Prozření

Těžké tíživé ticho a rytmický tikot hodin. To je můj den. Den, který se stále opakuje jako nekonečná smyčka.
Uslyším kroky. Má žena je za dveřmi. Myslí si, že o ní nevím, ale opak je pravdou. Lituje mě, ale já o její lítost nestojím. Nestojím o ničí lítost. Chci být sám a vyrovnat se s tím, co se mi stalo.
Zaskřípe podlaha. Slyším ji, jak ten zvuk prolíná. To je to jediné, co mi zbylo. Vlastně ne, to jediné. Ještě dokážu cítit a rozeznávat chutě, ale tyhle tři smysly mi jsou k ničemu. Nenahradí ty dva, o které jsem přišel. Už nemůžu být shinobi, natožpak manžel a otec, už nejsem nic. Jen závaží na jejich krku. Přítěž, se kterou se musí den co den trápit jako s koulí na noze.
Váhá jestli má zaklepat. Ví, že bych ji poslal pryč. Nic bych neřekl, ale ona by to poznala. Chce mi pomoct, motivovat mě, abych se nevzdával a zkusil opět kreslit. Získat zpátky mé schopnosti. Vůbec nechápe, že můj talent je pryč, všechno je pryč. Kdo potřebuje slepýho shinobiho s chromejma rukama, kterej už ani nedokáže používat svý techniky. Nikdo. Přesně tak, nikdo. Jsem totálně na odpis. Ozve se zaklepání.
„Jdi pryč! Ino, nestojím o ničí společnost.“
Mlčí, tak jako vždy, když ode mě slyší tahle slova. Bolí ji, ale mě bolí ještě víc. Radši mě tam měli nechat chcípnout, ale to oni ne. Přátelé se přeci neopouštějí a tak mě dotáhli zpátky do Konohy. Hodinový operace, Ino, Sakura a Tsunade bojující o můj život a k čemu to všechno bylo? Jsem slepej a ruce se mi třesou tak, že v nich nic neudržím. Řekli mi, že můžu být rád, že žiju, že chodím, ruce se časem spraví, jen tomu musím dát čas. Čas. Už jsou to tři roky a nic se nelepší, jen se to zhoršuje. Dej tomu čas, Saii, vyléčíš se, vše bude dobré. Kašlu jim na tyhle medový řečičky. Oni s tím nemusejí žít. Nemusí snášet tu lítost a péči den za dnem. Už mám toho dost. Znovu se ozve zaklepání.
„Řek jsem ti, ať vypadneš, stejně je to všechno jenom tvoje vina, mělas mě nechat umřít na tom operačním stole!“ vykřiknu plný hněvu, zlosti a zášti. Příliš pozdě mi dojde, že pláče. Polknu to hořko v krku. Snažím se něco říct, ale to už odchází. Pláč a hlasité kroky mi říkají, jak moc jsem ji zase ublížil.
Ve skrytu duše se proklínám, nenávidím se za všechno, co říkám a dělám, ale pokaždé mi dojde, že nenávidím sebe, ale ji. To ona mě nechala žít. To ona může za všechnu moji bolest a utrpení. Proč mě jen nemohla nechat umřít? Proč? Jaký mohla mít důvod, abych žil?
„Jsi v pořádku, maminko?“ To je ten důvod. Ten prokletý důvod proč žiju a trpím. Náš syn. Syn, který má teď za otce kripla, který ho nemůže nic naučit. Jen to jak se sedí na zadku, třese rukama a kouká prázdnými očními důlky do prázdna.
„Mělas mě nechat chcípnout, Ino! Seber alespoň trošku odvahy a udělej to teď, když ne pro mě, tak alespoň pro našeho syna!“ zase křičím a vím, že mě slyší. Kašlu na to, co si myslí. Určitě mu zakrývá uši, aby nic neslyšel. Usmívá se na něj a konejší. Jak já ji za to nenávidím. Kdybych mohl, tak ji zabiju.
