Miliony lampionů pro dvě hvězdy

„Zatraceně!“ křičím, ani pořádně nevím proč. Nejspíš proto, že jsem se zamotal do šňůry, na kterou bude Sakura věšet lampiony. Já fakt nemůžu za to, že si dala ty svoje sarapatičky na moji oblíbenou židli v Ichiraku. No jo, já vím, že bych měl pomáhat Sasukemu s přípravami na tanabatu, ale když já mám hlad! A tady dělají tak vynikající rámen! A Sasuke se nezblázní!
„Naruto! Děláš si srandu? Co tady sakra děláš? Nemáš pomáhat Sasukemu?!“ křičí nebezpečně rychle se blížící Sakura. Pro jistotu začnu zdrhat. Jenomže to bych nebyl já, abych nezapomněl na ty špagáty, do kterých jsem se zamotal. Zakopnu, spadnu, a rozmáčknu půlku Sakuřiných lampionů.
„Naruto, já tě zabiju!“ úpí Sak, která výrobou těch lampionů strávila posledních čtrnáct dnů.
„Promiň, Sakuro-chan,“ pípnu a hbitě se uhnu před dobře mířenou ranou. Ve dlaždici, na které jsem před chvílí ležel, je slušná díra.
„Klid, Sakuro, zničíš to tady.“ snaží se Sakuru uklidnit právě příchozí Ayame.
„Ty…!“ nenachází na mě slov Sakura.
„Tak já bych radši šel. Musím Sasukemu pomáhat s přípravami!“ zvednu se a stále svázaný snožmo odskáču ven z Ichiraku. Samozřejmě ještě ani nevím, co jsme se Sasukem dostali za práci. Když doskáču před sídlo hokage, kde máme sraz, vidím netrpělivě vyhlížejícího Sasukeho, jak si podupává nohou. Ruce má překřížené na prsou a někoho vyhlíží.
„Ahoj Sasuke,“ pozdravím, když přiskáču až k němu.
„Ahoj Naruto,“ pozdraví Sasuke. Docela se divím, že na mě není naštvaný, ale když uvidím, že vyhlíží dál, přestanu.
„Kakashi ještě nedorazil?“ zeptám se.
„A koho myslíš, že tady asi vyhlížím?“ vyjede na mě ostře.
„Jó, fajn, promiň, promiň,“ omluvím se a narovnám se. V těch provazech to jde těžko. „Hele, Sasuke, nemohl bys mě prosím rozmotat?“
„Kdes to sa*ra sebral?!“
„Sakura tím obsadila moje místo v Ichiraku!“ Sasuke se tak rozesměje, že sotva popadá dech. Taky se začnu chechtat, ale v těch poutech hnedka spadnu.
„Tak rozmotáš mě už?!“ zabručím nevrle. Sasuke je už v obličeji celý rudý a smích se svalí vedle mě. Naštvu se a ty šňůry roztrhnu. Odhodím je vedle sebe, bohužel na tu stranu, kde se válí Sasuke. Sasuke se do již roztrhaných provazů sice nezamotá, ale pár mu jich zůstane ve vlasech.
„Tak, mládeži, kde byste chtěli začít?“ ozve se za námi hlas našeho senseie. Sasuke trochu nadskočí a posadí se.
„Cože?!“
„Ptám se, kde chcete začít s přípravami na večerní festival, tanabatu? Teď jsem vám dal na výběr.“
„Ehm, mohl byste to prosím zopakovat? Nějak jsme neposlouchali.“ ozvu se.
„Takže, buď Ichiraku, nebo květinářství Yamanaka, nebo nemocnice. Budete věšet lampiony, jako Sakura, sama by to nezvládla.“
„Květinářství Yamanaka, pak nemocnice a pak Ichiraku!“ vyhrkneme s mým parťákem a nejlepším kámošem v jednom společně.
„Tak jdeme,“ zavelí Kakashi.
„Úžasný začátek tanabaty,“ odfrkl si Sasuke, když dorazíme na místo a zjistíme, že zrovna obsluhuje Ino. Ale naštěstí má dost práce sama se sebou, než aby si nás nějak více všímala.
„To teda!“ nenechám v tom Sasukeho samotného.
„No, takže Sasuke, vezmi si žebřík a pověs tohle nad vchod!“ podává Sasukemu Kakashi provaz s barevnými lampiony. Lampiony mají pět barev. Překvapivě.
„Dobře, kde vezmu žebřík?“ ohlíží se Sasuke na všechny strany. Zeptat se Ino se mu nechce, ani se mu nedivím. Ale stejně nakonec musí, protože Kakashi taky neví.
„Dobrý den, mladá dámo, nevíte, kde bych vzal žebřík?“ zeptá se o chvilku později Sasuke Ino změněným hlasem.
„Támhle ve skladu!“ mávne Ino rukou, aniž by se podívala, kdo se jí ptá. Sasuke se nenápadně vytrácí pro žebřík a za chvíli se s ním vrací.
„Děkuji,“ pronese směrem k blonďaté dívce za pokladnou stále stejným podivným hlasem, a zamíří ke mně s Kakashim.
„Hohó, mám ho, aniž bych si musel projít zkouškou nervů v podobě žvástání typu ‚Sasuke-kun, nechceš jít po oslavě do Ichiraku?‘,“ Pochlubí se, když dojde k nám.
„Dobře ty!“ praštím ho do ramene.
„Tak jo, vy dva, Sasuke, vylez nahoru, Naruto, ty mu drž žebřík. Až budeš nahoře, tak ti podám tohle.“ a znovu ukáže tu šňůru. Pevně chytnu žebřík, a Sasuke se vydá na výstup vzhůru.
„Ale sensei!“ ozve se, když Sasuke doleze nahoru, „tady není žádný háček ani hřebík, na který bych to mohl pověsit!“
„Tak to pověs na rám dveří!“ křičí Kakashi. Sasuke to skutečně udělá a sleze dolů. Vzhledem k tomu, že to vypadá, že to nebude moc držet, radši se nenápadně vytrácíme. Žebřík Sasuke ‚zapomíná‘ vrátit, čti nechává ho u popelnic.
„Tak a teď do nemocnice!“ vykřiknu a vyrazím vpřed.

