C'est la Lumiére

Spousty otázek sytilo zem uprostřed lesa v zemi Ohně. Rozklad započal. Nedá se nic dělat, nastal čas zúčtování. Krutí vymahačovi psi slídí po každém zakrytém kousku vzpomínky, však se umí poztrácet podobné tou vlastností skleněným kuličkám. Stejně tak jich spousta končí zapadlých za skříní. Pro někoho bohudík... Na konci hry přijdou Oni, chtějí přesný počet a vy si uvědomíte, že špatné vzpomínky obývají s bubáky skříň, bolestné jsou schované na dně krabice s hračkami a ty nejmučivější jste rozbili mezi prsty ve snaze je utěšit a teď máte pocit, že jejich střepy z vás už nic nedostane a doufáte zatlačujíce je stále hlouběji, že už je nikdo nikdy nenajde včetně vás... Po tom všem vám zůstane prázdná náruč s jedinou křehkou vzpomínkou, které jste přikreslili křídla....

Po smrti už nás ten průběh nezajímá, duše si odkráčí kam si ráčí, z povzdálí čeká na ortel komise, ale ubozí nezabitelní nezmarové musí koukat, jak jim někdo dělá mozkovou inventuru. Co my, obyčejní smrtelníci, víme o nepříjemnostech...
Psi začenichali a vydali se do temného kouta, ze kterého se rozbíhalo spoustu jemných nitek, jejichž základem byla tři klubka, když v tom mysl ozářilo výmluvné bílé světlo, které nemělo nic společného se všedním svitem, vůbec ne. Citilo se kýčovitě ve vlastní roli, jako prostitutka s rajonem u reklamy na podporu těhotenství. Ošívalo se, ale byla to práce, najali ho, je to dávno.
Všichni museli přivřít oči a sledovat shluk událostí, které v sobě mělo ukryté. Co na tom, že jste chtěli vidět nízkorozpočtový film na základě skutečné události, dostanete pytel superspeciálních efektů a krajíc slunné Kalifornie. Za svitem se jako vždy loudá stejně nepatřičný zvuk představující hysterický smích ve vedlejší roli. V krůpějích potu k zmatenému návštěvníkovi přikapává z vystaveného obrazu sebevědomí podporované nefalšovanými vzdechy z úst plných lží za oplátku. Jak se zdá, vzrušení tento týden chodí na noční.
179 marných pokusů skryté skutečnosti chytit Hidana do svých spárů...
Teď ne, teď byl čas si užívat...
I ve vzpomínkách.
Jakoby nic jiného nikdy neexistovalo.
Jen ráj, co si utvořit z vyhozených plechovek od příležitostí k jeho fantaziím.
...

Neslušná, vílo z mých zpola plných číší,
ulepená vládkyně tisíckrát osahaných etiket.
Rozpolcená, či máš se dát, či rozervanost ukázat.
Zvíře. Divoké, nenech jej spát, mohlo by tě rozsápat.
Věř Muži! přemožitel šelem odjakživa.
Jen cvičí, celý život cvičí na večer.
Do nebezpečně měkkých polštářů.
 
Z tvé vůně marně hledám, proč levá za pravou se skrývá.
Sever s Jihem vášnivě se svíjí pod žhavými polibky až mrazí.
Odkud mě k zemi šelma srazí, oh, přijď již, zab!
Zatni dráp! V jizvy klikaté cudnosti rozpárej.
Roztrhat na nahé jádro, s tajemnem spát.
 
Otupují všechny smysly, přetrhalas nitky s přítomností.
Vyždímala mozek v zatuchlých úvahách, nemluvě, prach.
Přervala cévy, tepny ztrouchnivělé kudy kráčí etiketa.
Zaplatíš! Slibuji. Zaplatíš!
Snad zním směle, nehnul jsem se, od tebe na dva kroky dál.
Jsem navždy vyhnanec rozumu a za to jsem stál.

Lehký vánek pohupoval větvemi, bezstarostné ráno poskakovalo kolem, děti místních bůžků se vyhřívají na nadýchaných obláčcích... silný kontrast s odporností, která se plazila za krásným mladíkem, Hrdé čelo se jemně lesklo potem, byl perný den. Vlasy držely poslušně sčesány dozadu a nemohou si vzpomenout, že by tomu někdy bylo jinak. Sympatie na něm mohou oči nechat. Kdo se však odváží vstoupit do jeho stínu, uvidí ponurý zimní večer. Uvidí malou ohavnou bytost skrytou za lomem slunečných paprsků, která drží provaz pevně obmotaný kolem mužova krku. Jde jistým krokem dál, neví co ho čeká, i když věří, že jeho kroky jsou vedeny osudem...
...
Žíznivý, chci tě celou vypít, chci se v tvých vodách brodit.
vzdálený, pusť mne do svého světa, v dešti vlasů, bude po mně veta,
ztracený v tobě dozajista, nenašel krom sebe prázdného místa.
Omámený, lehké vůně v srdci tvém, přiznávám, aniž bych se vzdal,
dodnes jsem jen spal...

