Jak se zrodil Naruto tábor...

Poznámečka na úvod

Podobnost se skutečností není náhodná, nicméně některá fakta byla upravena tak, aby odpovídala potřebám autorky. Některá jména byla také změněna. Čistě jen z uměleckého rozmaru.
Naruto tábor 2010 je téměř tady, proto přidávám vzpomínku na to, jak se Konoha chystala na loňský ročník.

Těšíme se na vás, zrůůůdy!

Za tým NT 2010

Ayame-sama

A je to zase tady… léto…
Ne, že bych neměla léto ráda. Miluju ho. Ne. Přesněji, milovala jsem ho. Klídeček, pohodička, sluníčko, teplíčko, pohár s deštníčkem a… ticho. Začalo to před několika lety… Mai-sama si vymyslela letní akci, aby se o Konoze víc vědělo. Výměnný pobyt. Přežila jsem učení se základům cizích jazyků, cizí „zaručeně efektivní“ výukové metody a spoustu dalších vylomenin jen pro potěchu naší drahé Hokage.
A teď se ve třiceti stupních plazím do kopce, na kterém se nachází její sídlo. Proklínám stavitele a nedivím se, že Yondaime vymyslel Hiraishin no jutsu… sápat se do toho krpálu každej den několikrát…
Konečně klepu na dveře. „Dále.“
Uposlechnu a dalo by se říct, že vstupuji do neznáma…
„No konečně,“ zazubí se na mě Hokage. Abych byla přesná, svítí jako měsíček na hnoji. Chce se mi utéct. Ten výraz znám a nevěstí nic dobrého…
„Tákže jsme se tu konečně,“ ošklivý pohled mým směrem, „všichni sešli.“ Při teatrální odmlce jsem dostala příležitost se porozhlédnout. V místnosti byli všichni elitní jounini, kteří byli momentálně v Konoze a neměli misi. „Mám skvělý nápad,“ pokračovala Hokage a já se bála čím dál víc, „jak strávíme léto.“ Projashina nééé!
„Tohle je Itusa Kotetsu. Dlouho žila mimo Konohu. Nedávno se k nám vrátila a hned přišla se skvělým návrhem,“ pyšnila se moje šéfová.
„Čus, zrůdy,“ zazubila se na nás na všechny a pozvedla ruku v podivném gestu, které mělo být pravděpodobně součástí netradičního pozdravu.
No nazdar… „Ehe…“ povedlo se mi vypravit ze sebe. Abych si zachovala alespoň část své důstojnosti, místo pozdravu vážně kývnu.
„Jak si jistě pamatujete, výměnný pobyt měl velký úspěch,“ pokračovala nerušeně Hokage. „Tohle léto nás ale čeká něco mnohem lepšího.“ Z toho, jak Mai-sama vyslovila slovo „mnohem“ mi přeběhl mráz po zádech.
„A to?“ pobídla ji otráveně Yasu, jedna z nejlepších kunoichi naší vesnice (přirozeně až za Hokage a mou maličkostí), a dál si prohlížela svou manikůru.
Hruď Hokage se hrdě nadmula, načež Mai prohlásila: „Letní výcvikový tábor pro ninji.“
Následovalo ticho, že by bylo slyšet spadnout výbušný lístek. Vzpamatovala jsem se poměrně rychle. Když jsem se ale rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že zbylých osm jouninů tak rychlé reakce na potrhlosti naší Hokage stále ještě nemá. Jak se tvářil kapitán H.E.Ř.M.A.N.ů Nacochata Kčemustan se mi zjistit nepovedlo díky masce, která kryla jeho tvář. Z neobvykle strnulého postoje se ale dalo usoudit, že se také ještě nevzpamatoval.
Mai využila ticha a nerušeně začala vysvětlovat. „Půjde o děti, které nevyrůstají v Konoze ani v jiné skryté vesnici. Nemají tedy se světem ninjů žádné zkušenosti. Jednak to pro ně bude skvělá příležitost, aby se něco dozvěděli o našem způsobu života a jednak se i naučí bránit, kdyby se třeba nedej Bob setkali s Akatsuki. Celá akce bude trvat týden a na vás bude, abyste se o ně starali jako o vlastní týmy.“ Když se Hokage odmčela, Nejsem_Kalíme využila příležitosti a zeptala se: „A kolik těch… ehm… zájemců máme?“
