C'est la Via

„Hidane, už pojď! Snad nefňukáš za nepřítele. Je mi z tebe fakt špatně!“
Jemný cinkot prořízl rozčilený hlas: „Se neposereš, ne?“
Přísahám bohu, jestli já tohle nesnášim!
„Makej, zelenáči!“ Oslovený se zhnuseně ohlédl s nafouklými tvářemi a nepříčetně vážným výrazem. To už nikdy v životě nebudu mít čas na svoje věci? Dopr*ele, to bych krvavě vraždil jestli ne!
Obraz potemněl, jako bezmocně chvějící se řasy skrývající sny před chtivou půlnocí.
Puberťák...

Špinavá ruka opatrně zavřela víčka. „Kamaráde, už jsi u ní, co?“ Zašrouboval poslední uzávěr u svých suvenýrů, odhrnul neposlušné vlasy z čela a neohrabaně se zvedl. S náhle získaným odstupem se jeho dosud něžný ret zkřivil odporem. Při otočce kopl do mrtvoly až napodobila jeho pohyb a rozběhl se za ostatními. „Zas*an jeden.“ Prosvištělo kolem Hidana než zmizel z dohledu. První mise typu B tedy dopadla podle očekávání...

„Co to meleš? Zamrznul ti mozek nebo co?“
Kdyby tak existovala jiná cesta jak se jich zbavit...
„Ty de*ile, já jsem mozek!“
Než minulost...
„Hahaha, spíš bych to tipnul na pěkně jetej karbanátek, páchneš!“
Kde hledat řešení....
„Zlý sny a pár těžkejch příkladů na tebe, ať se zapotíš, ty smrade!“
Jedině správné řešení...
„ Třeba...Pythagorovu větu ty rád, ne?“
Jde ruku v ruce se stínem problému od jeho začátku...

Dětský křik roztříštil skelný klid noci.
„Vzbuď se....prosím...vzbuď se přece! Okaasan!“
Oči pevně zavřené. Paličatě si namlouval, že TO zmizí.
Okousané nehty si zadírá do obličeje, jako by se ten výjev snažil vytlačit z pokoje pouhou myšlenku.
"Áaah! Nech mě!"
Lesk nože v měsíčním světle.
Temná silueta muže.
Všechno to zmizí,
jen když budu chtít!
Řve, až se mu hlasivky drolí na kousíčky, které vykašlává ven.
Skrz strach se k němu dostala zpráva o tupých otřesech jeho těla.
Někdo ho pevně držel za ramena.
Otevřel oči.
Civěl na něj hrůzyplný výraz jeho otce dýchajíc mu do tváře.
Hidan to nechápal. Amok si na něm vybral svou daň.
Omdlel...

Klid. Spánek mi ho dopřává... Já mu ho nedám! Ne! Už musím jít. Nevydržím to! Svíjel se v útrobách hladový had. Musíš...je pozdě... Jít v jeho stopách. Ruka se zachvěla. Ne! Chci spát! „Nech mě být!“ Vykřikl skrz zavřené oči. Vstávej, božský, vstaň již! Obludná posedlost se ovíjela kolem střev, přelezla žaludek, šťouchala, kde se jí zachtělo. Řve. Brání se. Škube sebou. Slizký se propletá mezi žebry jako výšivka naléhavosti křížkovým stehem. Vypoulené oči podlité krví. Ani on nechce, jen podlehl. Musí už to být! Tak blízko, ještě blíž. Zuby si samy otvírají tlamu nedočkavostí, jazyk se omotává... „Ne!“ Ohnal se po něm do prázdna vší silou. Třesk tenkých hlásek prozradil rozbitou skleničku na nočním stolku, jejíž střepy padají obětí. Nebojuj, ale chop se příležitosti, buď vždy vítězem! Ruka se znovu otřásla. Hadova hlava se přibližuje plná vzrušení. Hidan zašátral v prázdnu. Tak je to správné, vzdej se a vyhraj... Syčení ho postrkovalo dál a dál. Dlaň se sevřela kolem ukřivděného střepu. Jedový zub praskl slupku srdce, opatrně...a teď... pěstí si prořezává cestu kůží, až nahoru ke krku. Čím dál víc upadá do hloubky krásného snu ozářeného zvláštním světlem blonďatých vlasů. „...Slyšíš mě? Okamžitě přestaň!!“
Okaasan?
199 probděných nocí...
Už se nedalo nic dělat, jed obsese pronikl do srdce.
„Ublížil mi?...nevím...“
Hlas ho nenechal dlouho rozjímat.
„Proboha, už si to udělal zase, rychle, vzbud se! Hidane, málem ses zabil!“
„Já..já myslel, že je to v pořádku, otec mi pořád říká že....“
Zamumlal z rozespalosti.
„Ale prosimtě, co je to za hlouposti!“
„To zase pořád povídáš ty....“
Upřímnost se vloudila do řeči.

"Od té chvíle se vše změnilo...
Jiné děti zaháněli spát a já jsem nesměl...
Plížil jsem se z domu, ale usínal uprostřed cesty...
Ve dne se mi oči klížily, i když do nich slunce nesvítilo,
Podlamovala kolena, i když jsem skoro nic nevážil.
Lidé si na mě nepřestali ukazovat,
říkali, že už i vypadám jako smrt...
Nevěřil jsem jim...ta je krásnější...je přece bílá...“

Šeřilo se. Mráz dolézal za Hidanem, který se ploužil domů. Jeho unavené tělo se pomalu smířilo s životem krátkým jako zimní den. Pravda, odbíjeli půl druhé a on už skoro neviděl na cestu.
V hlavě mu vzpomínky dělaly kotrmelce. Posmívání dětí, výhružky učitelů. „Neboj se, bude z tebe úúžasný ninja, jenom...ti někdo bude nosit shurikeny, sušínko! Hihihi!“ Smutně se podíval na své ochablé ruce.„Od té noci se všechno změnilo. Vlastní otec mě chtěl zabít!“
To není tak úplně pravda...
Ozval se stín vedle něj a zdvořile se uklonil.
Ten zakomplexovaný ubožák tě chtěl jenom probudit, řval si jako pavián.
„Co tu sakra děláte?“
Konečně nastal čas....
Říkal s ledovým klidem, div, že si nevytáhl doutník.
„Cože?“
Volal jsi mne...
„Proč?“
Chci tě.
„P..proč zrovna já?“
Můj malý Shinigami...
„Cože?“
Jsem na tebe tak pyšný, našel jsi mě.
"Jakto?"
Ten den sis zase čmáral krví po koberci, viď?
"No ano, ale..."
Hidanova zmatenost dosáhla hranice slušného chování.
A pamatuješ si, kde jsem tenkrát stál?
"Co po mně do háje chcete?"
Nasadil něžný úsměv a místo odpovědi jej pohladil po vlasech odhrnujíc dlouhou ofinu z čela.
Hidan zemřel.

...Tři...