a vezmeš sem jeho tělo na prozkoumání.“
Sai přikývl, vstal a odešel. Když vyšel z budovy ven, rozhlédl se okolo sebe a vyskočil na střechu. Rozeběhl se, přeskočil vysokou zeď, která bránila Konohu a utíkal skrz les. S tímhle tempem bude jeho úkol do zítřejšího večera hotov.
„Heeeej, sakra! Dávaj pozor!“ Uskočila som pred dvomi letiacimi strelami. Tie však zastali meter za mnou a ja som spoznala, kto je to...
„Inuzuka! Už zase!“ Mala som sto chutí po ňom šmariť kunai, prinajlepšom. On sa však na mňa len zaškeril.
„Pardon, madam. Cvičili sme s Akamarom a mysleli sme si, že tu nik nie je.“ Snažil sa tváriť ospravedlňujúco, ale nešlo mu to.
Zamračila som sa. „Dnes to bolo naposledy, je ti to jasné? Inak ti už ani Kurenai nepomôže,“ dodala som sladko a on zbledol.
Probudí se ráno v osm patnáct a podívá se vedle sebe na židli. Tam bude sedět muž, který ho stále kontroluje. Denodenně na něj dává pozor a on se ho tolik bojí.
Kabuto se v laboratoři skláněl nad malým uzlíčkem látek, v kterým bylo něco zabalené. Orochimaru ho z dálky nechápavě sledoval a tak se šel podívat blíž.
"Co to tam máš?" zasyčel a Kabuto div nevyletěl z kůže, jak se lekl. Pomalu se na svého zaměstnavatele otočil.
"Nic, Orochimaru-sama."
"To tvoje 'nic' brečí," podotkl Oro zhnuseně, jako by právě zjistil, že jeho milovaná hadí paštika se nedělá pro hady, ale z hadů. Kabuto se na uzlíček otočil a jal se z něj vybalovat nespokojený dítě. Oro ho ale rázně odstrčil a zůstal na ubulence zírat.
Byla, nebyla malá vesnice, tedy asi spíš nebyla protože hořela, ale to je vedlejší. A v té vesnici žila spousta veselých lidiček, tedy teď už asi nežila, ale to je taky vedlejší. A v té vesnici pobýval rytíř, tedy nepobýval a to bylo to hlavní, protože rytíř byl najat na ochranu vesnice, ale pravděpodobně se po cestě zdržel v hostinci a vesnici tak přepadly loupežné hordy penzionovaného učitele mateřské školky a náruživého chovatele cizokrajných hadů Orochimara.
Prečo si odišiel?
Dobre si vedel, že sklameš celý náš tým. Ale tušil si, že mňa najviac? Chcel si sa snáď opičiť po Sasukem? Alebo si dostal nejakú tajnú misiu o ktorej si mi nemohol povedať?
Prečo som zrazu taká naivná a nechcem uveriť, že si nás všetkých podrazil?
[i]Smrť. Jediné slovo, ktoré ešte má význam. Na všetko ostatné sa zabudlo. Slová ako láska, radoť, štatie, priateľstvo. Tie už ľudia nepoznajú. Poznajú len smrť, strach, zúfalstvo a bolesť. Vojna trvá už dvadsať rokov, ale nikto zatiaľ nevyhráva. Všetci spolu bojujú, nikto neverí nikomu. Dediny sú zahrabané v mŕtvolách ľudí, ktorý položili život za svojic priateľov, za svoj kraj . Zem je presiaknutá krvou. Je to hrôza. Všeci sa zabíjajú navzájom, priatelia bojujú proti sebe a ľudí stále ubúda. Vojna sa za chvíľu skončí.
Seděl na svém oblíbeném místě a přemýšlel. Byl zde naprosto v bezpečí. V jeho vlastní realitě jej nikdo nepřepadne ze zálohy. Proto může klidně sedět a zvažovat další strategii a možná se i jen tak toulat vlastní myslí. Přemýšlel o svém velikém plánu. Až získá moc desetiocasého démona a provede celosvětovou fixaci všech lidí pomocí měsíčního oka, bude jeho cesta u konce. Bude to největší počin jednotlivce od těch dob, kdy mudrc šesti cest vytvořil měsíc a rozdělil desetiocasého.
Znova je jedna z tých nocí, kedy sa ukladám do postele s čudným pocitom prázdna.
Viem, že dnes som znovu celý deň makala a aj tak mám pocit, akoby som celý ten čas len premrhala.
Viem, že každý deň mám taký nabitý program ako nikto, lenže i tak mám pocit, akoby môjmu životu niečo chýbalo.
Viem, že napriek všetkému sa mi darí všetko stíhať a nikdy nič neodkladať na neskôr, ale i tak mám pocit, akoby som na niečo životne dôležité zabudla.
A je to zase tady… léto…
Jak lehké je propadnout šílenství, když ztratíte všechno, co máte? Jak jednoduché je vzdát se svého života jen proto, abyste získali všechno, co jste ztratili? Jak snadné je otevřít si svůj vlastní svět a žít jen ze svých tajných snů a přání?
Je to tak lehké, že když do toho jednou spadnete, už není cesty zpět.
Stačil jeden zbořený sen, aby se z ochránce stala zbraň. Stačila jedna nebezpečná zbraň, aby se zlomilo jedno srdce. A stačilo jedno zlomené srdce, aby napravilo chybu, která zavinila jeden nesplněný sen.
V Konoze nastalo slunčné léto. A spolu s ním, kromě vlny veder, přišla urputná nuda. Většina obyvatel se proto raději pakovala a odjela na dovolenou... na Sibiř.
Jen náš známý emař Sasuke prohlásil, že dovolená je kryptofašistická a napronsto "uncool" a správný drsný cool hrdina přežije všechno.
Krutá realita aneb sny se nemají plnit, ale snít
Když byl ještě malý, vyprávěla mu matka příběh chlapce, jemuž se splnil jeho největší sen; stalo se to jen proto, že věřil, že je i nemožné splnitelné. Byla to pohádka, která se říkala dětem, aby se z nich stali ti, jež následují své sny.
Seděl na pařezu, jenž rostl na vysokém kopci, a záda měl opřená o dřevěný plot. Pod sebou viděl jen strmý svah zarostlý trávou a několika stromy. Kousek za ním, za plotem, byla kamenitá cesta, ne moc ochozená. Pak jen les.
Zkontrolovala schránku, jestli v ní není hozený lísteček. Přece jen, co kdyby náhodou napsal? Když se, dnes už pošesté, přesvědčila, že žádný neleží ani přede dveřmi či na okně, zklamaně si povzdechla. Dneska je asi na nějaké dlouhé misi.
„Co to děláš?“ houkla na ni z balkonu Kurenai, která bydlela v ulici naproti. Pod šaty se jí už rýsovalo velké bříško, jedna z památek na Asumu.
Procházím se podvečerní Konohou a se slzami v očích vzpomínám. Proč jsem tě musela potkat? … Zrovna tebe? … Kdybych tě neznala, nemusela bych teď tak trpět! … Ale na druhou stranu …
