manga_preview
Boruto TBV 07

My own worst enemy

shikamaru.jpg

„Neměl by ses tak přepínat, Shikamaru,“ promluvil měkce Shikaku Nara směrem ke svému synovi.
„Nic mi není,“ dopověděl mu oslovený lhostejně a protlačil se kolem otce ke dveřím do svého pokoje.

Pořád bydlel v domě rodičů a vlastně na tom nehodlal ještě dlouho nic měnit. Bylo to tak pohodlnější a rozhodně praktičtější. Jeho matka v sobě sice ukrývala vysoce výbušnou směs, ale svého syna milovala nesobecky a bezpodmínečně, byť to někdy dávala najevo poměrně tvrdě. Láska v jejím podání prostě znamenala kromě oddanosti, vášně a hlubokého odevzdání se, také nemalé množství facek a hulákání. Až doposud se otci divil, že to dokáže snášet a ještě svou ženu obdivně sleduje a žárlí na ni, stále… Jenže teď už mu docela rozuměl. Ten blázen ji miloval stále stejně, jako když byli hodně mladí. Láska umí bolet a je stejně silná jako jakákoli jiná emoce, když je prožívána správně a naplno. Tomu rozuměl Shikamaru víc než dobře. V jeho případě to ovšem nebyla láska, alespoň ne ve stejné formě jako u jeho rodičů. Miloval své přátele. Respektoval Hokage a starší, byť o těch si myslel své. Oddaně následoval Asumu, svého senseie, a jeho vedení. Nakonec stejně silně nenáviděl Hidana za to, že ho zabil. Dokázal se mu pomstít a kupodivu později pochyboval o tom, jestli udělal dobře, když s ním naložil podle svého vlastního plánu. Poslední dobou se sám sebe často ptal, jestli se z něho nestává stejná zrůda, jako byl Hidan a Kakuzu. Vůbec, celá ta jejich zatracená Akatsuki organizace, mu ukusovala čím dál tím větší díl, z jeho doposud stále nevinné duše a Shikamaru si nebyl jist tím, jak dlouho to ještě dokáže vydržet. Dříve či později se i u něho dostaví blackout a ten jeho geniální mozek se přetíží. Co pak bude dělat? Kolik nervových vláken a synapsí tím kolapsem asi zabije? Dokáže pak ještě někoho vůbec ochránit? Tolik otázek a tak málo času na jejich rozluštění…

Protáhl se konečně dovnitř místnosti a zavřel za sebou dveře. Unaveně se o ně opřel plnou vahou. Měl otce rád, ale skutečně teď netoužil po tom, aby mu a všem jeho všetečným a bohužel také trefným otázkám, musel čelit. „Promiň, tati,“ zašeptal strašlivě unaveně, „ale já chci být sám.“
Shikaku stál stále za dveřmi, takže synovo povzdechnutí zaslechl, jakkoli bylo slabé a dost možná ani určené pro jeho dospělé uši rodiče. „Dobrá tedy, ale pamatuj si, že jsem tu, až mne budeš potřebovat.“ S těmito slovy se odlepil od dveří pokoje a prostě odešel.

Shikamaru vnímal, jak se čím dál tím víc vzdalují jeho kroky, až najednou neslyšel nic kromě naprostého ticha všude okolo. Bylo to svým způsobem vysilující, takže se pod ním prostě v příští vteřině podlomila kolena a on padl vyčerpáním na postel a okamžitě usnul.

*****

Nemohl jsem spát moc dlouho, když jsem zaslechl ten hlas. Navíc jsem měl neodbytný pocit, že na mě musí hulákat už nějakou dobu a proto zní tak nakvašeně.

