Kankurova nit

V této mé povídce můžete narazit na momenty z některých epizod Naruta Shippuuden. Tuším jsou to přímo epizody č. 7 a 11 a okrajově ty, kde bojuje Sakura společně s Chiyo se Sasorim.

„Temari, jsi si jistá, že to bylo tady?“ zeptal se mladý muž své starší sestry. Únava jím doslova lomcovala, byť ji vydatně maskovaly fialové kresby v jeho obličeji. Musel se doslova opírat o jednu svou loutku, aby nepadl k zemi, kde by okamžitě usnul jako špalek. Právě teď již nespal skoro tři dny a musel si sám poctivě přiznat, že byl prostě totálně vyčerpaný. Ovšem ani přes tento svůj stav Kankurou nedovolil, aby ho vynechali z této akce. Šlo totiž o Akatsuki a hlavně jednoho konkrétního člena této organizace, s nímž měl on sám nevyřízené účty. Hodně osobní účty! Kankurou se za nic na světě nechtěl nechat připravit o tuto dost možná jedinou šanci, jak mu to splatit. I s úroky! Podvědomě o sebe zaskřípal zuby a jeho oči zuřivě těkaly z jednoho místa na druhé.

Temari se dívala na bratra a nepoznávala ho. Jeho zuřivost jí doslova brala dech. Nemohla uvěřit tomu, že by ho tak moc zasáhlo, když ho tenkrát Sasori z Červených písků vyřadil z boje. Proboha vždyť je to už tak dlouho. To to v sobě nosí celou tu dobu? Na druhou stranu byl Kankurou jen mužem a jako takový byl prostě ješitný. Tehdy utrpěla jeho pověst nelítostného bojovníka, ale i jeho vlastní lidská důstojnost. Až moc pozdě si totiž Kankurou uvědomil, že jednal příliš zbrkle a díky tomu to skončilo tak, jak to skončilo. Nejen že ho Mistr Sasori dokázal celkem snadno zneškodnit, ale Kankurova tehdejší zbrklost ho málem stála život. Nebýt Sakury a jejích schopností medica, uvědomila si Temari, starší z jejích dvou bratří by už byl po smrti. Kankurou tohle vše sám moc dobře věděl, ale ani tak nebo možná právě proto se přes to nedokázal přenést. Temari jej sledovala, jak pročesává okolí svým ostřížím zrakem a snaží se vymyslet nějakou strategii. Prsty opírající se o Karasu mu bubnovaly v divokém rytmu prestissimo až měla Temari na chvíli strach, že jimi svou loutku snad promáčkne.

„Ty, Kankurou, nebylo by lepší počkat na posily?“ zeptala se bratra, přestože dopředu věděla, jakou odpověď uslyší nazpět.
„Nepřipadá v úvahu Tem,“ odpověděl jí okamžitě. „Než sem dorazí Gaara společně s ostatními, můžou nám někam zmizet. Teď máme jedinečnou šanci a já ji rozhodně nepromarním. Ani za nic!“
„Neblázni, Kankurou, jsi vyčerpaný. Takhle nic nepořídíš,“ snažila se ho blonďatá kunoichi přeci jen ještě zviklat.
„Temari,“ pronesl Kankurou možná až moc vyrovnaným a chladným hlasem. „Tentokrát to bude jiné. Tentokrát je dostanu. Za každou cenu!“

Jeho oči se na Temari dívaly s takovým chladem a vnitřní tvrdostí, že se pod jeho pohledem ošila. Nebylo jí to příjemné ani v nejmenším a upřímně litovala každého, koho si Kankurou takto prohlížel. Věděla moc dobře, co to znamená, a také moc dobře věděla, že již nemá cenu cokoli říkat. Její bratr se rozhodl a s jeho vůlí už nikdo nic nepořídí. Ani ona ne, pomyslela si a automaticky pohlédla na mladou ženu po svém boku.

