Jednorázovka

Vyzeralo to, že to bude noc ako každá iná. Mesiac v splne zakrývali mraky a vonku pofukoval jemný vetrík. Lístie za oknom pokojne šuchotalo. V jednej z izieb domu skrytého hlboko v lese sa zasvietilo. O niekoľko sekúnd zažalo svetlo aj vo vedľajšej izbe a pohybovali sa v nich čierne tiene, ako kráčali po svojich príbytkoch.

Nenávidím ten svátek a všechno co představuje. Oslavy, přání, štěstí, smích, lásku a podobné kraviny, které dělají lidi šťastnějšími a spokojenějšími.

Naprostá romantická tuctovka, ale svým způsobem si myslím, že se docela povedla, tohle mi moc psát nejde, není tam žádná osudem zničená postava, ani násilí, takže žádný prostor pro moji fantasii, každopádně tohle je totální klišé - ještě dodat a žili spolu šťastně až do smrti...

Tenten ztěžka oddychovala. Jeho dech ji šimral, stejně jako dlouhé černé vlasy, které se mu uvolnily z culíku. Ležel na ní celou vahou a držel jí ruce za hlavou.
"Vzdáváš se?" ušklíbl se.

SLADKÝ

„Itachííí! Pomoc! Tobi je kluk, kterému rve Deidara-sama do pusy-“ výkřik o pomoc v půlce věty zanikl, takže jsem dospěl k názoru, že tomu pomatenci už stejně není pomoci a převalil jsem se na druhý bok. V tu ránu jsem ležel v tom odporném rákosí a všude kolem mě plavaly nějaké hnusné růžové kytky. A protože jsem byl ještě pořád ve spacáku, začal jsem se topit. Ale jsem Uchiha, což znamená, že křičet o pomoc jako nějaký Tobi je pod moji úroveň.

Na světě jsou dva druhy lidí, říkal s Kimimaro, když sledoval společnost u stolu a především Jiroba, který míchal s překvapivou zručností karty. Jedni mají společenský život a přátele a ti druzí se musí jít zeptat Sasukeho Uchihy, aby s nimi šel hrát Aktivity.

Tuhle povídku jsem napsala asi před půl rokem, Naruta jsem ještě neměla dokoukaného, takže tohle všechno se zakládá jen na mé intuici (zajímavé, že jsem nebyla zas tak daleko od pravdy...). Není to nic moc, ale není to taky úplně špatné a byla by škoda nechat to shnít v mém sešitě...

A poslouchat k tomu můžete tohle

Seděla u okna a vzpomínala.
Vzpomínala na den, kdy se všechno zkazilo.
Včera.

[i]„Ahoj Hinato!“ ozvalo se za jejími zády. Pousmála se.
„Co tě sem přivádí, Naruto-kun?“ zeptala se. Samozřejmě tajně doufala, že řekne, že přišel za ní, a vyzná jí lásku. Ale zas tak naivní nebyla, takže tuhle možnost okamžitě zavrhla.
„Tsunade. Řekla mi, abych došel pro tebe, Kibu a Sakuru. Nevím proč.“

„Neměl by ses tak přepínat, Shikamaru,“ promluvil měkce Shikaku Nara směrem ke svému synovi.
„Nic mi není,“ dopověděl mu oslovený lhostejně a protlačil se kolem otce ke dveřím do svého pokoje.

Jak jen bych začal mé vyprávění. Nejsem v tom vyprávění dobrý. Prosím tedy o pochopení.
Asi tím, jak jsem viděl celou vesnici připravovat se na svátek Tanabata. Tyto dny jsem v dětství neměl rád, protože mi otec neustále vtloukal do hlavy, že je to důležitý svátek, jelikož se střetávají dvě hvězdy, které jsou od sebe vzdáleny nepředstavitelnou dálkou. A právě tyto hvězdy představující dva milence.

„Zatraceně!“ křičím, ani pořádně nevím proč. Nejspíš proto, že jsem se zamotal do šňůry, na kterou bude Sakura věšet lampiony. Já fakt nemůžu za to, že si dala ty svoje sarapatičky na moji oblíbenou židli v Ichiraku. No jo, já vím, že bych měl pomáhat Sasukemu s přípravami na tanabatu, ale když já mám hlad! A tady dělají tak vynikající rámen! A Sasuke se nezblázní!