„Tak už se sakra prober, ty jedna trosko lítosti a ubohosti! Je mi z tebe zle.“

Dožralo mě to na nejvyšší možnou míru, protože dotyčný nemohl mít ani to nejmenší tušení, co vše mám za sebou. Byl jsem k smrti unavený a vyčerpaný, ale ani tak jsem nedokázal donutit vlastní tělo k nějakému pořádnému odpočinku. Nespal jsem. Jedl a pil jsem mizerně. Vlastně jsem fungoval na „záložní baterie“, které právě začínají blikat varovně rudým světlem signalizujícím úplné jejich vybití. Králíček Duracell by nade mnou zaplakal bolestí a vyrval si z plyšových útrob vlastní zdroj energie, aby mě zachránil, tak žalostný pohled na mě musel být. I přesto tu byl ovšem někdo, komu moje patetická snaha o celkovou sebedestrukci nepřipadala ani v nejmenším politováníhodná. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale najednou do mě vjel neskutečný elán a já měl neodbytnou chuť zakroutit tomu individuu krkem. „Drž hubu!“ vyštěkl jsem bez přemýšlení. Promnul jsem prsty pravé ruky kořen nosu a pak znovu promluvil. „Trhni si nohou,“ zavrčel jsem a zaskřípal o sebe zuby. Posadil jsem se, opřel lokty o kolena a snažil se donutit mozek ignorovat tu pulzující bolest ve spánku.
„To je tak ubohé,“ ozval se neznámý hlas, zase. „Ubohé a je to taková otrava. Strašlivá, patetická a nudná otrava.“

V první chvíli Shikamarovi proletělo hlavou, jak může být otrava nudná, ale pak mu došlo něco jiného. Ta cizí osoba musí být muž. Nedokázal by sice vysvětlit, co ho k tomu poznání vede, ale byl si tím skálopevně jistý. Bože, já jsem fakticky tak prudce inteligentní, projela mi hlavou ironická poznámka mého vlastního já. Divoce jsem zatřepal hlavou a napůl se nadzvedl podpíraje váhu vlastního těla pouze napnutou pravou rukou. Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych zjistil, že jsem v zšeřelé místnosti jen já sám. Nebylo mi to povědomé, ale musel jsem být ve svém pokoji, kde jinde také. Jenže co ten hlas? Ozvalo se zavrzání dřevěné podlahy a já za tím zvukem okamžitě obrátil hlavu. Prudce. Nepřirozeně. Nejméně o tři-sta-šedesát stupňů. To bylo nanejvýš hloupé, protože mě následná prudce tepavá bolest srazila zpět. Dosedl jsem na zadek a zaskučel.

„Ty seš fakticky troska, chlape,“ zapředl ten druhý. Znovu!
Nevím, co mi vadilo víc, a tak jsem se ozval taky. „Sklapni! Nikdo na ty tvoje komentáře není zvědavý.“ Následoval pouze jeho smích a jinak nic.

Chvíli bylo naprosté ticho a já skoro uvěřil tomu, že mne oklamalo vlastní vnímání reality a že se celkem vzato nic neděje. Byla to chyba a „ten druhý“ mne na to vzápětí upozornil, jak jinak vysoce nevybíravě.