„Padesát,“ odpověděla se zářivým úsměvem. Mně poklesla čelist.
Chvíli jsem si celou tu myšlenku nechávala projít hlavou než jsem vznesla první rejpavý dotaz. „Dobře. Přijede nám sem padesát dětí, které nemají ani ponětí o kázni, jakou musí zachovávat ninjové… jak máme tu divou zvěř udržet na uzdě v devíti lidech? Naše HEŘMANy samozřejmě nepočítám, protože Jashin ví, kdy dostanou naléhavý úkol.“
Hokage se, pokud to je vůbec možné, usmála ještě spokojeněji. „Tak zaprvé, proč si myslíte, že bych si v Konoze ponechala své nejschopnější jouniny, kdybych nevěřila, že to dokážete zvládnout? Navíc dostanete k dispozici čtyři HEŘMANy. A abyste neřekli, že vás v tom nechám, budu vám se vším pomáhat. Na vás bude jenom uzpůsobit program tak, aby si z něj civilisti něco odnesli.“
Skvělý. Jednoduše skvělý… ale, ještě máme naději. Usmála jsem se pro sebe, jak jsem vytahovala svou trumfovou kartu z ru… dobře, ne z rukávu… ze síťovaného návleku… „Co Akatsuki? Ti představují hrozbu pro vesnici plnou schopných ninjů, natož pro vesnici plnou dětí civilistů a devět jouninů, kteří s nimi budou mít plné ruce práce. Nezapomínejte, že bráníme nejen naše domovy. V sázce je o dost víc.“
Zvolila jsem vážný naléhavý tón spolu s pečlivou gestikulací. Jestli tohle nezabere, tak už nic.
„O tom jsem samozřejmě dlouho přemýšlela. HEŘMANi ale vypátrali, že se jich velká část chystá do Země vody. Neřekla bych, že by se Pein odvážil s půlkou své síly vytáhnout na Konohu. A mám několik jednotek HEŘMANů poblíž vesnice, kdyby hrozilo nějaké extrémní nebezpečí.“
A je to v loji, okomentovala jsem to v duchu. Hokage byla nezvratně rozhodnutá a můj osud zpečetěn. Svěsila jsem hlavu a o krok ustoupila.
„Co režim a tresty za jeho porušení?“ zeptal se náš jounin-sadista Magnum.
„Jsou zcela v moci vaší a HEŘMANů. Samozřejmě v určitých mezích,“ odpověděla Mai a Magnumovy zuby se zaleskly v nebezpečném úsměvu. „Jestli to je všechno, můžete jít,“ propustila nás milostivě Mai-sama. Využila jsem příležitosti, otočila se na patě a okamžitě zmizela. Za sebou jsem slyšela těžký dusot bot kapitána Nacochaty, tichý pohyb ostatních jouninů a jemný klapot dřevěných bot Yasu.
Aniž jsme se nějak domlouvali, všichni jsme se ani ne o minutu později sešli pod kopcem v naší známé putyce U mrtvého ninji.
„Ale ale,“ usmála se na nás obsluha. „Celá elita a najednou? Co to bude?“
Nikdo z nás neměl ani náladu ani sílu odpovídat. Jen jsme jí naznačili, že si dáme to nejtvrdší, co hospoda nabízí.
„To přece nemůže myslet vážně?“ zaskuhrala jsem.
„A třeba to nebude tak špatné,“ prohodil D_A_M_N_E_D_. Optimismus není špatná věc… ale za nemístný optimismus bych vraždila. A když mám blbou náladu, tak bych vraždila i za optimismus, který by na místě byl.
„Sklapni,“ zavrčela jsem. „Uvědomuješ si, kolik to bude starostí? Nebudou to vojáci, ale obyčejné děti. A víš, co všechno se jim může stát?!“
Jako kdyby mi odpovídala, Máre, náš jediný medikální ninja, zoufale zaskučela. „A toho papírování, když se jim něco stane!!!“
„To bude v pohodě,“ oponovál nám dál D_A_M_N_E_D_ s úsměvem na tváři. Nechtěla jsem se hádat. Chtěla jsem se jenom zahrabat někam hluboko pod zem a přečkat tam do prosince. Zima najednou vypadala neuvěřitelně daleko… a neuvěřitelně příjemně…

