Jedno přání

V Konoze byl rušný den, protože se všichni horlivě připravovali na každoroční festival jménem Tanabata. Několik lidí muselo pomáhat s přípravami na tento festival. Samozřejmě, že se nikomu nechtělo.
„To je otrava!“ Pronesl tradičně Shikamaru. Přitom ležel na jedné z nedalekých zídek.
„Síla mládí to vyhraje!“ Pokřikovaly energeticky naše zelené šelmy z Listové.
„Hej, vy idioti! Co kdybyste nám taky trochu pomohli a ne tu pobíhali v těch svejch úchylnejch, zelenejch oblečcích!“ Nadávala růžovka jménem Sakura.
„Náhodou! Zelená je nej!“ Pokřikoval Lee dál.
„Hej, ty čelo! Neřvi na ně a radši mi pomoz s tou barvou na ten nápis Tanabata!“ Naříkala blondýnka jménem Ino.
„Cos to řekla!? Rozkazuješ mi, Ino prasečino?!“ Vykřikla uraženě Sakura.
„Co? Chceš se rvát, ty čelo?!“ Ptala se nasupeně Ino. V mžiku se zasypávaly nadávkami, které by nikdo raději ani neslyšel. Takhle nějak vypadalo ráno před tou velkou oslavou. Všichni byli nějak zaměstnaní. I tupej blonďáček a já.
„Rámen! Už vím, co si budu přát! Rámen.“ Pokřikoval všude, i když ho nikdo neposlouchal.
„Naruto, víš, že by se to nemělo prozrazovat? Jinak se ti to nesplní.“ Řekl sem mu s klidem.
„Co?! To mi nikdo neřek.“ Uvažoval nahlas můj nej kámoš.
„A co si budeš přát, Sasuke?“ Ptal se.
„Teď sem ti řek, že se to neříká!“ Opravil jsem ho.
„Ajo. Zapomněl jsem. Promiň, promiň, promiň, promiň.“ Omlouval se hned.
„Nechceš to promiň říct ještě, já nevím, tisíckrát?“ Ptal jsem se.
„A víš, že jo? Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň,…“ Blábolil tam někde, ale já ho už nevnímal. Přemýšlel jsem, co si budu přát. Asi to co každý rok, i když vím, že je to nuda.
„Achjo…“ Povzdechl jsem si nahlas.
„Co se stalo, Sasuke-kun?!“ Lítaly kolem mě starostlivě holky.
„Nic a hleďte si svojí práce.“ Napomenul jsem je.
„Ha?! Ty si vždycky tak chladný! A je to úúúúúplně božíííí!“ Pískaly holky.
„Nezávidím ti. Mě by z toho kleplo a navíc, je to otrava.“ Pronesl znuděně Shikamaru, který pořád ležel na zídce.
„No, já bych to nejradši někomu předal.“ Stěžoval jsem si.
„Na mě se nedívej,“ reagoval Shikamaru „pro mě by to byla otrava.“
„Jo, já vím. To už si říkal.“ Ujistil jsem ho.
„Jé, promiňte, že jdu pozdě na přípravy Tanabaty. Támhle jsem pomáhal staré pa-“ Začínal s výmluvami můj sensei, ale v ksichtě mu přistála Gaiova pěst. Všichni se začali šíleně chechtat, včetně mě, a zírali na následující pěstní souboj mezi maskáčem a kastrolem. Okamžitě jsme začali svolávat kámoše, ať se jdou podívat a uzavírali jsme sázky. Byl to celkem dobrý začátek dnešního mimořádného festivalu.