„Už ses probral z mrákot, ubožáku?“

Pronikavě bolestivý a nepřirozený skřípot vlastních zubů byl snad ještě nesnesitelnější než ty jeho pitomé poznámky a komentáře. Zavřel jsem oči a pěkně zhluboka se nadechl přes nos, abych pak vyzískaný vzduch vypustil z plic pootevřenými ústy. Zavřít pusu a znovu nasát nosem. Otevřít a vypustit ven. Takto jsem to zopakoval ještě nejméně třikrát. Nakonec jsem zakroutil napřed pravým zápěstím a hned na to i levým. Zapraštělo to snad ještě víc nežli následně prsty, jež jsem prudce zmáčknul o dlaň druhé ruky. Otvíral jsem pozvolna oči, jako bych vytahoval rolety obchodu. Klid a síla opanovaly zvláštním způsobem celou mou osobu. Zapřel jsem se o pravé koleno, zatímco levou rozevřenou dlaň jsem tlačil k matraci. Díky tomu se mi podařilo postavit se na nohy. Pravda, trochu nejistě, ale stál jsem. Pomalu jsem rentgenoval místnost, která byla pořád ponořena do šedi, stejně jako když jsem se válel v pomuchlané posteli. Neviděl jsem ale nic víc než prázdnou, neurčitou plochu bez dalšího nábytku a čehokoli osobnějšího. Kde to zatraceně jsem? Můj zrak upoutal náhlý prudší pohyb napravo ode mne. Snažil jsem se usilovně zaměřit a rozpoznat nějaký ten pohyb, zvuk nebo prostě cokoli, jenže marně. Nohy se sami dali do pohybu a vyrazili tím směrem. Po pár krocích jsem se zastavil a prohlížel si předmět přímo přede mnou. Pěkně zblízka a podrobně. Bylo to mléčně zbarvené téměř nepropustné zrcadlo dosahující spíše rozměrů okna, nežli běžného vybavení určeného pro zkrášlení a kontrolu vzhledu.

Silný náraz do skla, stejně jako stín dlaně zničehonic klouzající po bělavé ploše dolů, mne vylekal. Ten pohyb byl tak prudký a neočekávaný, že mě donutil o krok ustoupit a za krkem mě píchlo z toho, jak jsem cukl hlavou. Sledoval jsem ten nevyhnutelný posun stínu ruky dolů, zatímco mlaskavě vrzající zvuk, který ho doprovázel, drásal mé pracně získané sebevědomí na kousky. Zdálo se to jako nekonečná věčnost, nežli ta osoba znovu promluvila a přivodila mi tak po druhé za sebou bolest v zátylku způsobenou nepřirozené prudkým pohybem.

„Tak jsi přece jen dorazil až sem?“ ozval se tentokrát skřípavým tónem přesypávajících se rezavých hřebíků.
„Kdo jsi?“ zmohl jsem se na jedinou otázku. Nejraději bych se okamžitě plácl přes čelo, kdyby to ovšem neznamenalo nepříjemnou připomínku celkové rozbolavělosti.
„Jsem svůj nejhorší nepřítel,“ odvětil nazpět tajemný hlas.
„Zkus být krapet konkrétnější, prosím,“ zavrčel jsem podrážděně. „Jsou tu tací, kterým to právě moc nemyslí. Na luštění záhad nemám zrovna „nastartováno“ a pochybuji, že to vůbec v brzké době dokážu.“ Chvíli bylo neskutečně hrobové ticho, ale pak se hlas ozval znovu.
„Dobrá tedy, tak to upřesněme. Jsem tvůj nejhorší nepřítel. Nezvratně sleduji, jak se stáváš tím, co jsi byl poslán zničit. V zrcadle vidím, jak na mě Ty zíráš. Vnímám, jak pokaždé Tvá nenávist narůstá, až zapomínáš, na které straně jsi. Zkrátka jsem svůj nejhorší nepřítel.“
„Moc moudrý z toho zrovna nejsem, ale mám aspoň nějaké vodítko,“ zamručel Shikamaru zadumaně.