Několik týdnů, které jsme měli na přípravu celého programu pro budoucí ninji, uběhlo jako voda. Jako hodně moc vody, když ubíhá opravdu moc rychle. A valí se přes vás a hrozí, že vás strhne s sebou. Nám to teda už nehrozilo… strhlo nás to… přesně před těmi několika týdny…
Ale konec sebemrskačství.
„Nechávám ti to tu na povel, Kameyo-sama,“ prohlásila Hokage. To mělo znamenat, že se i ona vydá naproti našim budoucím studentům stejně, jako to udělali Anniel, Nejsem_Kalíme, Tina a Mare. Se mnou zůstala ve vesnici Yasu-sama, D_A_M_N_E_D_ a Magnum. Všichni připraveni… nebo aspoň v rámci možností.
Brzy po poledni k nám obětaví rodičové začali přivážet své potomstvo. Děti vypadaly nadšeně, když viděli HEŘMANy strážit hlavní bránu. Důvod byl prostý, dokonce i Izumo a Kotetsu se z „výcvikového tábora“ vyvlékli jakousi důležitou B-misí. A kdyby rodiče zjistili, že ti dva HEŘMANi tvoří přesně polovinu všech HEŘMANů, kteří ve vesnici zůstali a kteří tam budou po celou dobu pobytu jejich dětí, zdaleka by se netvářili tak nadšeně… ale možná jsem jenom zbytečný pesimista a všechno proběhne v naprostém pořádku.
Nahodila jsem tedy svůj profesionální úsměv (tedy, ne že bych zrovna při své profesi potřebovala úsměv, ale rozumíte mi…) a vydala se vstříc osudu. D_A_M_N_E_D_ a Magnum se ten den obětavě proměnili v nosiče tašek. Zalitovala jsem, že tu nejsou ti dva pošukové v aerodynamických zelených kombinézách. Ti by si s těma taškama dali ještě pět koleček kolem vesnice.
Yasu mi pomáhala s nezbytnou administrativou. Příjemnější část na té úřednické části byla ta peněžní. Rodičové mi ochotně dávali do rukou velké bankovky. Netrvalo to dlouho a měla jsem dost bludišťáků na to, abych mohla na nákupy do Skryté deštné. Vzhledem k počasí si tam museli vymyslet jinou kratochvíli než je sport pod širým nebem, a proto je to jedna z nejlepších skrytých vesnic, pokud chcete nakupovat. Ale to jsem trochu odběhla.
V průběhu odpoledne se seznam dětí, které ještě měly dorazit postupně vyprazdňoval. Nejhorší část na zvládnutí byla ta, když dorazila většina dětí pod vedením Mai, Anniel, Nejsem_Kalíme, Tiny a Máre. Těch bylo požehnaně…
Jejich rozdělení do ubytovacích prostor, kde normálně bydlí ninjové z Listové, bylo opravdu tou nejhorší částí. I to jsem ale s úspěchem zvládla. Chvíli poté, co se všichni ubytovali, byla večeře. V hostinci U mrtvého ninji nadšeně souhlasili s tím, že budou našim návštěvníkům den co den a navíc třikrát vařit. V duchu jsem je litovala, protože zjevně neměli nejmenší tušení, do čeho se navezli. To my ale taky ne.
Poté nás čekal nástup. Hokage si přála, aby to bylo se vší parádou. Prý jsou děti nadšené, že jsou mezi ninji, tak ať si to užijou. Pro nás to znamenalo navléct plnou zbroj ve třicetistupňovém vedru (tedy ne, že by to byl zrovna u mé (ne)zbroje nějaký problém, ale…), i když jsme měli oficiálně dovolenou… pfff… udělali jsme, jak si Mai-sama přála a vydali se na takzvaný nástup.
Děti před námi strály v prapodivném útvaru. Neustále jsem se v duchu upozorňovala na to, že to nejsou ninjové, ale obyčejné děti. Tím pádem pro ně není samozřejmost to, co pro nás. Kupodivu byli všichni zticha. Pravděpodobně byli zaskočení námi. Už už jsem si říkala, že to nemusí být tak strašné, když v tom se dva kluci přiřítili zpoza nás. Ajéje…
Naše Hokage zvládne spoustu věcí, ale nesnáší, když někdo přijde později než ona. Toleruje to jen pár lidem. Víceméně jí v některých případech nic jiného nezbyde. Pozdní příchody snáší jen v případech, ve kterých musí nebo jen těm, kteří si z jejích výtek nic moc nedělají. Ti dva hoši ale nepatřili ani do jedné skupinky…
„V kolik byl nástup?“ otázala se ledovým hlasem.
Hoši se ale jen tiše zařadili do davu a doufali, že jim to projde. Smůla. To už se rozlehl hlas Magnuma: „Ty a ty,“ mávl kunaiem, který se zaleskl v posledních paprscích slunce, a ukázal tak na zpozdilce, „sem!“ kluci chvíli koukali kolem sebe, ale pak, vida, že je to opravdu na ně, se neochotně vydali vpřed.
Když byli vpředu tak, aby na ně všichni viděli, Magnum výřečně pokračoval dál: „Dvacet!“
„Co?“
„Čeho?“ divili se.
„Kliků,“ upřesnila jsem. Dávala jsem si záležet na tom, abych se nerozesmála.
Dotaz ze zadních řad: „A prečo?“
„Protože přišli pozdě,“ vysvětlila ochotně Mai.
„Ale vy jste taky přišla pozdě!“ ozval se jiný opovážlivec. Tak teď to bude zajímavé…
„Hokage nechodí pozdě,“ objasnila, „ale každý kdo přijde po Hokage, už pozdě přišel.“
„A prečo?“
Hokage pozvedla obočí. „Protože jsem to řekla.“ Pak se jen vyčkávavě zadívala na provinilce. Ti po chvíli neochotně zalehli a udělali dvacet kliků. „Výborně,“ pochválila je Mai, „a ať se to už neopakuje.“
Na to se zhluboka nadechla a spustila: „Studenti Akademie, vítejte ve Vesnici ukryté v listí. Jsem rokudaime Hokage…“
A tak začal náš týden s civilisty plný nečekaných dobrodružství a k mému velkému překvapení i legrace.