Na pohádky nevěřím...

Byl pozdní večer, všichni její přátelé se bavili, pili a dováděli, jen ona zůstala doma. Seděla u malého stolu ve skromném pokoji. Přemýšlela nad tím, co se vlastně děje. Připadala si odtržená a osamocená. Náhle ji pohltily myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky které by nejraději vymazala a které nechápala.
Její pohled mířil na jednu věc ležící na stole. Malý prstýnek. Byl posázený několika malinkými kamínky, které zářily ve svitu lampičky, stejně jako slzy stékající jí po obličeji. To ji připomnělo jeho krásnou tvář, s černýma ale jiskrnýma očima, které se vždy usmály když ji viděly.
Druhá kapička ji sjela k rudým rtům. Vzpomněla na to jaké je měl on. Byly krásně tvarovány a jak líbaly...proč je to pryč? Pohodila hlavou a několik dalších kapek dopadlo na její hnědé vlasy. Měla je lehce zvlněné, řídké a jemné jako pampeliška, narozdíl od těch jeho, černých, rovných a hustých vlasů. Pamatovala si, jak ho po nich hladila. Ze rtů ji unikl tichý a smutný vzdech.
Znovu se podívala na prstýnek. Měla by se ho už zbavit. Neměl by tu být, měl odejít s ním tu noc…tu noc…V hlavě se jí vyrojily obrazy. Jako by se dívala na film.
,,Dej si pozor zlato, tahle mise je nebezpečná! Nechci tě ztratit!“ opakoval jí už aspoň po páté. „Ježíši já to vím! Nejsem malá to mi nevěříš nebo co?!“ odsekla mu nervózně. Moc dobře věděla proti komu stojí a co musí dělat. „Věřím ti, jen mám strach, miláčku. Tak jdeme na to!“ řekl a podíval se jí do modro-zelených očí, usmál se pak si ji natěsno přitáhl a vášnivě políbil. Nejraději by s ní byl doma, ve společném bytě a zkoušel si svatební oblek, ale tohle bylo v zájmu vesnice. Pomalu se od sebe odtrhli. Dívka si neušetřila krátkou poznámku: „Zbytek si necháme na doma, co?“ a rozeběhla se vstříc nepříteli. Usmál se vyrazil za ní. Chvíli bojovali, byla si jistá, že tohle je pohoda, žádný z nepřátel ji nějak moc nevyčerpal. Cítila, že má čakry na rozdávání.
Ale necítila už, když ji neznámý dal katanu pod krk. Nechápala, jak se k ní mohl takhle dostat! „Vypadá to, žes dobojovala“, řekl neznámý posměšně, „ je mi líto zabít takovou pěknou kočičku, škoda že nejsi s námi!“ a přejel jí rukou přes zadek. „Prasáku!“ zahřměl poblíž hlas jejího milovaného. Chtěla ho zastavit, chtěla mu říct aby, to nedělal! Její mysl už předpovídala co se stane.Ocitla se asi 5 metrů od místa kde stála.
„Nééé!“ zaječela když viděla, jak její přítel padl k zemi. „Výměna těl? Wau, byl dobrej, ale stejně tě zabiju!“ okomentoval nukenin. S křikem hodila po vrahovi několik šurikenů a vytvořila 3 klony. „A máš to spočítaný!“ Každému z klonu hořela v ruce koule ohně. Vrhla se kupředu. Slzy nenávisti ji pálili v očích. O několik sekund později se ozval bolestný výkřik do tmy a několik ninjů se po nich ohlédlo. Nebyl to pěkný pohled. Nad zkrouceným tělem stála mladá kunoichi s katanou rudě se lesknoucí v prvních paprscích slunce. Něžnou tvář nyní skryla maska mstilete zamazána krví, avšak oči se jí leskly slzami bolesti a nenávist..
Dívka se rychle přidala k týmů léčitelů, kteří se shromáždili kolem těla ze kterého každou chvílí vyprchával život. Medici se mezi sebou bavili o šancích na záchranu. Vzala jeho hlavu do rukou a poklekla vedle něj. Měl klidný bezvýrazný obličej, jako by spal.
„Miláčku?“ promluvila na něj. „Ano Emio?“ vymumlal ze sebe, otevřel oči a usmál se. „Bude v pořádku“, proběhlo dívce hlavou. Vzápětí mu úsměv ztuhl na rtech a vystřídal ho bolestný výraz. To už 2 medici začali léčit svou zelenou čakrou ty nejtěžší rány a zbytek medic-týmu se rozmístil k ostatním.
Seděla nad tělem svého milovaného a doufala. „Musí se uzdravit, musí“, opakovala si v duchu a i když si to neuvědomovala tak i nahlas. Slunce už vyšlo a ona pateticky zírala na jeho bledou tvář pod sebou.
„Slečno?“ zeptal se jeden z mediků. „Ano? Už je mimo ohrožení?“ probrala se z tranzu. Medik se na ni podíval a jí to došlo. To, co si celou dobu odpírala, že by se mohlo stát. „Ne, to není pravda,“ zamumlala,„není…“ „Omlouvám se, holka, ale nedokázali jsme to… měl hodně vnitřních krvácení,“ odpověděl bezvýrazně. Oči se jí zalily slzami, snažila se je zahnat, nedat to znát, jenže tyto slzy byly z jejího srdce a ty se jen tak zastavit nedají.
Po této bolestné události se propadla na dno. Odešla z Konohagakure no sato a už nikdy se nevrátila. Ale ten prstýnek…