A přece se setkali

Jak dlouho? Jak dlouho tam je?
Seděla na zemi a s nic neříkajícím výrazem poslouchala otcova slova.
Sňatek.
Proč by si proboha měla někoho brát? Je mladá. Nikoho nechce. A stejně ji nutí. Musí se jim podvolit. Ostatně... jako vždy.
„Suzume,“ podíval se na ní otec tvrdě, „je ti to jasné? Tvůj budoucí muž pochází ze slavného a mocného klanu. Když ti řekne, podvolíš se mu. Nesmíš nám udělat ostudu. Nebudeš se chovat hloupě a vtírat se do jeho záležitostí. Do politiky ti nic není. Budeš ho poslouchat. A nezapomeň – tvým hlavním úkolem je mít co nejvíce dětí. Rozumíš?“
„Ano, otto-sama,“ sklonila dívka hlavu. Její hlas zněl jistě a čistě, ale uvnitř ji spalovala nenávist – měla chuť toho hloupého starce před sebou zabít, odstranit ho ze svého života; jen jí stavěl překážky.
Odtrhla zrak od fotografie svého snoubence, která ležela na stole. Byl hezký. Hezký, ale pro ni nepotřebný.
„Kdy bude svatba?“ zeptala se se stále sklopenýma očima.
„Přesný den ještě není určený. Ale brzy.“
„Jistě, otto-sama,“ vstala a vydala se ke dveřím. Jakmile za sebou zavřela, její výraz se změnil k nepoznání. Obličej stáhla do nenávistné grimasy. Oči třeštila před sebe a začaly jí v nich pálit slzy vzteku.
Nemohla odporovat. Nemohla křičet. Nemohla udělat vůbec nic. Všichni se k ní sice chovali s posvátnou úctou, ale ona věděla, že to jen hrají; smáli se jí za zády, když viděli její neštěstí.
To je opravdu taková loutka?

Zavřela se v pokoji, ulehla na lůžko a zatínala si nehty do rukou tak silně, že se jí z tenké kůže vyvalily malé potůčky krve. Nebylo to nic oproti tomu, co ji čekalo.
Ležela tak dlouho, možná několik hodin. Jak z ní pomalu vyprchávala zloba, začala uvažovat. Vždy se chtěla stát kunoichi; milovala boj i pohled na krev. Milovala, když se mohla dívat na utrpení a bolest těch, kteří jí překáželi.
Ale nemohla – vždyť byla jedinou dcerou feudálního pána! On něco takového nemohl dopustit – už proto, že potřeboval následníka. Vybral jí muže někde v Zemi Ohně. Neznala to tam. Nikdy toho člověka neviděla... a to s ním má strávit zbytek života?
Bude si dělat, co chce.

„Suzume-sama,“ uklonila se před ní služka. Bezejmenná služka... viděla, jak se směje. Jak se za těma světle zelenýma, zdánlivě nevinnýma očima, skrývá pohrdání. Všichni ji podváděli... lhali jí do očí.
„Ano?“ zareagovala až po hodné chvíli. Měla právo nechat ostatní čekat.
„Přivedla jsem vám dva bojovníky, jak jste přikázala. Utkají se v zahradě.“
„Konečně,“ vydechla Suzume. Už se na ně těšila; na jediné rozptýlení v tom hloupém světě.
Vyšly ven z honosného sídla a služka Suzume dovedla na místo, kde již čekali ti dva. Jakmile dceru feudálního pána zahlédli, poklekli a uklonili se. Na zádech měli nádherné, starodávné katany.
„Na život a na smrt, jasné?“ přikázala Suzume stroze, když si sedala na lavičku.
„Jistě,“ ušklíbl se jeden z nich. Měl odpornou tvář – všude ji pokrývaly jizvy a chybělo mu oko.
Toho nebude škoda, pomyslela si Suzume.

Začali bojovat. Nejdříve spíše hráli, snažili se získat dívčinu pozornost – ale jak čas postupoval, brali to čím dál tím vážněji – když muž bez oka prvně zranil svého protivníka, Suzume nadšeně vykřikla. Teprve teď ji to začalo bavit.
Druhý shinobi se ale nehodlal vzdát – sekal kolem sebe pořád zuřivěji. Po nějaké době získal převahu a jakmile zjizvenec na chvíli povolil, jediným švihem mu oddělil ruku od těla.
Sprška krve se dostala až k Suzume a usadila se jí na oděvu a tváři; dívka se jí dotkla jazykem – byla odporná.
Od té doby spěl boj k rychlému konci. Chvíli měl převahu jeden, chvíli druhý – a pak se muži, který přišel o ruku, podařilo toho druhého probodnout. Vítězně zařval, ale najednou se svalil k zemi – umírající protivník mu ránu oplatil.
Suzume se spokojeně usmála – to byl jeden z nejlepších zápasů, jakého byla svědkem.
„Ukliď to,“ nařídila služebné. Ta se jen s hranou pokorou uklonila a šla splnit její rozkaz.
Bylo po všem.