Smích, který sotva zašuměl na druhé straně mléčného skla, vlastně vůbec nezaregistroval. Slabě se přes něj přehoupl stín a Shikamaru střelil pohledem před sebe. Najednou jasně zíral přes mléčné sklo na neurčitý obrys postavy. Podle celkového rozložení a stavby, která se před ním rýsovala, usoudil, že se skutečně bude jednat o muže a pravděpodobně bude mít stejnou výšku a váhu jako Shikamaru. Něco, co nedokázal pojmenovat, ho nutilo k tomu, aby položil svou vlastní dlaň na to samé místo, kde se proti němu rýsoval obrys té cizí neznámé dlaně. Udělal to a překvapilo ho, kolik rádoby tepla z ní proudilo do té jeho. Fascinovaně sledoval, jak přesně odpovídá obrys a tvar ruky, ale i délka a síla jednotlivých prstů. S více než zaujatým výrazem se přiblížil ke sklu a podrobně studoval jednotlivé papilární linie na bříškách prstů, ale i po déle jednotlivých článků prstů. Nosem prakticky ohobloval sklo, nebo by to tak aspoň muselo působit, kdyby ho někdo v tu chvíli pozoroval, jak usilovně zkoumal jednotlivé čáry na vnitřní straně dlaně. V pravidelném rytmu střídal pohled na cizí dlaň s pohledem na vlastní ruku. Nakonec přeci jen došel k nezvratnému závěru, jenž mu málem vyrazil dech a který prostě nedokázal ani jeho geniální mozek přijmout.

„To přece nemůže být pravda,“ zašeptal šokovaně. „Přece se nemůžu dívat na svou vlastní…“

Zamyšlení, k němuž právě došel, už ale nedokončil. Opět byl v nejlepším vyrušen cizincem na druhé straně zrcadla.

„Správně, Shikamaru Naro,“ zaševelil cizinec. „Konečně jsi to pochopil,“ pokračoval dál. „Vždyť jsem to říkal už několikrát, ale zopakuji to znovu. Naposledy a jen kvůli tobě. Já jsem svůj nejhorší nepřítel.“

Shikamaru už už otvíral ústa a chtěl se zeptat, že přece nemůže být pravda to, co si myslel a co mu stín právě sám potvrdil. Bohužel k tomu nedostal příležitost, stejně jako nedostal šanci cokoli dalšího zjistit. Z ničeho nic se doslova odnikud přihnal další stín a zuřivě udeřil do skla tak mohutně, až se otřáslo a zapraštělo. Shikamaru se znovu lekl, stejně jako předtím, a automaticky uskočil dozadu. Následně jeho tělo zaplavilo množství nepravidelných otřesů a narůstající bolest způsobená nevysvětlitelným tlakem v oblasti ramenou. Hrudník ho pálil, lebka hrozila puknout přetlakem a ke všemu nemohl popadnout dech. Doslova odnikud k němu doléhal hlas a něco na něj volal. Chvíli mu trvalo, nežli pochopil, že ho někdo volá jeho vlastním jménem. Kdo? Proč? Copak sem něco provedl? Děje se se mnou něco? Hlas nabýval na intenzitě a Shikamaru v něm konečně dokázal rozpoznat svého otce. Přitáhl si ho k sobě, pevně zachytil a vláčel pryč o té neosobní a neznámé místnosti. Nechtěl, a dokonce se tomu i bránil, ale nebylo mu to nic platné. Otec byl mnohem silnější, takže se nakonec vše kolem pozvolna začínalo propadat do temnoty a rozmazávat.

*****

Prudce zamžikal víčky ještě předtím, než otevřel doširoka oči. Byl u sebe v pokoji a ležel natažený na posteli. Nad ním se skláněl jeho otec a pevně ho držel za ramena, zatímco s ním třásl, aby ho probral ze snu. Tak to byl ten tlak, který cítil, došlo Shikamarovi. „Tati, co blázníš,“ zamumlal roztřeseným hlasem.
„Křičel jsi ze spaní, Shikamaru,“ promluvil nazpět starší Nara a zadumaně syna pozoroval. Po chvíli se rozhodl upřesnit svá předchozí tvrzení a tak promluvil znovu. „Abych byl přesnější, hochu, ty jsi doslova řval ze spaní tak usilovně, že matka rozmlátila v kuchyni z toho leknutí asi tak pět talířů a pořezala si ruku.“
„To mě mrzí,“ vydechl mladší z mužů a zkousl si provinile spodní ret. „Já…“
„Není třeba,“ přerušil Shikaku syna. „Matka se už vyřvala a nebylo to hluboké zranění.“

Chvíli se na sebe jen tak dívali a ani jeden nevěděl, jak se zeptat na to, co ho zajímalo. Po nekonečně trapné chvíli ticha se jako první rozhoupal Shikamaru.

