Jednorázovka
Těžké tíživé ticho a rytmický tikot hodin. To je můj den. Den, který se stále opakuje jako nekonečná smyčka.
Uslyším kroky. Má žena je za dveřmi. Myslí si, že o ní nevím, ale opak je pravdou. Lituje mě, ale já o její lítost nestojím. Nestojím o ničí lítost. Chci být sám a vyrovnat se s tím, co se mi stalo.
Ve Skryté Vodopádové vesnici žije holka s tyrkysovými vlasy, které se všichni straní. Jenže nechápe proč se s ní nikdo nebaví a přehlíží ji. Po akademii si ji žádný sensei nechtěl vzít na starost, kvůli tomu čím byla. Tak se rozhodla sama a tajně se učila ovládat svoji chakru. Chodit po stromech a po vodě zvládla během dvou dní. Přestože neměla žádné kamarády, byla veselé povahy.
Kvílení mrtvých. Pro obyčejné lidi skoro nerozeznatelný šum od stromoví. Pro člověka, který viděl někoho umřít, hlasitý nářek duše, který se probíjí do mozku s neutuchající intenzitou. Až východ slunce uleví trápenému. Jenže čekání na první sluneční paprsky se může zdát nekonečné. Jaké je to vysvobození, když den se neúnavně valí ke konci a noc se přikrade znovu? Žádné… z člověka může zbýt jen stín jeho původního já, pokud zůstane na všechno sám…
„Tak jsem zase sám. Lee odešel domů za TenTen a svým synem. Synem. Je z něj táta. Tak přeci jen ten snaživec dospěl v muže.“
Zamáčkne slzu hrdosti a přemýšlí, co bude dělat dnes večer. Číst se mu nechce, spát taky ještě ne, nakonec dojde k závěru, že se jukne na televizi a něco u ní sezobne.
Gai pomalu dojede do kuchyně, otevře ledničku a přemítá, co dobrého si dá na zub.
Další krásný den jako stvořený pro pořádnou misi. Tým 7 stál nastoupen před Hokagem a netrpělivě očekával, co na ně zbylo tentokrát.
„Jedná se o misi typu D,“ začal Sarutobi, ale zbytek jeho slov zanikl ve velmi hlasitém protestů ze strany Naruta.
[i] Slyším ji neustále, ve žhavém letním dni a ještě žhavější letní noci.
Neutichá, i když se o to snažím.
Straší mě v nočních můrách.
Během dne se mi vkrádá do hlavy.
Snažím se ji zahnat, ale ona se stále vrací, den ode dne je to horší. Jsem tak zoufalý. Začalo to třináctého července v pátek a další dny se to jen stupňovalo dnes je patnáctého, hodina před půlnocí a ta melodie mě dohání k šílenství. Ta tklivá melodie, co dávnou minulost mi připomíná a spolu s ní tu, jež na flétnu magicky uměla hrát.
Slyšeli jsme dva příběhy, aby pověděly svá poselství, teď je na řadě poslední do trojice. Jež to magické číslo ve všech sférách všeho, co známe nebo myslíme, že známe.
Opět se vracíme do míst první povídky, ovšem na tentokráte temnější místo, kde dva shinobi se rozhodli rozluštit jistou záhadu…
Pohodlně se usaďte, příběh právě započal.
Pečlivě za sebou zamkl a stisknutím kliky ověřil, že západky zapadly na své místo. I tak kontrolu raději zopakoval, než se potemnělou pracovnou došoural ke svému křeslu. Pohodlně se usadil a pomalými, rozvleklými pohyby rozbalil malý balíček, který si položil na stůl. Neochotně, jen dvěma prsty uchopil rýžový koláček a podržel si jej před očima. Skoro ho i pobavil údiv v pekařčiných očích, když se jí dnes zjevil v krámě, aby ho zakoupil. Ještě dobrou hodinu neočekávala žádného zákazníka a nevypadala zrovna ochotně otevřít dříve.
