Ukolébavka

Potemnělá místnost. Oknem se šířilo měkké světlo z pouličních lamp a vykreslovalo siluetu před ním. Mladá žena pohodlně usazená v křesle zamyšleně hleděla přes střechy až vzhůru k obloze, kde mohla vytušit několik hvězd. Nepřítomně si pobrukovala něžnou melodii a na rtech měla lehký úsměv. Myšlenkami byla někde nesmírně daleko. Zpět ji přivedlo tiché zamručení.

„Copak, moje malá, co se děje, holčičko?“ Dítě v jejím náručí se zavrtělo. Na tvářičkách se ještě lesklo několik slz, dávno zapomenutých. Všechno už vymazal spánek. Žena se usmála a zašeptala: „Už je zase dobře, maminka nad tebou bdí.“ Nevěděla jestli mají takhle malé děti sny nebo jestli ji jen probudil nějaký hluk, ale když začala žalostně naříkat, vyděsilo jí to.

„Jsem tu s tebou, nic zlého se ti nestane,“ vyřkla tichou lež. Dětem se ale přece lži říkají.

„Všechno bude dobré. Nikomu se nic nestane. Dobří zvítězí a špatní budou poražení. Když budeš zlobit, přijde si pro tebe bubák.“ Jenže jednoho dne poznají, že ne všechno se napraví a příšery si chodí i pro hodné. Tím spíš, když jsou shinobi, brzy prohlédnou všechny lži. Moc dobře věděla, že může svoji dceru chránit sebevíc, ale ne před vším, co jí život nachystá. Protože každý shinobi za sebou nechává mrtvé, ať už přátele či nepřátele.

„Svět se mění,“ zašeptala tiše a vtiskla jí na čelo drobný polibek. „Mění se i pro tebe.“ Další lež? Mohla v to doufat. Ale mohla tomu věřit? Mohla opravdu věřit tomu, že se blíží doba, kdy matky nebudou oplakávat své děti? Časy které sebou nenesou zbytečné obětí?

„Pro tebe v to věřím!“ řekla pevně a vstala i s dítětem v náručí. Na obloze se mihlo světlo. Byla to padající hvězda? Nezáleželo na tom. Stejně vyslovila svoje přání. Ne k noční obloze nebo k spící holčičce ani k temnotě kolem sebe. Řekla to sobě, aby si dodala odvahy.

„Přeji si pro tebe lepší svět. Dlouhý život. Ať dokážu každou ránu, která patří tobě, vzít na sebe. Chci všechnu zlobu svést od tebe jako hromosvod. Jen mít dostatek sil, abych tě mohla vést tak dlouho, jak to bude nezbytné.“

Naposledy se zadívala z okna. Obloha zesvětlala a nad střechami se rozprostřelo několik prvních paprsků.

„Podívej, malá, to je znamení, že mé přání někdo vyslyšel.“ Byla to lež? Dětem se přeci říkají lži. Nebo mluvila pravdu? Došla až k postýlce a uložila do ní spící miminko.

„Spinkej, Mirai, maminka nad tebou bdí.“