Chránit... Zabíjet ?

Mohl před sebou vlastně spatřit nádherný výhled. Slunce za jeho zády ozařovalo nevelký kopec, na němž během několika staletí vyrostl menší lesík, v tuto roční dobu vždy krásně barevný. A ani teď tomu nebylo jinak; žlutá, oranžová, červená i poslední zbytky zelené. Všechny ty barvy se míchaly na jednom docela malém místě.
Obloha za ním měla modrou barvu jenom trochu zakrytou roztrhanými mraky světlé – spíše možná bílé – barvy.
A všemu tomu dodávalo pověstnou „třešničku na dortu“ svit slunce, díky němuž se z toho stalo něco… magického. Jako by nepřirozeného, skoro nemohl uvěřit, že to něco se opravdu objevuje na tomto světě.
Že to něco bude opravdu svědkem ničení a vraždění.
Naštvaně roztrhal malý lísteček a vyhodil do vzduchu, kde se ho samozřejmě ihned ujal mírný vánek a začal je odnášet pryč.
Přišel pozdě. Až moc pozdě, než aby ještě mohli stačit reagovat. A teď už to naprosto nemělo smysl. Nechtěl se ani snažit, protože když se o něco pokoušíte, dáváte tím sobě i ostatním naději na úspěch, jenomže on ji nechtěl dávat.
Potřeboval se jenom smířit se svou vlastní prohrou.
„Sakumo…“ zaváhal, nebyl zvyklí říkat jeho jméno bez –sama na konci, jenomže teď se to tam nehodilo. Už nikdy se to tam nebude hodit, „to zkazil,“ dokončil, ale nedokázal se ani podívat do očí týmu.
„To… nemyslíš vážně. Že ne,“ zaprosila nevyslyšenou prosbu jediná dívka na louce. Celý její obličej viditelně zbledl a dokonce se mu zdálo, že zalapala po dechu. Dlouhé vlasy černé barvy se k ní náhle naprosto nehodily.
„Co to znamená?“
„Co to znamená?!“ Vykřikl muž se světlými vlasy a bledě modrými oči naštvaně. Ruku, v které ještě nedávno držel dopis, pevně sevřel v pěst, „přibližně to, že za pár sekund přijde kolem deseti shinobi a zabujou nás! Nic víc, nic míň!“ Nesnažil se nijak zakrývat svoji zlost.
Proč taky… Už to bylo jedno. Všechno. Před smrtí si aspoň mohl pořádně vykřičet svoji zlost, když nic jiného. A že je najdou ještě dříve a jednodušeji?! Nebudou muset čekat na definitivní rozsudek smrti tak dlouho. Co víc si přát? Co víc někdo může chtít?
A za tohle všechno může jediný člověk.
Bílý tesák z Listové.
Místo obvyklé úcty k tomuto podivuhodnému muži se dostavila opovrhovanou. Na co asi myslel, když se rozhodnul zachránit své přátele… Rozhodně ne na následky.
Kvůli němu tady zemřou čtyři docela mladí lidi. Kvůli němu nebudou moct splnit misi. Kvůli němu Listová nedostane svitek. Kvůli němu… se všechno zhroutí.
Jak se mohl jenom tak naivně rozhodnout chránit?! Ano, on se rozhodl chránit, ale zároveň – aniž by si to sám uvědomil – i zabíjet.
Začaly se mu drát do očí slzy, až moc přesně před sebou viděl obraz své rodiny. Jak sedí v obývacím pokoji, někteří u okna v křesle – otec a děda –, ostatní všude okolo, na velké sedačce i na židlích z kuchyně.
A ve dveřích stojí ninja, takový ten, co se tam ukazuje jenom v případě smrti někoho. Právě dočetl krátkou zprávu a tvář upírá k zemi, jako kdyby za to mohl on sám.
Jeden jediný obraz vyjadřující naprosto všechno, mladší sestře po tvářích začaly téct slzy, oba bratři se snaží chovat jako shinobi. Nedávat na sobě nic znát, ale ani jim se to nepovedlo. Bolí je to. Všechny.
Raději se vrátil do reality. Všichni okolo mlčeli – možná se jejich představy upraly k rodině stejně jako jeho.
Měl chuť říct něco jako „zadarmo svoji kůži nedáme“ ale nedokázal ani to. Stejnak by to nepomohlo, oni se s tím jenom museli smířit. Nic víc, nic míň. To od nich bylo vyžadováno, zároveň jim to mělo pomoct.
Pomohlo.
Když to opravdu udělaly, tak jim to i pomohlo.
Dívka se opřela o vysoký strom a rozvzlykala se. Byla nejmladší, teprve kolem dvaceti pěti let. Celý život před sebou. Dobře, nebyla to pravda. On už byl za ní.
Oba dva zbylí k ní přišli a objali se navzájem. Určitě naposledy, jenomže on nedokázal udělat ani ten jediný krok k nim. Neměl sílu a nechtěl nic dělat.
Podlomily se pod ním obě nohy a dopadl do měkké trávy.
Oči spatřily ten krásný kopec.
Slunce mezitím zapadlo a on ztratil svoji krásu, stalo se z něj něco naprosto normálního. Zbarvené listí už nesvítilo, jako kdyby chtělo ukázat správný směr. Těm, kteří bloudili. Možná i tahle skupina bloudila. A teď se dostanou k cíli.
Oni prostě zemřou.
A v tu chvíli se na okraji objevila skupina asi deseti nepřátelských shinobi. Svoje hladové oči upírali na ty lidi pod sebou. Ale byl to tak ubohý pohled, že ho za chvilku odvrátili. Tohle přece nemohli být hrdí shinobi té velké země.
Ti by se bili až do úplného konce, do poslední kapky krve. Nikdy by se takhle jednoduše nevzdaly.
I když to bylo jedno, ať už to byli shinobi nebo lidi, jejich úkolem bylo zabít je. Nebude to nijak hrozné, ani kdyby se spletli.
Vyrazili za ubohou skupinkou a jednoho po druhém je vymazali z tohoto povrchu, Jenom škoda, že společně s nimi nezmizeli i vzpomínky. Mohlo by se trápit méně lidí.

V jedné místnosti se shromáždila celá rodina. Jeden po druhém posedali všude, kam mohli. Dobře posloužily dvě stará křesla, velká sedačka i donesené židle z vedlejší místnosti.
A ve dveřích stojí ninja, takový ten, co se tady ukazuje jenom v případě něčí smrti.