„Já… ehm, no… jak to mám sakra říct,“ koktal zmateně zatímco si rukama zakrýval unavené oči, které ho pálily. „Prostě sem měl noční můru a to je asi tak vše, co můžu říct.“
Shikaku si ho zkušeně prohlížel, zatímco s rukama založenýma na prsou se opíral zády o zeď u dveří. Přejel si jazykem po spodním rtu a pak promluvil. „Víš, co znamenají noční můry a děsivé sny?“ zeptal se syna. Váhavé přikývnutí mu nepřipadalo jako dostatečná odpověď a tak pokračoval. „Tvé vlastní tělo vysílá jasný signál, že něco není v pořádku, Shikamaru. Měl by ses dát do pořádku anebo jednou padneš na hubu. Následky by pak mohly být mnohem drsnější, než vůbec tušíš.“
„Já vím, tati,“ pípl opatrně. „Myslíš, že bys mohl mámu požádat o ten její vynikající heřmánkovo-meduňkový čaj na uklidnění? Slibuju, že ten můj poslední výstup se už nebude opakovat.“

Ironie ukrytá v tónu, jakým mluvil o matčině speciální bylinkové směsi, vykouzlil staršímu Narovi na tváři úsměv. Zasalutoval synovi na znamení souhlasu a loudal se směrem ke kuchyni. Shikamaru nepochyboval, že jde zařídit, oč byl právě požádán. Při pomyšlení na matčin lektvar, který bude výsledkem tohoto jejího kulinářského snažení, se otřásl odporem. Nicméně nemohl jí upřít, že čaj skutečně fungoval a dokázal každého uklidnit na duši i po těle. Shikamaru se s námahou posadil a spustil nohy na zem. S hlubokým nádechem se postavil, aby pohlédl na vlastní odraz v zrcadle, jenž měl upevněno na zdi. Zaklínil se svému vlastnímu odrazu do očí a sám k sobě pronesl.

„Konečně tomu všemu rozumím. To já jsem sám sobě tím nejhorším možným nepřítelem. Díky!“

S tím se vydal v otcových stopách do kuchyně, odkud už se linula domem libá vůně vařícího se heřmánku. Ruce hluboce vražené do kapes. Třeštící hlava a rozcuchané vlasy divoce odstávající po stranách. Oči pálící neprolitými slzami a břicho stažené nervozitou. To vše právě Shikamaru pociťoval naprosto jasně. To a mnoho dalšího, ale konečně věděl, jak se tomu také postavit. To sám sobě byl tím nejhorším možným nepřítelem. To sám se sebou po celou tu dobu bojoval. Tohle vše se mu stín jeho vnitřního já snažil v tom prapodivném snu sdělit. Skutečně byl sám sobě tím nejhorším možným nepřítelem vůbec, ale když to dokázal pochopit, otevřel se novým možnostem, jež nemusí nutně skončit neúspěchem. Bylo tu řešení a ať se na místě propadne, jestli to jeho geniální mozek nedokáže rozluštit a promyslet tak, aby to vyhovovalo právě a pouze jemu samotnému.

Poznámky: 

Inspiroval mne tento song: My own worst enemy. Odtud pochazí také název povídky Eye-wink
Obrazek sem náhodou našla při brouzdání tady: Deviantart. Moc se mi líbil a dokonale podle mého vystihuje popisované pocity v povídce Eye-wink Co vy na to?