Vstal a země se mu pod nohama nebezpečně rozhoupala. Jako v boji, když ztrácí příliš mnoho krve; v té chvíli, jak mu kunai nepřítele pronikne hluboko do masa a oblečení se začne zbarvovat do ruda. Přesto, když se pak podíval okolo sebe do poloprázdného šera hospody, žádného protivníka nespatřil. Jenom venku tisíce barevných papírků vlajících ve větru.
Protivně bodaly do očí.
Pohledem prohledal místnost a pokusil se najít tu sympatickou servírku v krátké sukni; když ji nikde nespatřil, s nezaujatým pokrčením ramen se vydal ven.

Na zazvonenie budíka som sa rýchlo posadil a zaklapol ho. Oprel som si lakte o kolená a tvár som vložil do dlaní. Pretrel som si oči a vzdychol som si.
Odhodil som zo seba prikrývku a pomaly som došiel do kúpeľne, kde som zo seba zhodil oblečenie. Pod teplou sprchou som sa konečne prebral. Obliekol som sa a vyrazil som do ulíc.

Len tak som sa prechádzal, keďže bolo voľno a nechcelo sa mi veľmi nič robiť, keď som zbadal, že všade sú rozvešané bambusové vetvičky. Zastal som a rozmýšľal.

Lístky sa začali jemne vlniť vo vetre. Nielen ony, ale aj blonďaté vlasy, ktoré zakrývali smútok v blankytne modrých očiach. Zahľadeli sa na oblohu.

V Konoze byl rušný den, protože se všichni horlivě připravovali na každoroční festival jménem Tanabata. Několik lidí muselo pomáhat s přípravami na tento festival. Samozřejmě, že se nikomu nechtělo.
„To je otrava!“ Pronesl tradičně Shikamaru. Přitom ležel na jedné z nedalekých zídek.
„Síla mládí to vyhraje!“ Pokřikovaly energeticky naše zelené šelmy z Listové.
„Hej, vy idioti! Co kdybyste nám taky trochu pomohli a ne tu pobíhali v těch svejch úchylnejch, zelenejch oblečcích!“ Nadávala růžovka jménem Sakura.

Prípravy na festival boli v plnom prúde a každý chodil po námestí a vešal svoje stužky s prianiami. Obzeral som sa a hľadal som nejaké vhodné miesto pre tú moju, aj keď som si nemyslel, že si nakoniec nejakú kúpim. Bol to predsa sviatok, ktorý som ja moc rád nemal a nejak som sa ho ani nezúčastňoval.
Prechádzal som sa s rukami vo vreckách po uliciach Konohy a okolo mňa prefrčalo pár ľudí.
"Hej!" zakričal som na nich. Všetci sa otočili a prišli ku mne.
"Nazdar, Naruto. chystáš sa na Tanabatový festival?" opýtal sa ma Shikamaru a niekoľko ďalších.

Procházel jsem se přelidněnými Konožskými ulicemi. Všude bylo plno stánků s občerstvením a nápoji a spoustou dalších věcí. Mezitím se také vyjímaly stánky, ve kterých prodávali proužky papírů s červenou, tmavě modrou, žlutou, a světle i tmavě zelenou barvou. Bylo sedmého července, den kdy se střetávají hvězdy Altair a Vega. Proto dnes slavíme.

Po dlouhé době přestalo konečně pršet a vysvitlo jasné slunce, které vykreslilo na obzoru duhu. Konan se s úsměvem rozeběhla ven. Tančila sama ve svitu a užívala si hřejivé záře. Na terase domku seděl Jiraiya a usmíval se na skotačící děvče. Pomalu se blížil čas odejít. Přesto tu ještě chvíli zůstane. Konan se zvonivě smála a vyskakovala. Potom si všimla svého mistra a zarazila se. Trochu se začervenala a rozeběhla k Jiraiyovi, vedle nějž se posadila.
„Slunce ti vykreslilo nádherný úsměv na tváři, Konan.“

Stojím na střeše budovy Hokageho. Sleduji velký dav jdoucí hlavní ulicí, v rukách, které se mi chvějí, držím dva kunaie a uvažuji nad tím, jestli to mám opravdu udělat. Z očí mi znovu vytrysknou slzy a já se cítím, tak zničeně, tak zlomeně. Začala jsem se doslova klepat. Nevěděla jsem, že to bude, tak těžké…