Skutečně on...

Probudí se ráno v osm patnáct a podívá se vedle sebe na židli. Tam bude sedět muž, který ho stále kontroluje. Denodenně na něj dává pozor a on se ho tolik bojí.
Neví, jak dlouho tu leží. Ví jen, že jsou to roky. Důkazem toho jsou dlouhé černé vlasy, které od poslední svobodné vůle pořádně povyrostly… a on se tolik bojí. Má strach. Zase bude muset dělat všechny ty věci… ty podivné věci, co mu nařizuje hlásek uvnitř hlavy. Ale dělá to přece pro svoji matku, ne? Aby se vrátila! Aby tu mohla znova žít. Když se bude hodně snažit, bude to brzo. Dřív, než se naděje.
„Tak ty už jsi vzhůru?“ řekne ten, co na něj dohlíží.
A jeho zase poleje studený pot. Brýle se zalesknou ve světle svíčky a on uvidí svůj odraz v nich. Co se to z něj stalo? Co je teď za zrůdu? Jsou ty odporné hadí oči skutečně jeho? Proč mu musí všichni říkat Orochimaru? Přitom je vlastně jen obyčejná loutka. Prázdná schránka, zoufale lapající po dechu v křečích, do kterých denodenně upadá. Jen prach, co zbyl z toho kluka na začátku.
Pamatuje si moc dobře, jak tehdy na scestí řekl: „Ano, pane, chci ji zpět…“
Ale vždyť to byla pravda! Chtěl jen zpět svou rodinu, kterou mu kdovíkdo vzal. Chce ji ještě pořád? Možná mu to za tu námahu ani nestojí. Už to dělá jen, proto, že musí. Každý den otrocky vydává svou chakru tomu šedovlasému tyranovi. Každý den mu říká: „Stále ji chci, Kabuto-sama!“ přitom… je to jen další lež. Ani na začátku vlastně nevěřil, že by někdo dokázal navrátit jeho matku k životu, ale jako tonoucí se zachytil každého stébla naděje. Jenže tohle stéblo ho vtáhlo ještě hlouběji do nicoty.
Hlasitě zasténá a pocítí další příšerný odliv drahocené životní energie. Něco, co z něj dělá zrůdu se do něj zaryje ještě hlouběji. Hadí zuby se zaboří do masa a on prosí aby to přestalo, ale bolest je ještě horší. Jed už do něj vnikl. Každodenní dávka, díky které je ještě bezmocnější a ještě odpornější. Okolo očí má čím dál tím tmavší fialové kruhy. Tma se do něj zabodává a dusí ho. Nutí ho vzpomínat a on už nechce! Chce, aby to přestalo! Chce svobodu… chce pryč.
Už nevěří. Dny ubíhají a on je tak slabý… příliž slabý…
Otevře oči a nechá se připojit k pekelnému přístroji, který dělá Kabuta tak silným. Dvojí chakra posílená jedem. A on jen chce zemřít. Poslušně ze sebe vydá veškerou chakru a modlí se, aby ho někdo zachránil, zatímco zrůda Orochimaru, což je vlastně jen Kabutovo dokonalé Henge, dobývá svět. A on chce jít pryč.
Každé ráno to poslušně udělá. Dá Kabutovi energii… nejprve proto, že mu slibuje vidět znovu tvář matky, pak proto, že je Kabuto tím jediným, koho už vídává.
Tohoto rána se probudí v sedm patnáct. Vydá ze sebe konečnou energii a pokusí se zemřít, což mu nedovolí hadí jed. Vepisuje mu do tváře únavu, pot a krev, která se mu stáhne z těla pryč. Orochimaru bude na přístroj, který z něj vysává energii, připojen dvě hodiny. Pak bude devět patnáct. Orochimaru dostane najíst a napít. Bude mít na jídlo starý a plesnivý ramen, ale bude za něj děkovat. Voda bude zapáchat, ale on ji s chutí vypije a bude za ni vděčný. Ucítí tu chladivou úlevu, jak mu protéká hubeným, suchým hrdlem. Otevře oči a uvidí šero, stíny a svou tvář ve sklíčkách brýlí. Zachvěje se a strachy se přikrčí. Bude devět třicet a Kabuto bude odveden k Mandovi, který do něj vpraví další část jedu. Tvář se mu zkřiví bolestí, která mu bude lámat vaz a křivit tvář. V křečích stráví třicet minut. Pak bude deset nula nula. Orochimaru bude odveden k pekelnému stroji, aby odevzdal další část své energie, kterou jeho tělo jen nerado vydá. Pak bude deset třicet. Orochimaru omdlí a zhroutí se na studenou a špinavou zem. Bude odpojen od přístroje a odnesen k Mandovi. Tam Orochimaru dostane další část jedu. Takhle to bude ještě dlouho. Bude čtrnáct padesát pět. Orochimaru dostane znova najíst, jen aby vydržel další odliv energie. Bude se bránit, dokud se nevzdá, dokud nebude jen ochable viset v poutech. Bude patnáct nula nula. Orochimarovi bude dovoleno usnout. Bude devatenáct nula nula. Orochimaru bude odnesen ke stroji. Ten den naposled. Vydá ze sebe veliké množství energie. Ve dvacet dva devatenáct omdlí a bude odnesen na pokoj, kde usne neklidným spánkem, plným nočních můr.
Ano… takhle nějak to bude …až do dne, kdy Kabuto zapomene zamknout…