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Nellynuska
Vložil Nellynuska, Čt, 2014-05-01 13:08 | Ninja už: 5470 dní, Příspěvků: 2288 | Autor je: Propadlý student Akademie

Obrázok je dokonalý a rovnako aj poviedka. Videla som ju už dávnejšie, no zabudla na ňu a dnes som na ňu naďabila znova - nedalo mi to a musela som si ju prečítať. ^^ A musím povedať, že je rovnako kvalitná ako všetky tvoje ostatné, úžasná myšlienka a podanie.


"Its not like the walls were built to protect people from titans. But to protect titans from Levi."

Levi. Humanity's strongest soldier < 3
Môj FC | NaruHina FF „Jeden z tých momentov“ | Kakashi FA

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Ne, 2014-05-04 20:33 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Dekuju Eye-wink Je az neuveritelne, jak i par slov dokaze udelat radost. A mysleno je to samozrejme obema smery Laughing out loud Mych par slov udela radost vam a vasich par slov v komentu zase me, takze diky.

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Neko-san
Vložil Neko-san, So, 2014-04-26 12:39 | Ninja už: 3890 dní, Příspěvků: 169 | Autor je: Pěstitel rýže

Líbilo se mi to, nečekala jsem, že půjde o sen. Být si sám sobě nejhorším nepřítelem... jak výstižné.
Trochu mi to připomnělo tu část v Narutovi, kdy poznával svou horší stránku, co měl v sobě (těsně před válkou). Nevím, ale připomnělo Smiling
Děj se mi líbil, bylo to uceleno a to já ráda Smiling

Asi se může zdát, že na Naruťáka tak trochu nadávám. Ale to spíš na ten konec mangy. To na začátku a to uprostřed si stále nosím v srdci.

Jo, a můžete mrknout i sem, občas tu něco o Naruťákovi i písnu: http://naoki-keiko.blog.cz/

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Po, 2014-04-28 07:58 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Dekuji Eye-wink Kazda pochvala potesi a to je nekdy vic nez dost. Jinak mas pravdu, je to tak - doopravdy to truchu pripomina to sebepoznavani Naruta a toho, co v sobe mel. Koneckoncu o cem jinem vlastne sebepoznavani je, nez prave o tomhle, ze? Eye-wink Tak diky jeste jednou a trebas prectes i neco jineho.

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele mestekova
Vložil mestekova, Ne, 2014-04-20 15:02 | Ninja už: 5305 dní, Příspěvků: 1299 | Autor je: Pěstitel rýže

Opäť si napísala úžasný kúsok, rada si prečítam tvoju tvorbu. Myšlienka bola veľmi krásna a hlboká Smiling
Jediné čo ti vytknem je: „Moc moudrý z toho zrovna nejsem, ale mám aspoň nějaké vodítko,“ zamručel Shikamaru zadumaně....
Nemáš oddelený uhol pohľadu, trošku to mňa osobne zmiatlo. Pretože som si myslela, že tie hviezdičky to nejako oddeľujú a potom sa to trošku... skomolilo Smiling
Ale ak sa mýlim, moja chyba Smiling
Každopádne, krásný kúsok ku ktorému sa budem určite rada vracať.

FF série - pre milovníkov Sasukeho a Gaary :)

FC PRE SABAKU NO TANARIS: http://147.32.8.168/?q=node/107525#new

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Ne, 2014-04-20 21:38 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Je to tak, ze to co je ulozeno mezi temi hvezdickami - je vlastne cele sen. Zda se Shikamarovi, ze vidi sam sebe - jen to vlastne temer celou dobu nevi (plne pochopi az po procitnuti). Kdyz mluvi se svym druhym ja, tak tyto vyroky jsou v kurzive (jeho druheho ja - on sam porad mluvi normalne)... Nic jineho v tom nehledej Eye-wink nebyl to umysl a nema to tak byt. Kazdopadne, pokud neco jeste neni jasne, klidne se zeptej (klidne i PMkou) a uvidime, co ti k tomu dokazu napsat.