„Ne, není to správné...“ omílal dokola samé hlouposti o soukromí a jeho porušování. Má, nebo ne? Snažil se najít nějaký ušlechtilý důvod, proč provést ten malý zločin. Stojí tu a ruce se mu potí. Přešlapuje z nohy na nohu. Lituje. Když něco ztratíme, vždycky nám mysl zastíní melancholie nenaplněných snů. „Měl jsem se k němu chovat jinak, nikdy mě k sobě nepustil.“ Proto si připadal jako násilník, který se chce vloupat do jeho útrob. „Musím vědět pravdu, chci vejít!“ Styděl se za zvědavost, která ho očividně ovládala. A co dál? Hladový upír, který stojí přede dveřmi bez povolení vejít. Opřel se o zeď naproti vstupu a sesul se na zem. „Co si jen počnu...“ Opřel si ruce o kolena. Náhle je zaslechl. Šepot. Neslyšně našlapují. Jdou pozdě. Že by po cestě pomáhala staré babičce? Maximálně do hrobu a všichni ví, jak je tahle cesta strmá. Byla to dvě slova, která zbožňují pohřby. Šustila kolem něj a on se schoulil do klubíčka, aby hluboký smutek nepřekročil hranice jeho těla. Styděl se... Styděl za všechny ty věty, nepochopení, nařčení a nespokojenost. Promarnění jeho života ale i života někoho, kdo s ním sotva začal. Slyšel tu tupou ránu a pak už nic. Byl zmatený, celé ty roky převrátil naruby jeden okamžik. Měl by vejít dovnitř a zjistit co se stalo. „Nepatřili jsme k sobě, nespojovalo nás žádné pouto kromě krve. A i to přetrhal jako nesčetněkrát svoje žíly. Poprvé jsem se ho snažil zastavit, ale... v jeho očích jsem vypadal jako vrah...“ V těch krásných poskvrněných oříškových očích, kde se poprvé zaleskla ta dvě slova, jejichž přítomnost odkládal až do teď.
...Moje chyba...
Připadal si jako slaboch, se kterým si osud s ironií ošklivě pohrál. Jediné pouto, které se svým synem měl, navázal až poté, co ho ztratil. Jak to bylo od něj hloupé. Našel si cestu k němu prostřednictvím mučením sama sebe, za což ho odsuzoval a proč ho ztratil...
Často se vracel na své místo jako pohublý pes k prázdné misce. Už tomu bude pět let... a dveře zůstaly zavřené.

‎"Rozpálilas mě kotě,
pojď sem, začneš sténat, divoká,
kůži si rvát,
jen když budu stát, při tobě celou noc stát..."
Hidanova verze „ukážu ti svou sbírku motýlů“ měla vždy neobyčejný úspěch u všeho živého, co mělo v ruce poloprázdnou lahev o podobném obsahu, jako on.

Chechtal se jako blázen, když spatřil pomstychtivého vesničana, který si z jeho břicha očividně udělal věšák na katanu, jak najednou couvá s očima plnýma strachu, stejně tak jako všichni přihlížející. Vzniklé ticho prosycené myšlenkami jako "Něco je tu zatraceně špatně..." se dalo krájet.
V tyhle dny se potom Hidan modlil dlouho do noci...

Život splýval do ospalých hotelových pokojů, noci se motaly do spleti rysů, tvarů a vzdechů.
Protivný dívčí smích a chlapecká stydlivost k snídaní se překvapivě rychle přejí. Začínal se tříštit.
Znechucení snad i ze sebe sama oblézalo kolem a on musel začít jednat...
Jak?
Jen u něj si pamatuje, kdy jej poprvé viděl.
Pomoc...
Tenkrát to slovo použil poprvé od smrti.
Šněrovaný neznámý se skrytým zjizveným obličejem ho tiše sledoval na každém kroku.
Někdy měl sto chutí se k němu rozeběhnout a žádat jej na kolenou, aby ho spravil, aby sešil ty hloupé kousky, na které se drolí jeho duše.
Ty, jež zavrhl.
Kvůli Svědomí a mučivým otázkám...
Střípky, které lze spatřit v koutku jeho oka, když zamyšleně sleduje násilnické červánky při západu slunce, příliš tichý a klidný.
Oslňující zář zmizela spolu se sluncem...