Hrdinové

„Měla bys vstát,“ mladá žena se naklonila nad svoji spící dceru. Jako obvykle zamumlala něco v tom smyslu, že nespí a tím pádem ji naprosto nemusí budit. Říkala to téměř každá ráno a ani si to neuvědomovala.
„Ještě mi řekni, že hned první den na akademii chceš přijít pozdě,“ ušklíbla se nad ironií ve svém hlase.
Akademie… První den…
V jednu chvíli si uvědomila význam těchto slov. Vždyť na to čekala tak dlouho! Přesně si pamatovala zklamání z každého rána, když si uvědomila, že to ještě není ten den.
Naráz otevřela obě oči, v pokoji bylo – i přes ranní světlo, které však nemohlo proniknout závěsy – šero, v němž se utápěla většina předmětů. Hned jako první věci si všimla velkého budíku na dřevěném – když to mohla jenom předpokládat díky znalosti vlastního pokoje – stole jinak pokrytém různými předměty, v této chvíli splývajícími dohromady.
Doslova vyskočila z postele, dokonce ji ani nevadil naražený palec o velkou, zároveň i těžkou krabici a zastavit děvče dokázala až prudká závrať.
Jednou rukou se rychle chytila nejbližší věci – mladé ženy – ale ani to nesmazalo veselý úsměv na světlých rtech.
„To je dobrý,“ ujistila ji rychle, když si všimla pozorně upřeného pohledu.
Bez přemýšlení rychle překonala dlouhé schodiště vedoucí až na chodbu ke kuchyni. Cestou si na kalendáři visícím na zdi zkontrolovala správné datum.
Jako obvykle byla na stole nachystaná snídaně – a jako obvykle se na ni jenom zaškaredila a běžela ke dveřím. Už odmala si odvykla jíst ráno, dokonce na tom nic nezměnily ani matčiny výtky o tom, jak je to moc nezdravé. Nikdy nejedla nijak moc zdravě, ani se o to nesnažila – ostatně jako většina dětí v jejím věku.
Hlavním východem doslova proletěla. Bezhlavě pokračovala během celou ulicí až k domu téměř na konci se žlutou omítkou. Nad vstupem jasně svítil nápis starým písmem. Podle všeho už ani nikdo nevěděl, co vlastně v překladu znamená.
A právě pod ním na ni mávala Yuuki. Dlouhé vlasy zůstávaly svázané červenou stuhou a nic na tom nemohl změnit ani prudký vítr, který vypadal, jako kdyby se je snažil vytrhnout z jejího sevření.
„Jdeš docela pozdě,“ přivítala ji s úsměvem.
„Promiň,“ omluvila se stále zadýchaná, „nějak se mi nechtělo vstávat.“
Obě se rychle vydaly směrem k větší budově na sever od jejich domů.
„Prvních pár dní se ti budou zdát nudný – budete se učit teoretické znalosti a podobné kecy. Jak říkám – prostě nuda. Ale potom příde teprve zábava. Přecházení lana, házení kunaiů i shurikenů nebo třeba první zkoušky ninjutsu,“ zasvěcovala ji starší dívka do učebního plánu akademie. Před rokem ji vychodila a teď už měla svůj vlastní tým.
Druhá dívka – jmenovala se Kitsune, ale všichni její jméno zkracovali jenom na Kitsu-chan – byla dcerou ninji, který stejně jako mnoho dalších už dávno měli své vlastní týmy. Bylo jenom logické, že i ona sama se bude chtít stát jednou z nich.
Přesto se jí to oba dva rodiče často snažili rozmluvit, říkali, že je to moc nebezpečné. Dokonce se jí to pokoušeli zakazovat. Opravdu jenom pokoušeli…
Nakonec se ukázalo, že je tvrdohlavější než oba dohromady a oni museli ustoupit, i když to asi věděli od začátku. Že ji nepřesvědčí. Ž e se stejnak stane kunoichi chránící vesnici. Že neposlechne jejich rady, rady starších i rodičů.
A přesto ji teď matka – otec byl se svým týmem na misi – vyprovodila s úsměvem.
Když nad tím teď přemýšlela, mohli si za to vlastně sami. Kdyby jí vždy večer nevyprávěli příběhy o statečných shinobi se silnou vůlí, možná by se tolik neupnula k tomu snu stát se jednou z nich.
S úsměvem se otočila na svoji kamarádku. Ta, aspoň jak se zdálo, si jejího uvažování naprosto nevšímala a pokračovala ve výpočtu úkolů, které podle všeho museli bělet i oni – jejich ročník – sami.
Párkrát za cestu přikývla, spíše ze zdvořilosti, aby to aspoň vypadalo, že ji poslouchá, ale kupodivu díky tomu cesta netrvala tak dlouho – připadalo jí to spíše jako pár minut, než téměř půl hodiny –a stanuly před budovou.
