Jednorázovka

Tanaris po dlhej dobe späť

Ahojte, toto je taký môj neoficiálny comeback Nejdem sa tu rozpisovať (to až pod Zmäteným Kazekagem). Každopádne...ja viem totálne šialená poviedka Pár detailov tam proste nesedí, však uvidíte keď si to samy prečítate, ale keďže to má byť v podstate TROLL poviedka tak to je myslím cááájk.

Príjemné čítanie

Muž s blonďavými vlasmi beží Konohou. Jeho rýchly dych udierajúci do uší

"Vidno, že tobě dobrou náladu jen tak něco nezkazí!" ozval se znenadání známý hlas. Protínal tak poklidnou atmosféru úmorných letních dní, kdy ulice zely prázdnotou a celým městem se táhlo unavené a zpocené ticho. Kdo mohl, vyhnul se jakémukoli výdeji energie a relaxoval s vychlazeným drinkem ve svém klimatizovaném domě. Pár dní bylo takové vedro, že bylo všem doporučeno během kritických hodin omezit vycházení a většina obchodů měla zavřeno, až tak tropické léto to bylo. Samozřejmě existují i výjimky.

Musíš zabít Naruta Uzumakiho!
Tyhle slova se Sasukemu Uchihovi neustále honily hlavou. Jak by on, černá ovce rodiny, rozmazlený malý spratek, mohl zabít nejvíce talentovaného genina v celé listové vesnici?
Jsi jediný, koho by ten malý zmetek nepodezíral. Je talentovaný, je lstivý. Vybudoval si kolem sebe mocnou síť přívrženců a my jsme na něho krátcí. Ale ty jsi něco jiného, neexistuje způsob, jak bys ho mohl ohrozit. Proto jsi tak nebezpečný.

Kromě toho, že při omurice se nemá šetřit na vejcích a dáma nikdy nepovykuje u stolu, ani neřve na neschopného elektrikáře, mě matka učila, že správná žena a manželka má vždy svého manžela ctít a podporovat, ať už se rozhodne dělat cokoliv.
Správná manželka – jak má matka ráda podotýkala a vzrušením se jí u toho chvělo chřípí – je oporou svého manžela a pokud ten řekne, tak platí. Nikdy už ovšem nedodala, že i žena je bytostí lidskou a často váhající nad myšlenkami svého muže.
Když se před našimi dveřmi objevil Inoichi, bláhově jsem si malovala růžovou budoucnost po boku silného a neohroženého muže – ninji! - ohlížejíc se přitom dozadu na svého kulaťoučkého otce sedícího u štědře pocukrované buchty. Jak však léta plynula, čím dál víc jsem v duchu svého hodného (a hlavně nudného) tatínka odprošovala na kolenou.

Bola vycvičená odolávať najrôznejším formám mučenia. A že ich nebolo málo. Ale toto začínalo byť nad jej sily. Na dôvažok ju iritovala dvojchvostá mačka pokojne driemajúca pred ňou na stole. So zaťatými päsťami sa dívala na papier, na ktorý to bude musieť napísať a zaškrípala zubami. Matatabi na ten zvuk otvorila oči a začala sa naťahovať. Pozrela na papier a mrzuto pozrela na Yugito.

„Co si o sobě myslíš, spratku?“ Naruto ležel v posteli, když se ozval hřmotný hlas v jeho hlavě. Naruto se rozhodoval, zda ho má ignorovat, či nikoliv. Chvíli přemýšlel. Když se rozhodl, přemístil se do temné místnosti hluboko uvnitř něj. Podivná kapalina na podlaze mu sahala po kotníky. Stál proti velikým, červeným mřížím se zapečetěným zámkem. Za nimi se nacházelo to, co na něj před chvílí promluvilo.
„Co tím myslíš?!“ okřikl lišáka, který měl položenou hlavu na předních tlapách a ležérně po něm pokukoval.

„Opři se do toho! Tak zaber! Ještě! Ještě!“ hlasité skandování se rozléhalo okolím.
„Sto dvacátý první, sto dvacátý druhý, sto dvacátý třetí...“ odpočítával chlapec v zeleném trikotu mocné zátahy prádelní šňůrou. „Sto čtyřicátý devátý, sto padesátý! Už je to dost vysoko, Gai-sensei?“ netrpělivě vychrlil dotaz ke svému bodrému učiteli balancujícímu na vrcholku vzrostlého stromu. Gai přestal dělat stojku na jedné ruce a seskočil dolů vedle svého studentíka. Při doskoku neopomněl na ukázkový telemark.

Po osamoceném dlouhém dni uléhám.
Unaven na těle se zdám.
Avšak skutečnou únavou mou jest,
samotou velkou trpívám.
Srdce promítá trpkou mou bolest,
jenž mé unavené srdce jen těžce dokáže snést.
Ooo, jak cítím se sám.

Už spoustu let hluboko v podvědomí tuším,
že cosi se pod mou postelí skrývá.
Strach mě brání přesvědčit se, jestli nesním,
obavy s nejistotou v mysli se mi střídá,
trápením spoustu nocí jen s hrůzou probdím.
Nikoho nemám, kdo pro mne místo pod postelí prohledá,
jestli zlý duch v temnotě mé postele nečíhá.

