Jednorázovka

Tam je! Och, kami-sama, aký je len krásny. Tie jeho nádherné hnedé vlasy, ktoré sa tak lesknú v zapadajúcom slnku. Hľadí do neba a nestará sa o nič. Ležérny ako vždy. Ktovie, nad čím tak premýšľa.

Možno o nás dvoch. Áno, áno, určite! Vedela som, že na nás neprestane myslieť, na to sa až príliš milujeme. Z úst dievčaťa vyšiel tichý smiech. Mala by som ísť za ním, lenže... To ten jeho pes. Prečo ma nemá rád?! Zakaždým po mne vrčí! Pes, pes, pes...
Smiech prešiel na tiché syčanie.

Mohl před sebou vlastně spatřit nádherný výhled. Slunce za jeho zády ozařovalo nevelký kopec, na němž během několika staletí vyrostl menší lesík, v tuto roční dobu vždy krásně barevný. A ani teď tomu nebylo jinak; žlutá, oranžová, červená i poslední zbytky zelené. Všechny ty barvy se míchaly na jednom docela malém místě.
Obloha za ním měla modrou barvu jenom trochu zakrytou roztrhanými mraky světlé – spíše možná bílé – barvy.

„Měla bys vstát,“ mladá žena se naklonila nad svoji spící dceru. Jako obvykle zamumlala něco v tom smyslu, že nespí a tím pádem ji naprosto nemusí budit. Říkala to téměř každá ráno a ani si to neuvědomovala.
„Ještě mi řekni, že hned první den na akademii chceš přijít pozdě,“ ušklíbla se nad ironií ve svém hlase.
Akademie… První den…
V jednu chvíli si uvědomila význam těchto slov. Vždyť na to čekala tak dlouho! Přesně si pamatovala zklamání z každého rána, když si uvědomila, že to ještě není ten den.

Ještě před chvílí si v klidu vykračoval po lese a teď už zběsile kličkoval mezi stromy, aby se dostal na okraj lesa, odkud zavětřil pach narušitelů. Bylo to poprvé, co dostal za úkol hlídat tuto oblast a rozhodně nechtěl nic ponechat náhodě.

Byl pozdní večer, všichni její přátelé se bavili, pili a dováděli, jen ona zůstala doma. Seděla u malého stolu ve skromném pokoji. Přemýšlela nad tím, co se vlastně děje. Připadala si odtržená a osamocená. Náhle ji pohltily myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky které by nejraději vymazala a které nechápala.

Ehm

Ja.. to nebudem ospravedlňovať. Proste sa pobavte, ak sa na tom dá a nekameňujte ma, stále som rovnakého vierovyznania ... Tak... Enjoy.

Och, bože môj, zdá sa mi dlhá doba tá
keď objavil sa JETIX
snáď prestali ma zaujímať superhry,
keď usadla som v sede tureckom
na koberci
s bratom, s oteckom
a začula...

Slovo ninja, pane, vábiac silou,
ktorou nepochybne vládlo
i ťahalo ma k Nemu
ako Niagary odtrhnuté pádlo...

Och k internetu
-sídlu hriešnych duší
NEHODNÝCH pre zrak detský -
I ukázal mi ten had

Hřejivé slunce rozpačitě vykukovalo zpoza děravých korun stromů, ptáci energicky štěbetali a všude byl lenivý klid. Ani Tsume neodolala pohodové atmosféře; rukávy mikiny si vyhrnula po lokty a neposedné vlasy si v týle svázala do malého culíku. Právě na zahradě věšela prádlo, do toho si velmi falešně a nelibozvučně zpívala podivnou směsici několika písní a po očku sledovala syna s jeho psem dovádějící opodál. Dokud tu ti dva byli, představovali pro čerstvě vypraná prostěradla, povlaky a oblečení hrozbu. Ale neměla to srdce je vyhnat.

Rozjařené Hidanovo oko se kutálelo pryč chodbičkou."Nesváděj toho krtka!" chechtal se levý mozkový lalok, jenž jako představitel logična poslední dobou...tvrdě spal. "Jak to víš, jak to víš!" Burácelo koketní centrum řeči. "Jinak byste po něm neházeli vočkem, mchecheche!"
„Je to na pytel, pánové...“ Všichni sebou škubli, ten hlas. Mrazivý, klidný... slušný?!?

Jak dlouho? Jak dlouho tam je?
Seděla na zemi a s nic neříkajícím výrazem poslouchala otcova slova.
Sňatek.
Proč by si proboha měla někoho brát? Je mladá. Nikoho nechce. A stejně ji nutí. Musí se jim podvolit. Ostatně... jako vždy.

A mohlo to být právě naposled, co něco takového udělala. Ona věděla. Právě proto…

Kdo chce být posedlý životem, nesmí se bát koketovat s odvrácenou stranou, neboť v největší bolesti, jakou je smrtelná křeč se teprve může cítit nejvíce živý.

Hidan's life

"Ležím kolem sebe a všelijaká havěť mi vidí do hlavy, to je odporný! Víte, co to je ctít soukromí? Táhněte, kousnu, Kousnu!"
...

"Já rád naháním spoustu strachu,
jsem nesmrtelný, milý brachu!
Však tebe osobně a rád,
pošlu smrt za mě prozkoumat!"

V této mé povídce můžete narazit na momenty z některých epizod Naruta Shippuuden. Tuším jsou to přímo epizody č. 7 a 11 a okrajově ty, kde bojuje Sakura společně s Chiyo se Sasorim.

Střípky vzpomínek zapadnou za postel,
zpocená těla chtíč ukojí,
z rozkoše ukrojí,
kousnout!
Drobečky citů zameteš pod koberec,
špinavá podlaha, chomáčky výkřiků včerejších,
mžitky bolesti rozvíří den,
mozaika života, nenáviděn.

„Jděte pryč!“ zařval.
„Nechci nikoho z vás vidět! Zmizte odsud!“
Možná by se mohlo zdát, že blonďák je plný zloby či smutku, možná nenávisti. Ale bylo tomu úplně jinak. Nic z toho necítil. Cítil se prázdný a zároveň plný něčeho nečistého. Měl v sobě démona, pravda, ale měl v sobě ještě něco jiného. Uchovával v sobě zraněnou duši, zlomené srdce, prázdnotu. Byl zlomený časem. Všichni se postavili proti němu, když byl malý a on nehodlal cokoli měnit ani teď, když už byl velký.
„Táhněte pryč z mého života!“

V této mé povídce můžete nalézt některé momenty z epizody Naruto Shippuuden c. 124. Je to pouze kulisa k mému příběhu, ale s potřebným efektem :-)

Krásná tvář, až překrásná, snad božská; jakoby na něj hleděla malá očka samotného božského díla, jeho pláč jakoby zpěvem andělů, baculaté malé prstíčky jako by nebeská láska natahující se blíž. Jeho zjev - jeden zářící zázrak…

Když je člověk dítětem, je zvědavý a ptá se na všechno, co ho zajímá, a je mu jedno, jestli ho snad lidé nazvou nevědomým, nestydí se - to je krása dětství.

Cesta... po které se ubíral – jaká byla? Nerovná a trnitá, plná překážek.
Ale přece... vždyť on chtěl jen objevovat! Oprášit staré záhady, zajít až tam, kam se jiní neodvažovali. Přesto mu bránili. Měli ho za nebezpečného a nevypočitatelného.