Tak trochu ti zavidim - nevim, mozna se pletu, ale prijde mi, ze si pravdepodobne jeste nikdy nebyla tak unavena, vysilena a vlastne i vysata po vsech strankach, ze by te tve vlastni IQ a mozek v jednom nedokazal "aktivovat" a ty diky tomu nemuzes uvazovat normalne a rozumne. Jestli je to tak, tak ti to moc a moc zavidim a zaroven preju. Ja to stesti nemela posledni dobou a tak si kolikrat pripadam stejne prdle a hloupe, jako Shikamaru v me povidce. Rozmlouvam sama se sebou skrzeva sny a zatim se mi dari to kocirovat, byt s obtizemi Eye-wink Rozhodne nemam takove IQ jako Shikamaru, takze me to pravdepodobne zabere vic casu, nez jemu - ale taky na to jednou prijdu. A pak o tom hned napisu povidku ;-D

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Katema
Vložil Katema, So, 2014-04-19 21:02 | Ninja už: 3787 dní, Příspěvků: 1382 | Autor je: Student Akademie

Obrázok sa podľa mňa skvelo hodí k poviedke Smiling
Musím povedať, že Tvoj štýl sa zásadne líši od iných autorov tu na Konohe práve inteligentným podaním textu a hlbokými myšlienkami. Kedykoľvek som si od Teba niečo prečítala, bolo to tam cítiť. Tak isto aj v tejto poviedke, zasiahlo ma to a veľmi sa mi páči spôsob, akým je to napísané Smiling

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Ne, 2014-04-20 21:32 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Dekuju - opet. Potesilo me, ze se libi a ze se vymykam (aspon v necem Eye-wink a nekde). Povidka je vlastne takovym malym seberozebranim a psychosezenim me malickosti. Nekdy si pripadam stejne vycerpane a vysate, jako Shikamaru. Pak se mi vzdy stava, ze se mi zdaji divne sny a kolikrat v nich rozmlouvam sama se sebou. Ne vzdy najdu odpoved, ale vzdycky mi to neco da. Minimalne si utridim vlastni myslenky a to je nekdy to jedine, co skutecne potrebuju Eye-wink

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Kami-chan
Vložil Kami-chan, So, 2014-04-19 20:44 | Ninja už: 4206 dní, Příspěvků: 649 | Autor je: Utírač tabulí na Akademii

Obrázek mi připomíná Shikamarovu zlou stránku, či-li z pohledu tvé povídky onen stín ze sna. Nevím jestli to tak bylo zamýšleno, ale rozhodně k tomu skvěle pasuje Smiling
Myšlenka příběhu se mi líbila, ale já jsem přece jen víc přes stylistickou stránku, a proto jen předu nad tím, jakým stylem píšeš - osobitý, inteligentní, prostě wow Smiling Ode mě to moc chytře asi nezní, ale shrnuto podtrženo: skvělá jednorázovka Smiling

*Chňu*
Kakashi&Kami

"Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej." - Winston Churchill
"Láska je jako vězení, taky nevíte jak se dostat pryč." - Ikusei Kusachi
"Jediný azyl, vždy a všude otevřený pro všechny trpící, je příroda." - Suzume Kusachi
"Vše co kvete jednoho dne uvadne." -Orochimaru

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Ne, 2014-04-20 21:29 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Dekuju - pochvala vzdy potesi Eye-wink No, je to tak, ze si myslim, ze ten obrazek vyjadruje to, ze kazdy jsem nekdy "na hranici" - tedy na rozcesti a rozmyslime se, kterym smerem se vydat. Zvolit lehkou, rychlou, ale bohuzel mnohdy spatnou cestu anebo smer, ktery je zdlouhavy, vysaje nas a znici, ale da nam odpovedi, ktere tolik potrebujeme. Nebo nas k nim aspon nasmeruje... Proste jsem sami sobe tim nejhorsim moznym nepritelem se kterym se asi ani poradne neda vyhrat.Mame-li stesti - uhrajeme remizu.

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"