Zasněně se vrátila ve vzpomínkách zpět do doby, kdy byla společně s Kankurem vyslána do Skryté Listové. Společnost jim na cestě ještě dělali dva lidé. Byla to její studentka Sachiko a ještě jeden mladík. Jak se to jen jmenoval, napadlo ji vzápětí. Když si ji teď prohlížela, musela uznat, že se Sachiko přeci jen změnila. Vzhledové, ale především povahově. Tehdy to bylo takové nevychované a drzé pískle a hleďme, co z ní za pár let vyrostlo. Její oči byly pořád stejně zelené a živé. Rovný nos nenesl ani sebemenší známky po tom, že byl kdysi vinou nepozornosti při tréninku zlomený. Vytáhla se o dobrých pár centimetrů, takže jí samotné nyní koukala přímo do očí. Nicméně oproti Kankurovi byla pořád dobře o hlavu menší. Vlasy měla nyní ostříhané úplně nakratičko a Temari jako jedna z mála věděla, že je to kvůli tomu, jak ji rozčilovalo, když se jí vlasy neustále motaly do očí během boje. Dříve měla středně dlouhé vlasy, které jí jakž takž poslouchaly jen proto, že je měla přepásané čelenkou se znakem Písečné vesnice. To už nebyla dávno pravda. Její účes byl teď roztřepený a chaotický jako vrabčí hnízdo a jediné připomínky kdysi delší husté hřívy se jí vinuly kolem uší a po stranách zátylku v podobě tenkých, ale přeci jen dlouhých pramenů. Nenosila žádné šperky ani jiné ozdoby, kromě čelenky, jež měla právě nyní uvázanou kolem krku, jako provizorní šálu. Temari dál pokračovala s hodnocením a prohlížením své studentky. Kdysi vysloveně klučičí postava se jí zaoblila přesně na těch správných místech. Vyloupla se z ní velmi přitažlivá mladá žena, která přitahovala pozornost mladíků ve svém okolí. Nicméně žádný z nich by se jí neodvážil dotknout ani omylem. Každý z nich naopak velmi pečlivě zvlažoval svá jednotlivá slova, když s ní mluvil, stejně jako opatrně volili každý potencionální dotek. Nikdo z nich na Sachiko nesahal, pokud to nebylo nezbytně nutné a potřebné. A důvod tohoto jejich zvláštního chování byl víc než jasný. Byl jím její bratr. Od oné mise do Listové se mezi nimi mnohé změnilo a oni dva nyní tvořili pár. Přestože o tom nikdy nemluvili, každý v Písečné to věděl.

„Stejně by mě zajímalo, co se tehdy mezi nimi událo,“ zabrumlala si spíš pro sebe Temari. Odvrátila svůj pohled od Sachiko zpět ke Kankurovi a promluvila.
„Dobrá, tak mi řekni, co chceš dělat. Víš jedině to, proti komu stojíme. Jenže to je tak všechno,“ zavrčela podrážděným hlasem.

Nelíbilo se jí to ani za nic. Proboha, vždyť tam dole je to plné spletitých chodeb, děr a bůhví čeho všeho ještě. A v neposlední řadě se tam potloukají nejméně dva nebezpeční členové Akatsuki. Podle jediných potvrzených zjištění tam dole rozhodně byli Sasory z Červených písků a pak ještě Itachi Uchiha. Jeden lepší než ten druhý. Temari si byla jistá jedině tím, že nevěděla, komu z nich by se raději vyhnula, kdyby mělo dojít na boj. První z nich byl legendární ninja Písečné vesnice, kterého předcházelo snad tolik legend, že to ani nebylo možné. No a ten druhý byl přinejmenším známý jako ten, který bez mrknutí oka vyhladil celý svůj klan. A jako by toho nebylo málo, každý z nich měl ještě svého oficiálního týmového partnera, jehož přítomnost ovšem na místě nebyla potvrzena. Nicméně vyloučit to by se rovnalo ruské ruletě. Ne, tohle Kankurou prostě nemůže myslet vážně. To mu zkrátka nesmím dovolit, došlo jí.