Ne dost, na co to myslím. Tohle nejsem já. Tohle nemůžu být já. Dám si hlavu do dlaní. Ruce se třesou, jsou k nezastavení. Snažím se plakat, ale nejde to. Tyhle prázdné oční důlky už nikdy nevydají jedinou slzu. Stala se ze mě zrůda, co by měla umřít. Ledový závan větru najednou naplní celou místnost. Teplo vystřídá chlad. Nepřirozený chlad.
„Takhle jsem tě nevychoval, Saii. Učil jsem tě nevzdávat se.“
Ztuhnu. Rozhlížím se kolem a pak mi dojte, že dělám naprostou blbost. Nic nevidím, ale slyším. Dech a kroky nalevo ode mě.
„Přeci tě taková malá nehoda nemohla zbavit tvé vůle. Myslel jsem, že jsi lepší.“
„Pokud mi někdo něco nepřimíchal do léků a já teď nemám halucinace, tak ten hlas může patřit jen jedinému muži, ale ten by měl být mrtvý, pokud si dobře pamatuji.“
„Smrt není konečná pro někoho, kdo uzavře smlouvu s ďáblem.“
„Spíše s hadem.“
„I tak se to dá říct.“
„Takže jste to opravdu vy, Danzou-sama.“
„Ano, ne sice ve své nejlepší formě, ale jsem to já.“
„A kdo z nás teď je.“
„To máš pravdu, vypadáš strašně.“
„Děkuji, že alespoň vy mě nelitujete. Vypadá to, že dnes bude opravdu zajímavý den. Nadávky a nenávist k sobě a vlastní ženě si můžu odškrtnout, teď je čas najet na halucinace. Škoda jen, že nejsou příjemnější.“
„Mohou být, když mě nebudeš přerušovat a naopak si mě vyslechneš.“
„Víte co, Danzou-sama, jděte se vycpat! Nechte mě tady laskavě samotnýho s mým žalem a utrpením. To jsou teď moji jediní přátelé.“
„Myslel jsem, že jich máš víc. To kvůli nim jsi mě přeci zradil.“
„….“
„Proč mlčíš, nemáš snad odpověď nebo už jsi tak naskrz prožraný sebelítostí, že nedokážeš jasně uvažovat?“
„Mám přátele. Spoustu přátel, ale jejich přátelství se teď mění v lítost od té osudné mise.“
„Dáváš jim to za vinu, že?“
„Ne, to nikdy nejsem jako vy.“
„Ale ano, dáváš, jen si to nechceš přiznat. Slyším to ve tvém hlase.“
„Mlčte! Vypadněte!“
„Dobrá, jak si přeješ, ale jestli odejdu, zmizí šance na to, aby ses opět stal tím, kým jsi býval.“
„Vaším věrným pejskem?“
„Malířem. Shinobim. Manželem. Otcem, to je to, po čem toužíš. Po čem teď tak prahneš. Co chceš opět mít.“
„Ne ale od Vás. Vím moc dobře, co jste zač, i to co by mě to všechno mohlo stát.“
„Tvé myšlenky se ubírají správným směrem, můj učedníku. Ano, něco za to budu chtít, ale ještě víc ti dám. Možná, že ti řeknu i pravdu. Pravdu o té tvé osudové misi, jak jí sám nazýváš.“
„Žádná pravda není. Byla to jen další obyčejná mise typu S, co se prostě zvrtla.“
„Opravdu?“
„Nechte si tu svoji vábničku plnou lží a klamů, chytněte si na ni jinou rybu, která vám na ni skočí. Vůbec jste se nezměnil. I jako halucinace manipulujete s lidmi. To je to jediné, co jste kdy uměl.“
„Nejsem halucinace a ty to moc dobře víš. Přišel jsem za tebou s nadějí, ale jestli ji chceš zahodit, tak prosím, jak mladý pán ráčí.“
„Naděje. To slovo mi už nic neříká, Danzo-sama. Mé oči už krásu tohoto světa nikdy nespatří, mé ruce už ji nikdy nedokáží zachytit. Neuvidím svého syna vyrůstat a dospívat v muže natožpak, abych ho mohl učit umění kresby, co lidskou duši dělá krásnější. Mou ženu už nikdy neobejmu, její vlasy nepolaskám a tvář láskyplně nepohladím. Nedivte se mi proto, že té vaší naději nevěřím. Je to jen další klam, kterých jsem od vás dostal příliš mnoho.“
„Nejsi jediný, kdo něco ztratil, Saii. I já jsem o mnohé přišel. Nemůžeš to teď vidět a buď rád, že to nevidíš. Jen noční můry bys z toho měl. Stal jsem se tím, co uvnitř sebe jsem skrýval. Zrůdou, která teď spasení hledá. Nevěř mým slovům jestli chceš, máš na to plné právo, po tom všem. Ale věř mi jediné. Byl jsi můj věrný student, ten nejlepší. Vážil jsem si tě a ctil, ale bál jsem se ti to říct. Proto mě teď tak moc mrzí, když vidím, co se z tebe stává. Přestaň se už konečně litovat. Vzchop se, ksakru! Mysli na svou ženu a synka. Pro ně žij, když už ne pro nic jiného.“
„Vždyť to právě dělám. Na nic jiného den co den nemyslím, ale vy nevíte jaké to je být za kripla, co je všem na obtíž!“
Facka jako šlehnutí biče ho udeří do tváře. Jeho slepé oči užasle hledí do tváře muže, kterou před sebou ve vzpomínkách vidí.
