Kam srdce odešlo?

Slunce zapadlo za obzor, na inkoustové modři se objevila večernice, jarní vzduch provoněla spadlá rosa. Příroda utichala, ukládala se ke spánku.
Ale lidé ne. Ve skutečnosti se spousta z nich bála usnout s vědomím, že sice přijde nový zítřek, ale oni se už do něj nemusí probudit.
Shizune šeptem promlouvala k raněným, uklidňovala je, že zrovna oni budou v pořádku. Že přežijí. Uklidňovala je, i když se zmítali v těch nejbolestivějších křečích.
Bude to dobré, nebojte.
Slova, která automaticky opakoval každý medik. Byli vycvičeni nevzdat to, bojovat až do posledního tlukotu srdce válkou zmučených pacientů. Jenže nastaly chvíle, kdy si přála, aby směla ukončit nejeden život.
Budete v pořádku.
Na tváři měla lehký úsměv, masku z porcelánu. Starostlivé oči hledaly každého, kdo potřeboval slůvka útěchy. Křečovitý stisk najednou povolil, chakra zmizela. A Shizune si uvědomovala, že přítomnost smrti pro ni stále není absolutní.
Polohlasně oslovila blízko stojící medičku, poukázala na mrtvého, víc informací nebylo třeba.
Z prvního stanu se přesunula do druhého, kde ji ovanul pach krve, hnisu a smrt se vznášela u stropu.
„Shizune-san, došly nám obvazy.“
„Došla dezinfekce.“
„Potřebujeme analgetika a antipyretika!“
Všechno odkývala, slova okamžitě mizela ve sténání raněných.
„Dojděte za Sakurou, spojí se se zásobovací jednotkou.“
„Ale ta…“
„…tu není,“ došlo Shizune. „Zařídím to sama.“
Oči přejely po jedné místnosti. Na lůžkách i mimo ně leželi lidé s popáleninami prvního stupně, mnoho z nich mělo nejednu hlubokou ránu. Spousta ran mokvala, všechny mohly způsobit infekci. Více jak polovina pacientů bojovala s horečkou. Tady smrt měla práce nad hlavu. Protože jemně zelená chakra ani zdaleka nestačila, medici nebyli všemocní.
„Z cesty!“
Uskočila na stranu, donesli dalšího ninju. Stan zaplnil čerstvý nářek agónie plný útrpné bolesti. Ženě z hrudníku vyčníval menší dřevěný kůl, pravá ruka trčela v nepřirozeném úhlu.
Shizune k ní okamžitě přešla, koncentrovala do dlaní chakru. Položila je na ženin hrudník. Rozdrcená žebra, propíchnutá plíce. Ruka nadvakrát zlomená, vykloubené rameno. Lehký otřes mozku, nejspíš následkem pádu. Spousta krvácejících ran. Vší silou zabrala, vytáhla kůl pulzující juubiho chakrou. Ignorovala uši drásající nářek. Zacelení plíce a dočasné snížení prahu bolesti bylo to nejmenší, co pro ženu mohla udělat.
„Bude to dobré,“ hlesla, povzbudivě ženě stiskla dlaň.
Nebude. Tady všichni čekají na zázrak.
Prošla uličkou, zastavila se u dalšího pacienta. Přímo cítila, jak jí Smrt dýchá za krk. Zkontrolovala životní funkce, trochu snížila horečku. Dlaně jí začaly nepřirozeně pálit, ucukla. Otrava juubiho chakrou bylo to poslední, co si mohla dovolit, a tak muže musela ponechat osudu.
Takových jako on tu bylo spousta. Mnozí z nich nepřežili.
„Hitomi-san, dojděte pro ledovou vodu. Zkuste jim alespoň snížit horečku,“ obrátila se k asistentce.
„Jistě.“
Shizune si povzdechla, polovinu mediků musela vyslat přímo na bitevní pole, jinak by ztráty byly astronomicky vysoké. Netřeba dodávat, že pár z nich teď leželo v tomto stanu.
„Hitoshi-san, nedostatek antibiotik zkuste nahradit extrakty z bylin.“
„Hai.“
Promnula si oči, chtělo se jí tak strašně moc spát… Odešla do velitelského stanu, dopila studené kafe a snažila se spojit se zásobovací jednotkou. Teprve až na pátý pokus se jí povedlo navázat spojení.