„Copak doopravdy nevíš, jak je to riskantní? Může nás to stát život, Kankurou. To chceš?“
Muž k ní popošel o dva kroky blíž, nežli promluvil. „Věř mi,“ řekl prostě. „Mám plán.“
Poté natáhl ruku před sebe a pohladil dívku po Temařině pravici po tváři. Sachiko se mu mazlivě otřela obličejem o nataženou dlaň. Důvěřivě se na něj dívala zpod přivřených víček a Temari najednou napadlo, že právě tato slepá víra ji jednou nejspíš zabije. Upřímně ji vyděsil ten oddaný pohled, který v jejích očích uviděla.
„Pamatuješ si na to, co jsem udělal tenkrát v té jeskyni?“ zeptal se jí prostě.
Dívka pouze přikývla. Nic víc! Zato Temari se nechytala ani omylem a to ji pěkně štvalo. Plus vycítila slaboulinkou šanci dozvědět se něco málo z toho, co se tehdy událo.
„Ona možná ví, o čem mluvíš,“ pronesla poněkud podrážděně. „Jenže já se nechytám. Takže pokud bys byl tak hodný, mohl bys mi to objasnit?“

Kankurou se otočil čelem k ní a promluvil: „Naučil sem se novou techniku, Temari. Uměl jsem ji již tehdy, když jsme plnili tu misi a uvízli jsme v té bouři, ale díky množství času, který od té doby uplynul, sem měl možnost ji vypilovat k dokonalosti.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se ho trochu vyjeveně.
Kankurou místo toho pouze zvedl pravou dlaň a naznačil jí, že je konec debatování. Pak se mírně předklonil a políbil Sachiko na tvář. Nic víc, nic méně. I to ovšem stačilo k tomu, aby to u dívky vyvolalo prudké zrudnutí v obličeji a u Temari udivení. Jen málokdy zaznamenala svého bratra, že by se choval jemně anebo dokonce citlivě.

Pěkných pár desítek kilometrů odsud pádilo jako o život několik ninjů z Listové a Písečné s početným doprovodem. Včele této skupinky se doslova řítila tři tornáda. Byli jím Kazekage Písečné vesnice, dále pak hyperaktivní ninja číslo jedna v překvapování lidí a v neposlední řadě kunoichi s tak brutální silou, že nikdo nepochyboval o tom, kdo je jejím mistrem. Gaara, Naruto a Sakura byli hnáti obavami o osud a zdraví těch tří, kteří se už dávno měli vrátit zpět do vesnice z oné průzkumné mise. Nakonec dorazila místo nich prostá zpráva, která ani jednoho z nich nepotěšila. Všichni si až moc dobře pamatovali na to, když Kankura vyřídil Sasori a co poté následovalo. Naproti tomu Naruto zase na vlastní kůži poznal legendární praktiky Itachiho Mangekyou Sharinganu. Sakura prostě byla jen pragmatická a bylo jí jasné, že pokud doopravdy narazili na stopu těchto dvou a nezachovají se obezřetně, nebude mít ona možná dostatek času a chakry na to, aby je vyléčila. Doufala jedině v to, že se Kankurou nenechá zlákat vidinou pomsty na Sasorim a nikoho dalšího, stejně jako sebe, nevystaví zbytečně nebezpečí. Všichni tři se po sobě v běhu podívali a svorně v duchu volali Boha a prosili ho o trochu víc času a shovívavosti. Kéž by jim tak stihl vyhovět…

Gaara jako první zaznamenal pěkný kus před sebou jeskyně, o kterých se zmiňovala Temari ve zprávě. Bohužel také okamžitě zahlédl zběsilý pohyb a strkání. Jakmile mu došlo, co se děje, rapidně zrychlil. Dorazili tak akorát včas, aby Gaara pomohl Temari zpacifikovat Kankura. Tomu se nikdo z přítomných ani trochu nedivil, když uvážíme, že na zemi ležela bez hnutí Sachiko. Sakura se k ní okamžitě vrhla, aby ji prohlédla. Mezitím Naruto pomáhal Gaarovi udržel Kankura v relativním klidu. Byla to ovšem nepředstavitelná fuška, uvážíme-li, jakou sílu dokáže v návalu adrenalinu vyvinout obyčejný člověk, natož pak speciálně a dlouhodobě cvičený ninja.