„Ta byla výchovná, příští bude na probrání.“
„Vy, jak?!“
„Ano jsem opravdu tady, nejsem žádná tvá halucinace, bla bla bla.“
„Takže se mi nezdáte?“
„Tohle se ti tady celou tu dobu snažím říct. Ach jo, proč zrovna jen tohle vysvětlování zabere nejvíc času, to je tak těžký pro vás smrtelníky přijmout fakt, že duchové mohou být skuteční?“
„No, asi jo.“
„Fajn, nechme raději toho. Romantickou chvilkou jsme si už prošli, vidím, že oba z ní máme husí kůži. Teď mi raději řekni, jestli přijmeš moji nabídku.“
„Na to abych mohl opět vidět a malovat?“
„Ano.“
„Říkám ne.“
„Pořád se bojíš toho, co tě to bude stát?“
„Jste to vy, Danzou, kdo tu nabídku dává. Být to někdo jiný, souhlasil bych.“
„Co kdybych ti dal důkaz, že to myslím dobře.“
„Jaký?“
„Přijď do sídla ROOTU, ale toho druhého. Víš jaké myslím.“
„Ano. Jen bude potíž, abych se tam dostal, když jsem teď tak trošku indisponovaný.“
„Dokaž mi, že ještě za něco stojíš. Přestaň se chovat jako troska. Ber to jako zkoušku. Když to zvládneš, slibuji ti, že tam najdeš odpovědi na dvě otázky, které tě teď trápí.“
„Na jaké, když jste tak chytrý, Danzou-sama.“
„Ale no tak, Saii, nezkoušej mě. Brouka jsem ti už nasadil do hlavy. Není třeba ho znovu vyndávat.“
Zaskřípe zuby, protože mu Danzo, opravdu nasadil brouka do hlavy a vyvolal tak pochyby o té misi.
„Dobře, přijdu tam.“
„Pak mi ale neříkej, že jsem tě předem nevaroval. Pravda umí být někdy krutá,“ řekne s úsměvem a zmizí. Jen studený závan větru po něm zůstane.
„Danzou-sama, jste tu ještě? Jasně, že nejste. Přišel jste, řekl si své a zmanipuloval mě tak, že nevím, co si mám o tom všem myslet. Úžasný, to jste celý vy! A nejhorší na tom je, že já blbec vám to skutečně věřím.“
Ponořím se zpátky do myšlenek, když v tom ucítím povědomou vůni. Vůni papíru, které jsem si předtím nevšimnul. Štětce určitě nemohou být daleko. Vsadím se, že budou kousek od mé pravé ruky, tou kterou maluji. Stačí jí jen pohnout a můžu se jich dotknout. Jen pohnout. Jen pohnout těma třesoucíma se rukama. To je ten problém, který si ona neuvědomuje. Který si nedokáže vtlouct do té své zabedněné palice.