„Zásobovací stanice, mluvte.“
„Tady Shizune, lékařská jednotka. Potřebujeme dodat obvazy, prostěradla, dezinfekci, jehly a nitě, analgetika, antipyretika a antibiotika. Přepínám.“
„Zopakujte to, máme špatný signál…“
Shizune si frustrovaně povzdechla.
„Obvazy, prostěradla, dezinfekce, jehly, nitě, analgetika, antipyretika, antibiotika.“
„Rozumím. Obvazy a prostěradla můžeme dodat hned, na zbytek si pár dní počkáte.“
„Jak dlouho?“
„Zhruba tři dny.“
„Tři dny?! Víte, kolik lidí za tu dobu bez těch léků zemře?! Nemůžete dodání urychlit?!“
„Nevím a vlastně mě to teď nezajímá. Dobu nemůžu ovlivnit, lékařské potřeby musíme přebírat z vesnice vzdálené 100 kilometrů.“
„Co se stalo s původním zdrojem?“
„Město vyhořelo.“
„Chápu a rozumím. Končím.“
Musela se hodně ovládat, aby vysílačku nehodila do rohu. Situace se horšila, Madara vyhrával a armáda bílých Zetsu vraždila Alianci ve velkém.
„Pomoc!“
Uši-trhající nářek Shizune donutil se zvednout ze židle. Doběhla k provizorní bráně, kterou už dávno nikdo nehlídal.
„Pomoc…“
Ženina prosba zeslábla, jak se zhroutila pod tíhou muže, kterého nesla. Uschlou trávu smáčela čerstvá rudá kaluž.
Shizune na moment vynechalo srdce. Rozběhla se, sklonila se k dvojici a jemně, avšak rázně uvolnila křečovitě železné ženino objetí. Muž se sesunul na zem.
„Zachraňte ho, prosím.“
Tichá prosba trhající srdce.
Ten zoufalý pohled, když Shizune ženu odváděla pryč, ji bude pronásledovat až do smrti.
Roztrhanému tělu ležícího ve vlastní krvi již nebylo pomoci.
„Prosím! Jeho, ne mě!“
Ženě kapaly slzy z brady, zdobily její roztrhanou, ušmudlanou uniformu jako flitry z plesových šatů. Shizune jí mlčky ze zad vytáhla tři shurikeny a ošetřila hlubší rány.
„Mrzí mě to, hlesla,“ když jí obvazovala hrudník. „Jak se jmenoval?“
„Kitai.“
„Děkuji.“
Nechala ženu v péči asistentek a odešla pryč. I když nechtěla, zadívala na zemi, která stále lačnila po krvi. Tělo už někdo odklidil. Stála tak několik dlouhých minut, nad ničím nepřemýšlela, jen tupě zírala před sebe. V některých chvílích lidská mysl dojde do stavu automatického pilota.
„Shizune-san?“
„Hm?“
„Bude půlnoc.“
„Ach, jistě…“
Čas odvést mrtvé.
Otočila se, převzala od medika svitek a odešla s ním do té nejodlehlejší části areálu. Zastavili se až před pěti vysokými hranicemi, na kterých ležela těla obalená bílou hrubou látkou. Shizune přejela očima po medicích a asistentech, všichni křečovitě svírali hořící louče, jako by se báli, že jim dřevo vyklouzne z rukou. Shizune si vzala tu svou, zapálila ji. Pak, aniž by musela vydat nějaký povel, jeden do jednoho zažehli hranice. Dělali to už tolikrát... Plameny po chvíli ožily, žíznivě polykaly suché dřevo, pomalu stoupaly vzhůru. Oheň vytvářel nepřirozené pokroucené stíny, bledým tvářím vdechl nezdravě voskový nádech. Jakmile plameny začaly sžírat látku, všichni se potichu vrátili zpět ke svým povinnostem.
Ale Shizune ne, ona jediná zůstala stát až do konce. S prázdným srdcem i pohledem pozorovala, jak oheň polyká těla těch, kteří padli v boji za své ideály. Stála na svém místě ještě dlouho poté, co poslední plamen vyhasl.
Ptáte se, na co v tu chvíli Shizune myslela, když byla obklopena tmou, s každým nádechem cítila pach spáleného dřeva, mrtvol a v dáli slyšela příslib dalších raněných? Upřimně, nevím. Vlastně pochybuji, zdali to věděla i ona. Zato obě víme, že její srdce křičelo do světa, ať ta liška, ten stálý maják v bouři ukončí tu zpropadenou válku.