Nakonec se Temari podařilo postavit se Kankurovi čelem. Zahulákala na něj z plných plic: „Tak už se sakra vzpamatuj!“ Na to se napřáhla a ubalila mu jednu pořádnou přes levou tvář. Pěkně nahlas to plesklo a Kankurou na ni zůstal ohromeně zírat s rudým otiskem její ruky přes půlku obličeje. „Promiň, mrzí mě to, ale jinak to nešlo. Takhle jí nepomůžeš a ty to víš. Musíš si zachovat chladnou hlavou, abys tu byl co platný.“

Unaveně si třela naraženou dlaň a očima probodávala svého bratra. Kankurou pouze přikývl na znamení souhlasu. Vzápětí Naruto s Gaarou ucítili ochabnutí jeho svalů. Přestal se s nimi prát, takže ho klidně mohli pustit.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Gaara do nastalého ticha.
„Tam dole je Sasori s Itachim,“ začal Kankurou, ale Gaara ho přerušil.
„Tebe se neptám!“ odbil ho Gaara a místo toho se podíval na Temari. Přeměřil si ji chladným pohledem a znovu se zeptal. „Můžeš mi ty laskavě vysvětlit, co se tu sakra stalo. Proč vypadá Sachiko takhle?“ a ukázal na zem po své pravé straně.

Blonďatá kunoichi si pouze povzdechla. Věděla, co bude následovat. Věděla to moc dobře, což byl také důvod, proč se snažila bratra zastavit. Bohužel se jí to nepodařilo a tohle byl důsledek.
„Narazili jsme na dva členy Akatsuki, jak jistě víš. Kankurou si myslel, že má perfektní plán, takže jsme šli do akce. Bohužel se to zvrtlo a odnesla to Sachiko,“ řekla prostě.
Moudře vynechala tu část, kde by se zmínila o tom, že to ona na ně vlastně narazila a to jen naprostou náhodou. Také si nechala pro sebe tu část, kde Kankura přesvědčovala, aby počkali, dokud nedorazí posily. Usoudila, že její bratr má už tak dost velké výčitky svědomí, takže není potřeba mu dále kázat.
Gaara mlčky sledoval sestřinu tvář a s přimhouřenýma očima si ji měřil. „To je všechno?“ zeptal se pak pouze.
Temari jen mírně přikývla a dodala: „Ano, myslím, že je to všechno. Vlastně určitě!“
„Dobrá tedy,“ odtušil nazpět Kazekage. „Řekl bych, že mě nesmírně bude zajímat podrobná zpráva z této mise. Od vás obou samozřejmě.“
„Nechte toho tlachání a pojďte mi radši pomoct,“ vpadla jim do hovoru pěkně svižně Sakura.

Jako na povel jí všichni věnovali plnou pozornost. Sakura jen málokdy žádala o pomoc a už vůbec ne tímto tónem. Všichni se k ní obrátili najednou. Po spáncích jí tekl pot proudem a na čele se jí viditelně rýsovaly tři vrásky, které měla vždy, když se na něco musela hodně soustředit.
„Co se děje?“ vyhrkl vyplašeně Kankurou a padl na kolena vedle ní.
Sakura se na něj krátce podívala a pak se zpět vrátila ke své práci. „Stalo se to, čeho jsem se obávala. Sachiko je silně zasažená Sasoriho jedem, ale to není ten hlavní problém,“ řekla prostě. „Kromě jiného byla vystavena Itachiho speciální technice mučení.“
„Jak to všechno můžeš vědět?“ ptala se překvapeně Temari.
„Ještě jsem neskončila!“ zavrčela na ni Sakura. „Všechno to, co jsem už jmenovala je samo o sobě dost problematické. Vím to, protože sem se s tím osobně setkala. Jak všichni víte, léčila jsem Kankura, když ho Sasori nechal otráveného umírat v poušti. A pokud jde o Itachiho a jeho mučení, tak to mám pěkně z první ruky, že Naruto?“