Potemnělá místnost. Oknem se šířilo měkké světlo z pouličních lamp a vykreslovalo siluetu před ním. Mladá žena pohodlně usazená v křesle zamyšleně hleděla přes střechy až vzhůru k obloze, kde mohla vytušit několik hvězd. Nepřítomně si pobrukovala něžnou melodii a na rtech měla lehký úsměv. Myšlenkami byla někde nesmírně daleko. Zpět ji přivedlo tiché zamručení.
Konečně dokončila misi a mohla vyrazit domů. Tohle byl náročný úkol, ale ona necouvla. Splnila to, co po ní chtěl a dokončila misi tak, jak bylo potřeba. Pro ni to znamenalo splnit úkol a neumřít při tom a ideálně, aby při tom neumřel i někdo jiný.
Na Konohu se zvolna snášel soumrak. Stíny na tvářích kamenných Kagů se pomalu prohlubovaly, získaly tím podmračené a trochu hrozivé výrazy. Jak se v ulicích postupně vytrácelo světlo, všichni se vraceli domů k rodinám nebo se sešli se svými přáteli. Každý se těšil na odpočinek po dalším náročném dni.
Tentýž večer, tentýž den, ale jinde jsme a právě tady se udál náš příběh…
Kým sa znova prebrala, dokázala dýchať už iba s námahou. Jed teda začínal paralyzovať aj bránicu. Nakoľko ešte dokázala pootočiť hlavou, zistila, že leží nahá na akomsi stole. Cítiť to necítila, ako nakoniec necítila ani svoje telo. Do zorného poľa sa jej dostala tvár mladíka s červenými vlasmi. Vyzeral ako normálny človek, no ona vedela, že je to iba bábka. Sasori!
„Chiyo...,“ toľko ešte vládala vysloviť so svojím zdreveneným jazykom.
Když Orochimarovi zemřeli rodiče, byl ještě příliš malý na to, aby pochopil, co všechno jejich předčasný odchod přináší. Chyběli mu samozřejmě, a ještě dlouho trpěl steskem, ale to vše bylo brzy potlačeno.
„Nebav se s ním, je to srab.“
„Srábek! Srábek!“
„Ne, nejsem! Já… se nebojím.“
„Tak to dokaž. Pojď s námi do lesa, na místo, kde se ozývají ty podivný zvuky.“
„Teď? Ale za chvíli se bude stmívat.“
„Copak, máš snad nahnáno?“
„Ne. Jdeme.“
Každému člověku se snad někdy přihodila jaksi podivná, zarážející, možná i šokující či neuvěřitelná událost, ze které se časem stala kultovní historka, přímo neopomenutelná součást zábavné a zcela nenucené konverzace během rodinných sešlostí. Takových osvěžujících zážitků TenTen zrovna mnoho v záloze neměla, a tak se nad situací, ve které se jednoho rána ocitla, lehce zaradovala, ačkoli nejedné dívce jejího věku by podobný zvrat v životě vehnal slzy do očí.
Opustený a spustnutý chrám klanu Uzumaki nebol žiadnym do skál tesaným monumentom, no rozmarom prírody ešte zdatne vzdoroval. Práve to bol dôvod, prečo ho tejto noci po dlhých predlhých mesiacoch opäť niekto navštívil.
„Vyzerá to tu lepšie, ako som dúfal,“ pochvaľoval si Iruka, keď si zložil batoh.
„Ja som myslela, že bude väčší. Takto budeme musieť na doraz využiť všetok priestor,“ povzdychla si Ayame a položila svoj ruksak vedľa Irukovho. „Kde začneme?“
Slunce zapadalo, a přestože to doteď vypadalo na teplý den, tak teď už to bude jen horší. Teplota půjde k zemi jako kámen a on doufal, že touhle dobou už bude sedět u ohně.
Padají.
Znovu padají.
Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí.
(Bože, padají!)
Do očí, do očí, do očí. Mám je všude a všude klesají úplně, úplně stejně. Až se otočím -