Nenávidím ji za to. Opět to zkouší. Nikdy to nevzdá. To ji naučil ten blázen. Zloba ve mně narůstá, vybuchuje.
„Já už těmahle rukama nikdy nic nenakreslím, ty blbá krávo!“ Vykřiknu nahlas a až po chvilce si uvědomím, co jsem to zase provedl.
Třesu se vztekem k ní a nenávistí k sobě. Rozporuplné pocity, ke kterým nemám žádný důvod. Ona za nic nemůže. Snaží se mi jen pomoct, tak proč to nedokážu pochopit. Proč se chovám jako naprostý pitomec a jen jí ubližuji. Danzou měl pravdu. Stávám se netvorem.
Ozve se znovu dětský hlas. „Opravdu ti nic není, maminko?“
„To víš, že ne maličký, jen jsem upadla a natloukla si koleno, jako se to stává tobě, když si hraješ venku s kamarády.“
„Můžu ti ho pofoukat, aby tě přestalo bolet?“
„To víš, že můžeš.“ Představuji si, jak se směje. Jak jí náš syn pomáhá překonat tu bolest a ona se snaží být před ním silná a nedat nic najevo.
„Už je tatínkovi líp?“
„Ještě ne, zlatíčko.“
„Můžu se na něj jít podívat, třeba ho rozveselím.“
„On teď odpočívá, víš.“
„Ale už je to měsíc, co jsem ho viděl naposledy. On už mě nemá rád.“
„To neříkej. Tatínek tě moc miluje. Jen má teď těžké období. Víš přeci, co se mu stalo a jak je to pro něj těžké.“
„Vím, všichni mi to říkají, dokonce i strýček Naruto, který za ním chodí. Říká mi, abych byl silný a pomáhal ti.“
„To je od něj moc hezké, musím mu za to poděkovat.“
„Já to udělám za tebe, mami. Běž si odpočinout a už neplakej, slzy ti nesluší, nejkrásnější jsi, když se usmíváš.“
„Od koho máš ta slova?“
„No přeci od táty. Slyšel jsem ho, jak ti je říká, když jsme byli navštívit dědečkův hrob.“ Obejme ho. Tak silně a láskyplně ho obejme. Jako jsem to dřív dělal já. Ví, že má alespoň jeho, když mě pomalu ztrácí. Nenávidím se za to kým nebo spíš čím jsem se stal.
Kousnu se do rtu, ale slzy to zastavit nedokáže. Rty se pohnou, slova však nevycházejí. Bojuji sám se sebou. Musím vyhrát. Zbavit se svého starého já, které se vrátilo zpět a přineslo do našeho domova, do našeho života jen bolest a utrpení. Už jí mám až po krk. Chci lásku. Lásku ženy, kterou miluji, nade vše. Chci to všechno zpátky.
„Vyhrál jsi, Danzou. Ty starej parchante, zase jsi vyhrál, ale ještě se neraduj, nejdřív se podívám na ten tvůj důkaz. Až pak si plácneme.“
Olíznu si popraskané rty. V krku mám knedlík, ale pomalu ze sebe dostávám to slovo. Slovo, které jsem už tak dlouho z lásky nevyslovil.
„Ino.“ Ztuhne a můj syn také. „Ino!“ zavolám hlasitěji.
Běží po schodech. Silné, rychlé ženské kroky a za nimi menší dětské. Dveře se rozrazí a ona stojí v nich. Každá jiná by to se mnou vzdala, ale ona ne. Ona je bojovnice.
„Ino,“ pronesu kajícně její jméno. Jde, ne, ona ke mně přímo běží a za ní cupitá náš syn.
„Ano, lásko, co je, co se děje?“
„Ino, odpu...“ Padne mi kolem krku, až mám dojem, že mě uškrtí. Plátno a štětce dopadnou s rachotem na zem, ale jejich zvuk přehluší slzy a polibky.
„Ino.“
„Mlč, ty můj blázínku, už nic neříkej.“
„Ino, odpusť mi.“
„Není co odpouštět, Saii. Není co odpouštět.“ Pláčeme oba dva, vlastně všichni tři, když Ino vezme do náruče našeho syna, aby mě také mohl obejmout.