Jmenovaný pouze přikývl na znamení souhlasu. Také si moc dobře pamatoval, jak se snažil vyrovnat s Itachiho technikami, když zachraňovali Gaaru.
„Nicméně máme tu daleko větší problém,“ vynutila si zpět pozornost Sakura. „Ta dívka dost silně krvácí a já prostě nemám možnost zjistit příčinu. Nedokážu najednou oslabovat účinky jedu, potlačovat vliv Itachiho genjutsu a ještě hledat zdroj krvácení. Jisté je jen to, že je to moc krve na to, aby byla způsobená jen viditelnými zraněními. Musím ji dostat co nejrychleji do vesnice, ale nemám sebemenší ponětí, jak to udělat dostatečně rychle.“
Tahle slova upoutala Narutovu pozornost. Postavil se a zeptal se růžovovlasé kunoichi před sebou. „Můžu s ní pohnout?“
„Jak to myslíš?“ zeptala se ho udiveně Sakura. „Můžeš jí tu nosit třeba celý den, ale to nic nemění na faktu, že ji do vesnice zřejmě nedostaneme dost rychle.“
Naruto se pouze usmál a pronesl dvě magická slova: „Technika problesknutí.“
Sakura okamžitě pochopila. Koneckonců moc dobře znala z archivních zpráv i z vyprávění starších legendární techniku Čtvrtého Hokageho. „Nevěděla sem, že ses to naučil.“
Naruto pouze pokrčil rameny, ale nijak to dál nekomentoval.
„Kde máš uložený nůž?“ zeptala se ho bez dalšího lelkování.
Naruto se opět vševědoucně usmál. „Měl sem takové tušení, že to budeme potřebovat. Takže v Písečné přímo nad operačním sálem mají ve zdi poněkud netradiční ozdobu.“
„To je prostě perfektní!“ zařvala nadšením Sakura. „Dokážeš mě přenést společně s ní? Musím stabilizovat její stav, aby měla nějakou šanci.“
Naruto přikývl a spíš pro okolostojící publikum dodal. „Když nepočítám sebe, pak mohu vzít ještě dvě další osoby, ale to je maximum.“
„Super!“ zaradovala se Sakura. „To úplně stačí. Jestli to vyjde, máš u mě tentokrát pusu. To slibuju.“ Pak se obrátila na zbývající lidi okolo. „Naruto ovládá techniku, která mi umožní zachránit Sachiko život. Teď nás přenese rovnou do nemocnice v Písečné vesnici. Vy na nic nečekejte a okamžitě se vydejte na zpáteční cestu.“

Ozvalo se sborové „Hai!“ a všichni se okamžitě dali do pohybu, jako přesně seřízený hodinový strojek. Sakura pozvolna vstávala a vyrovnávala zátěž, kterou způsoboval dívčinu organismu fakt, že s ní Naruto hýbal. Jakmile držel Naruto v náručí celou její váhu, stoupla si Sakura co nejtěsněji k němu. Ozvalo se pouze – PUF – a všichni tři byli najednou pryč.
Kankurou je po celou dobu jejich počínání sledoval soustředěným pohledem, byť to v běhu nebylo vůbec snadné. V duchu mu na mysli vytanula jedna jediná věta.
„Bože dej, ať to stihnou včas.“
Na kratičký okamžik zavřel oči. Jakmile zaznamenal, že je Sakura s Narutem a jejich zraněným nákladem pryč, obrátil se zpátky čelem a přidal na tempu. Pelášil tak rychle, že měli ostatní co dělat, aby mu vůbec stačili.