„Tahle kočka je tu co si pamatuji,“ Yuuki ukázala na štíhlé zvíře vyvalující se na slunci. Přestože byla štíhlá, rozhodně nevypadala, že by neměla co na jídlo. Nejenom že byla opravdu hezká díky nazrzlé barvě, díky krásné postavě byla přímo nádherná. „Říkáme jí prostě Neko,“ usmála se a pohladila po hladkých zádech.
„Divím se, že si ji nikdo nechce vzít domů,“ napadlo Kitsu-chan při pohledu na bezesporu nejhezčí kočku, kterou kdy viděla.
„Ona má domov,“ pokrčila rameny druhá dívka, „nedaleko od školy je jeden starý pán. Dává jí vždycky žrádlo a nechává ji u sebe přespat, ale jinak celý den vždycky zůstává tady u budovy kvůli mnoha dětem. Je opravdu chytrá,“ láskyplně ji znovu pohladila. „nechává se tam krmit, ale jinak zůstává tady.“
„Za chvíli bude zvonit,“ vzpomněla si náhle. Nechala kamarádku, aby hladila kočku a sama vběhla do domu. Netrvalo ani třicet sekund, než našla svoji třídu a s jemným rámusem do ní vpadla. I s tím si jí však nikdo nevšiml, protože „mírný rámus“ zde panoval naprosto všude.
Neukáznění žáci po sobě házeli houbou, křídami nebo čímkoliv, co jim zrovna padlo do ruky. Ze všech koutů se ozýval rozpustilý smích.
Na poslední chvíli chytila letící gumu do ruky a s rozpustilým úsměvem ji mrštila někam do zadních lavic. Přesně kam chtěla – totiž do napůl spícího kluka. Výsledek už tak skvělý nebyl – kluk něco zamumlal a zůstal ležet jako zabitý.
Stáhla obličej do naštvané grimasy a přidala se do davového šílenství.
Tu něco chytla, tam zas něčím mrštila a takhle pořád dokolečka úplně stejně, jako většina ve třídě.
Nakonec je zastavil až příchod třídní učitelky.
Byla to docela mladá žena – na pohled jí mohlo být teprve okolo třiceti, pravda byla o pár roků dál. Kurenai-sensei měla skoro čtyřicet let, přesněji třicet devět a asi za týden by měla mít narozeniny.
S úsměvem, jako kdyby nevěděla co se tady předchozích několik minut dělo, vstoupila a nechala všechny, aby si posedaly na svá místa.
„Jmenuji se Yuuhi Kurenai a budu vaší novou třídní učitelkou,“ představila se trochu zbytečně. Zkoumavě si celou třídu prohlédla zkoumavým pohledem, „než začneme s vyučováním, dám vám jednu jednoduchou otázku. Co je váš sen? Čeho byste chtěli dosáhnout?“
Ve třídě to zahučelo a sensei si musela znovu sjednat pořádek. „Takže začněme…“ řekla, „třeba z tamtoho konce,“ a ukázala na kraj, kde seděla i Kitsu-chan.
Jako první byl na řadě ten kluk, co ještě pořád napůl vyspával. Po jemném žďuchnutí kamaráda vedle se zvedl a drze opětoval Kurenain pohled.
„Můj sen?“ Zopakoval naoko zamyšleně.
„Ano tvůj sen,“ přisvědčila učitelka netrpělivě a začala si podupávat nohou, „a hlavně mi neříkej něco jako ,můj sen je dobře se vyspat´, dobře?“ Svým tónem jasně dávala najevo, že se rozhodně nejednalo o nějakou otázku.
Povzdechla si a mávla nad tím rukou, „to je jedno, hlavně už rychle odpověz, nebo tady ještě víc zestárnu.“
„To je pravda Nara-kun, kdyby zestárla ještě o něco víc, mohla by se přestat dobře pohybovat a za sensei přece nechceme starou vrásčitou babiznu, ne?“ Ozvalo se drze vedle Kitsu-chan. Kurenai si toho buďto ani nevšimla, nebo aspoň předstírala, že ne.
„Nemám žádnej sen,“ odpověděl po chvíli a učitelka znovu mávla rukou a dalším posunkem vyzvala kluka vedle něj, aby pokračovala jako další.
„Můj sen je stát se hrdinou jako Uzumaki Naruto,“ vypálil hned i bez přemýšlení. Ze všech koutú třídy se ozvalo souhlasné mumlání a několik hlasů se nechalo slyšet, že oni dokonce překonají hrdinu Konohagakure no sato.
Zpražil je mírně vražedný pohled ženy a zanedlouho zase zavládlo poměrně ticho.
„Hezký sen,“ ohodnotila ho kývnutím hlavy, „takže další.“
„Můj sen je…“ Kitsu-chan mírně zaváhala. Nadechla se, jako kdyby ji čekala nějaká obzvláštně těžká zkouška a poté se uvolněně narovnala, „ochránit všechny mé blízké!“