ゆりかご の うた

Pečlivě za sebou zamkl a stisknutím kliky ověřil, že západky zapadly na své místo. I tak kontrolu raději zopakoval, než se potemnělou pracovnou došoural ke svému křeslu. Pohodlně se usadil a pomalými, rozvleklými pohyby rozbalil malý balíček, který si položil na stůl. Neochotně, jen dvěma prsty uchopil rýžový koláček a podržel si jej před očima. Skoro ho i pobavil údiv v pekařčiných očích, když se jí dnes zjevil v krámě, aby ho zakoupil. Ještě dobrou hodinu neočekávala žádného zákazníka a nevypadala zrovna ochotně otevřít dříve. Být v čele hierarchie má však své výhody. Držel by teď koláček, kdyby nebyl Kage?

Položil koláček zpět na pracovní desku a aniž by z něj spustil zrak, otevřel spodní šuplík, kde obtížně nahmatal zakutálenou svíčku. Schovával si ji tam po celý rok, nebylo tedy divu, že ji objevil až úplně vzadu. Když ji zasunul do středu laskominy, hladký rýžový povrch se zvrásnil a trocha sladkého obsahu se vydrobila na stůl. Ledabyle smetl drobky na zem a krouživým pohybem svíčku upravil, aby byla dokonale rovná. Byl spokojen. Ale ještě hodnou chvíli otálel, než se nadechl, aby ji zažehl. Bojácný malý plamínek nabíral na síle, když se žárem tavil okolní vosk a osvětlil tak zahalenou tvář.

Skelným pohledem sledoval mihotavý plamen, který rozpohyboval letmé stíny v jeho kanceláři. Rozednívalo se. Kterýkoliv jiný den by se během chvíle ozvalo zaklepání a dveře úpící v pantech by se dál kymácely sem a tam až do večera. Ne však dnes. Dnes chtěl být sám. Musel být sám a věřil, že bude ve svém přání respektován. Zamknout dveře ale neopomněl. Nesměl být rušen. Ne v tento den. V den, kdy se nesměl ptát. Ticho. Neproniknutelné, hmatatelné, tíživé. Pronásledovalo ho už od dětství. V tento jediný den se otec uzavřel a nepromluvil ani slovo. Jen jednou do roka pro něj neexistoval.

Když přestal existovat úplně, převzal tuto tradici. Bizarní karikatura narozeninového dortu byla jedinou společností, kterou si po vzoru otce dopřál. Jen zíral a mlčel. Přesto se mu ticha nedostávalo. Tklivá melodie si k němu klestila cestu a rok co rok byla zřetelnější a povědomější. Znal ji, jen zapomněl. Znal i něžný, jemný hlas, který se ho snažil utišit? Doufal. To pro něj kupoval rýžové koláčky. Pro něj zapaloval svíčky. Pro něj zaháněl štiplavé slzy v očích, když plamen pomalu pohasínal. Možná by ho měl sfouknout, snad něco si přát, ale raději se díval, jak samovolně dohořívá. Tak jako každý rok.