Uběhlo několik dní.
Suzume neochotně vstala z postele a pomalu se oblékla do kimona, které leželo složené vedle její postele. Mohla nakázat kterékoliv služebné, aby jí s oblékání pomohla, ale nechtěla. Ráda se cítila samostatná.
Už tak ji měli téměř neustále pod dohledem.
Znovu se zamračila a odebrala se rozlehlými chodbami sídla na snídani. Její dřevěné sandále jemně klapaly po podlaze.
„Dobré ráno,“ vešla do téměř prázdné místnosti. U nízkého stolu seděli její otec a matka.
„Suzume,“ oslovil jí otec, „datum svatby už je určené. Bude se konat ode dneška za týden.“
„Jistě, otto-sama,“ přikývla prkenně. Měla chuť mu plivnout do tváře.
„Jsem tak šťastná,“ ozvala se její matka. Neuvědomovala si, že jen přilévá olej do ohně.
„Já také,“ podívala se na ní Suzume s hraným úsměvem; na její tváři působil téměř nepatřičně.
Všichni by měli umřít!

Seděla na posteli. Už zbývalo jen šest dní... šest dní do jejího smluveného sňatku. Nechtěla se smířit s tou myšlenkou. Zaťala pěsti a odhodlaně se postavila. Začala procházet po pokoji a snažila se vybrat jen ty co nejdůležitější věci.
Už se rozhodla. Uteče.
Když nastala noc, opatrně se vyplížila z domu a když se ujistila, že ji nikdo neviděl, rozběhla se ulicemi pryč. Na sobě měla jen obyčejnou tuniku a kalhoty – našla je uložené ve staré skříni, do které se už leta nic neukládalo.
Jakmile vyběhla z města, zastavila a z vaku, který sebou vzala, vyndala svíčku a ozdobný zapalovač.
Bude to rychlé?

Bála se. Někde v koutku duše pociťovala strach, ale touha po svobodě všechny pochybnosti přehlušila.
Neměla s sebou žádnou masku, a i kdyby ano, musela by si jí občas sundávat a lidé by ji poznali. Ne... udělá to jinak.
K zapálené svíčce opatrně přiložila kus kovu, který vytrhla ze své ozdobné spony. Chvíli počkala, než se dostatečně rozpálí, a pak – téměř bez váhání – si ho přilořila na tvář a mírně zatlačila. Z očí jí okamžitě vyhrkly slzy a jen silou vůle se držela, aby nekřičela. Ona udělá pro svobodu cokoli.
Zvláštní, jak je lidské tělo tvárné; jako horký vosk nebo keramická hlína, čerstvě vykopaná ze země.
Bolí to.

Utíkala. I když si znetvořila obličej a nikdo by nebyl schopný ji poznat, něco ji hnalo dopředu. Cítila se pronásledovaná.
Ale i tak – dosáhla svého. Překročila práh rodného domu a konečně si mohla splnit sen – stát se kunoichi. Cvičila s katanou, kterou si koupila za peníze, jenž vzala s sebou. Otec měl bohatství dost... pár tisíc yenů postrádat nebude.
A i kdyby – byla to jen jeho hloupost. Ona by se nikdy nepodvolila sňatku.
Měla právo jednat sama za sebe.

Už to byl rok, co utekla. Hodně se za tu dobu zlepšila v boji a získávala si stále větší respekt. Ale chtěla dál... chtěla objevovat. Chtěla se podívat do Konohy – na místo, ve kterém měla zemřít..
Vydala se na cestu do té proklaté vesnice. Žila potulným životem, neměla se kam vracet.
A konec se blížil.

Jednou narazila na skupinu ninjů z Konohy. Vedl ji Uchiha – poznala ho podle jeho očí. A také věděla, koho potkala. To on měl být jejím manželem.
Ovládl ji vztek a nenávist – bez přemýšlení na něj zaútočila. Věděla, že to nepřežije. Ale chtěla ho zabít... nebo alespoň zranit. Nebála se smrti v boji. Jejím největším strachem bylo uvěznění. Jediné, co v životě chtěla, byla právě svoboda. Chtěla o sobě rozhodovat sama.
Proto zaútočila. Oháněla se katanou se zručností někoho, kdo bojuje už dlouhé roky a i když se proti ní postavila celá šestičlenná skupina, nezaváhala a v boji na blízko získala převahu. Během chvíle už byl oddíl poloviční.
Pak ale nastala změna – ostatní ninjové ustoupili a šílené ženě se postavil jen jeden z nich – Uchiha. V boji jeden na jednoho vyhrával. Měl větší výdrž než ona a rychle ji porážel. Nedokázala se ho ani dotknout, ale on sám ji zraňoval téměř pořád. Netrvalo dlouho a jeho kunai se jí zabořil pod žebra. S výkřikem klesla na zem a vykašlala chuchvalec krve. Ruku si přidržovala na místě, kde ji muž zasáhl a skrz prsty jí proudila krev.
Uchiha se nad ni sklonil a upřeně se jí díval do obličeje; na tu zohavenou tvář, na rozcuchané černé vlasy a oči nasáklé nenávistí.
A pak ji poznal.
Pokusil se zastavit krvácení, ale bylo příliš silné a žena krve ztratila už moc na to, aby se dala zachránit. V šoku hleděl na její mrtvé tělo.

„Kdo to byl?“ zeptal se ho jeden z ninjů, protože si všiml jeho reakce.
„... Suzume Adachi,“ odpověděl po chvíli váhavě.
„Moje snoubenka.“