/Za chvilku před nemocnicí/

Jsem sice tady, ale moji parťáci ještě tak úplně ne. Mezitím pomocí chakry vyšplhám na stěnu a objevím dva háčky, mezi které pak natahuji lano s lampiony, které mi podá Kakashi, když se konečně objeví. Pasuje tam úplně přesně. Z druhé strany dveří najdu další dva háčky a tak tam pověsíme ještě jedno lano, když už jsme ho dostali navíc. Jenomže pak na mě najednou skočí kočka a já spadnu přímo na hlavu, takže se v nemocnici ještě trochu zdržíme. Ale stejně mají lidé jako já výhodu: nemůžeme dostat otřes mozku. Za půl hodinky už se zase zubím na Sasukeho a Kakashiho.
„Tak a do Ichiraku. Tam Naruta přivedou na jiné myšlenky!“ vykřikne Sasuke, rozeběhne se a táhne mě za sebou. Za chvíli vyrovnám tempo a už si to razíme davem k Ichiraku.

/Na místě/

Nad vchodem už visí nápis ‚TANABATA‘, napsaný ozdobným písmem.
„Tak, co si budete na tanabatu přát?“ zeptá se nás Ayame, když nám začne připravovat rámen.
„Ponožky!“ vyhrknu.
„Cože?!“ zeptá se mne Sasuke.
„Naruto, ty si budeš přát ponožky? Vždyť je nenosíš!“ směje se mi Ayame.
„Ale já si chci tenhle rok přát něco originálního a neobvyklého!“ stěžuju si.
„Aha,“ pochopí Sasuke, „to já si budu přát, aby mě Ino a Sakura přestaly otravovat.“
„To není zas tak neobvyklé, to si přeješ každý rok!“ poznamenám.
„A já budu chtít novou zástěru,“ usměje se Ayame, „tahle stará je fakt příšerná a roztrhaná!“
„To si taky přeješ každý rok!“ vykřiknu znovu, tentokrát už nahlas.
„No jo, a zatím se mi to splnilo jen dvakrát!“ usměje se Ayame znovu.
„Hele, asi bychom měli pověsit ty lampiony. Děkujeme za jídlo.“ otočí se k Ayame Sasuke.
„Tak si užijte festival. Sayónara!“ rozloučí se s námi Ayame.
„Sayónara!“ stihnu ještě pozdravit, než mě Sasuke vytáhne ven.
„Tady máš, prostě to zavěš tady za ty špagáty, které sem pro nás Ayame přivázala.“ vyzve mě Sasuke.
„Hmm, tak jo,“ odpovím a konce provazů přivážu na určená místa. Když se podívám na Ayame, ukazuje palec nahoru a zubí se na mě. Oplatím jí úsměv a pak se otočím na Sasukeho.
„Jdeme?“
„Jasně!“ odpoví Sasuke a vyrazíme na místo oslav.

/Na místě oslav, tedy před sídlem slovutné hokage-sama/

Na místě je mnoho stánků s různým zbožím. Je zde i primitivní pódium s mikrofonem, do kterého bude za chvíli mluvit Sakura. Nad pódiem je samozřejmě ozdobný plakát, který hlásá: ‚TANABATA V KONOZE‘. O půl hodinky později se Sakura dostává davem k mikrofonu a začíná mluvit.
„Vítejte na každoročním festivalu tanabata!“ křičí do mikrofonu. Dav je zticha a my se Sasukem se nenápadně vytrácíme. Chceme si prohlédnout, co všechno se zde prodává, ještě než sem vtrhnou davy lidí. Když míjíme skupinku malých dětí radostně vykřikujících slovo Tanabata, usměju se a v duchu se zeptám sám sebe. 'To jsem byl taky takový?' zní ta otázka. I Sasuke mlčí. Nejspíš přemýšlí o tom stejném.
Když přijde čas, abychom napsali své přání na pětibarevné proužky papíru, napíšu přesně toto: ‚Prosím o ponožky!‘. Pak svůj lístek pověsím vedle toho, na který napsal své přání Sasuke. Potom se vytrácíme pryč, jdeme společně domů a smějeme se tomu, co jsme napáchali za dnešní den. A nejvíce tomu, jak jsem se zamotal do Sakuřiných lampionů.