Sasuke zrovna vyšel z koupelny, třící si vlasy do ručníku, když ho zarazil pláč. Po zádech mu přejel mráz a jen stěží udržel klidný výraz tváře. Už tak musel pobyt ve sprše zkrátit o polovinu, co se za tu půlhodinu asi mohlo stát?
Otevřel dveře dětského pokoje a opatrně nakoukl dovnitř, skoro jako by čekal schovaného nepřítele. Místnost však zůstala přesně tak, jak ji nechal. Jen za oknem se snad všechny lišky vdávaly.

Minulost… budoucnost… přítomnost. Co všechny tyto slova spojuje, je čas. Neodvratitelný nepřítel a stejně tak nejlepší kamarád. Ukrádá nám z radostných chvil, vymazává vzpomínky a pomáhá zapomenout na vše zlé, co Kakashiho potkalo. Proč jeho otec musel umřít? Jen kvůli tomu, že neunesl potupu? Je ten stříbrovlasý mladík vzor svého otce nebo jeho pouhý stín, ploužící se Konohou tak sám. Samotinký. Měl tým, s kterým se dokázal sžít, který mu byl oporou, byť si to sám nikdy nepřiznával a bral své spolubojovníky jako nutné zlo.

„Brm, brm, dudu, hajej, dadej, dudej,...co se tak ještě používá na uspání dítěte?“

„Musíme zjistit, co je ta Minatova nová ženská zač.“ Obito mával rukama ve vzduchu, jakoby se snažil vyvolat vzdušný vír.
Kakashiho výraz naprostého nezájmu by každému napověděl, že nemá chuť o tom, byť jen uvažovat, jenže Obito neuměl číst řeč těla, ani mimiku. Mohli jste mu naznačovat, že o jeho přítomnost nestojíte třeba celý den a on by si toho ani nevšiml. Což mimochodem Kakashi dělal celé odpoledne.
„Copak tě to ani trochu nezajímá?“

Je to náhlé zamrazení v zádech. Vteřinové přitisknutí ledu na horkou kůži, bleskové přejetí břitvou po linii páteře. Až je skoro slyšet škrábání oceli o suchou kůži.
První krok.
A pak to přichází. Pomalu. Nenápadně. Tělo se odírá, zbavuje svých vrstev; postupně se ocel zaráží víc a víc do masa, hlouběji a hlouběji do vědomí, kov cinká o kosti, seškrabuje poslední zbytky, už je skoro tam, už to skoro má -
Druhý krok.

Deidara: „Tááák, všichni ještě blíž k sobě, pěkně do těsného kruhu.“
Konan: „Blíž už to nejde, brání mi Tobiho břicho.“
Tobi (spokojeně): „Dobrý oběd! Tobi měl velký hlad.“
Deidara: „ Kde máme Hidana, Kakuza, Zetsua a Itachiho? Pojďte rychle sem, ať jste tam všichni.“
Hidan: „Nas*r si!“
Sasuke: „Itachiho jsem zabil. V létě.“
Kisame: „Deidaro, hele pohni s tou fotkou, nebo mi brzo upadnou ruce!“

„Přijď do Konohy, říkali. Počasí se vydařilo, psali." Temari složila inkriminovaný dopis do kapsy a založila ruce.
Hinata se omluvně usmála. „Ještě před týdnem bylo tak pěkně..."

Než začnete číst

Fanfikce odmítá fakt, že 4. ninja válka trvala jen pár dní. Byl tedy vytvořen předpoklad, že začala někdy na sklonku léta, začátkem podzimu. Přeji tedy hezké počtení!

Slunce zapadlo za obzor, na inkoustové modři se objevila večernice, jarní vzduch provoněla spadlá rosa. Příroda utichala, ukládala se ke spánku.
Ale lidé ne. Ve skutečnosti se spousta z nich bála usnout s vědomím, že sice přijde nový zítřek, ale oni se už do něj nemusí probudit.

„Hej! Slyšíš mě?“ ozývá se hlas, polomrtvého muže ležícího uprostřed bojiště.
„Hej slyšíš mě? No tak odpověz mi!“ křičí, zatímco upřeně hledí k nebi.
„Hej! Vzbuď mě prosím! Odpověz mi! Je tohle sen nebo realita? Odpověz no tak odpověz!“ křičí dál.
„Pověz mi je tohle sen nebo realita?“ ztěžka oddechuje, a jeho rány dále krvácejí.
„No tak už mě konečně vzbuď! Vezmi mě z tohohle snu!“ další těžký nádech a muž pomalu ztrácí, kontrolu nad vlastním tělem i myslí.

Než začnete číst

Hudební doprovod pro tu správnou atmosféru .

„Joninka neovládla svoj ohnivý temperament? Práve sebaovládanie si mala cvičiť s Beem.“

„Už aj ty s tým začínaš?“ placla Yugito rukou do vody. Prišla do onsenu relaxovať, nie počúvať Matatabino vyrývanie. O pripomienke Beeho sexistických veršov nehovoriac.

Zalesněná krajina. Slunce hřeje…

„Co tady zase děláme? Zvláště pak v neděli. To mám den klidu.“
„Hrajeme šachy jako každý týden.“
„Jo? Že jsem si nestačil dosud všimnout.“
„Vždyť je hrajeme už víc jak pět let, pokud si můj milý Shukaku nezapomněl.“
„Nezapomněl, jen mě trápilo, co to hrajeme, když evidentně ani jeden z nás je neumí.“
„Umím hrát šachy! A to podle žabích měřítek jsem v tom hodně dobrý. I na učedníka osmého stupně!“