Na oběd nás Naruto vytáhl do Ichiraku rámen.
„Staříku, hádejte, co si budu přát.“ Pobízel ho Naruto.
„No, to opravdu nevím, co si budeš na Tanabatu přát.“ Řekl stařík ironicky.
„Naruto, už zase!“ Okřikl jsem ho.
„Ajó, promiň, promiň, promiň,…“ Naříkal Naruto. Málem jsem ho za to praštil.
„Já bych si dal ještě.“ Prohlásil Chouji a diktoval obsluze, co všechno si ještě dá. Nestíhali si to zapisovat.
„Ty se pořád cpeš! A seš pěkně tlu-“ Nedořekl větu Sai, protože mu všichni přítomni zacpali pusu.
„Tohle slovo před ním nikdy, neříkej!“ Zhrozil se Shikamaru, i když to pro něj byla otrava.
„Proč ne?“ Zeptal se nechápavě Sai.
„Prostě ne. Nebudu ti nic vysvětlovat, když je to otrava. Navíc, je dneska ta Tanabata, tak mi dejte svátek, jo?“ Pronesl opět znuděně Shikamaru.
Jak jsem je tam pozoroval, uvědomil jsem si, že je mi tu skvěle. Kamarádi, domov a lidé, na kterých mi záleží.
Po obědě jsme začali zase pracovat.
„Síla mládí! Zelené šelmy!“ Pokřikovali při práci Lee s Gaiem. Jak jinak.
„Ty jedno čelo! Co to tu vyvádíš?! Udělala si to špatně!“
„Zmlkni, Ino prasečino! To se tě netýká!“
„Co?! Jasně, že se mě to týká! Vždyť, ty mi pomáháš, čelo!“
„Ne! To ty pomáháš mě!“ Hádaly se holky. Nedivil bych se, kdyby se navzájem pozabíjely.
„P-promiňte, ale nehádejte se, prosím.“ Prosila je Hinata.
„Hinato-sama, radši se do toho nepleťte! Nechte je pracovat na nápisu Tanabata! Jen je rozptylujete!“ Prosil ji starostlivě Neji.
„Héj! Sakuro-chan!“ Volal Naruto.
„Ehm…Naruto-kun.“ Koktala Hinata.
„Oh? Jéj, Hinato! Copak?“
„A-ahoj…“ Vykoktala a omdlela.
„Á! Hinato-sama!“ Volal Neji a snažil se ji probrat.
Jak sem to tak pozoroval, musel jsem se smát.

Večer okolo sedmé bylo vše přichystané. Stánky přetékaly nejrůznějším zbožím. Od jídla, až po suvenýry. Holky měly yukaty a upravení kluci jim dělali doprovod. Všichni se bavili. Až na mě. Seděl jsem sám na zídce a pozoroval vycházející měsíc. Při pohledu na něj jak si bezstarostně svítí, se mi vracely vzpomínky. Na můj klan. Bývalý klan. Už je to tak dávno. Nechci na to dnes myslet. Dnes bych se měl bavit. Ale stejně se mi nějak nechce. Za chvíli bude úvod. Asi bych měl jít k pódiu, kde se bude odehrávat ta zábavná část festivalu.

U pódia jsem se zastavil. Bylo tam fakt hodně lidí. Všichni se hlasitě bavili, smáli a pokřikovali. Vzpomněl jsem si, že Naruto říkal, že to bude uvádět. To jsem teda zvědavej. Jen sem tam tak stál, než se rozsvítilo pódium, které upoutalo pozornost všech přítomných.
„Zdarec! Jak je, všichni?“ Ječel Naruto do mikrofonu.
„Vítejte na každoročním festivalu Tabanata!“ Řekl. Všichni se začali děsně smát. A já nebyl pozadu. Naruto úplně zrudnul a vypadal, jako by chtěl zdrhnout. Celej on. Všechno musel zvrzat.
„Tedy, chci říct Tanabata.“ Opravil se. To se už většina lidí uklidnila. Jak tam Naruto mlel, uběhla asi hodina. Potom jsem se šel podívat kolem. Nic extra mě ve stáncích nezaujalo. Vlastně jen jedna krásná, umělá květina. Koupil jsem ji, protože ji pak chci někam donést. Za dvě hodiny se konal ohněstroj. Všichni už věšeli svoje lístečky s přáním. I já. Život je boj, se kterým musíme bojovat, i když se nám nechce. Já ten svůj chci vyhrát! To je všechno. Je to celkem divný přání, ale proč to nenapsat, když si to člověk opravdu přeje? Vlastně nic jinýho nechci, ani nepotřebuju.

Za chvilku jsem stál u hrobů Uchihů. Tedy spíš u hrobu mamky a taťky. Pokládal jsem jim tam tu krásnou květinu, co jsem koupil na trzích. Určitě se jim líbí.

Po chvilce jsem stál zase na festivalu. Kolem procházelo spoustu lidí. Šťastných lidí. Mě moc veselo nebylo. Je to jako každej rok. Jen jsem tu stál a koukal, kde co lítá.
„Hej! Sasuke!“ Křičel známej hlas.
„Co, Naruto?“
„Pojď na rámen!“
„Už zase? No tak fajn.“ Řekl jsem a můj normální život pokračoval.