Horečka (NejiTen)

Naprostá romantická tuctovka, ale svým způsobem si myslím, že se docela povedla, tohle mi moc psát nejde, není tam žádná osudem zničená postava, ani násilí, takže žádný prostor pro moji fantasii, každopádně tohle je totální klišé - ještě dodat a žili spolu šťastně až do smrti...

Tenten ztěžka oddychovala. Jeho dech ji šimral, stejně jako dlouhé černé vlasy, které se mu uvolnily z culíku. Ležel na ní celou vahou a držel jí ruce za hlavou.
"Vzdáváš se?" ušklíbl se.
Tenten se pokusila naposledy vyprostit, ale jeho chvat byl, bohužel pro ni, bezchybný.
"Ano," procedila mezi zuby.
Neji vyskočil na nohy a podal jí ruku. To Tenten překvapilo, takhle se obvykle nechoval. Chytila se ho a nechala se vytáhnout na nohy.
"Nesmíš mi dovolit, dostat se tak blízko. Boj na malou vzdálenost neovládáš tak dobře, jsi bojovnice na střední, až velkou vzdálenost, udrž si mě od těla. Když jsem daleko, neohrozím tě."
Sakra, to znělo skoro jako dvojsmysl. Panebože Tenten, na co to myslíš? Jsi úplně blbá? Z úvah ji vytrhla až Nejiho další věta.
"Ještě jednou?"
"Jasně, že se ptáš."

Neji se poslední dobou choval divně, nechápala to. Vždycky byl na všechny tvrdý, včetně sebe, ale poslední dobou se k ní choval hezky, radil jí a... Naprosto to nechápu. Převalila se na druhý bok. Znali se už tak dlouho a ona mu pořád nerozuměla. Povzdechla si. Proč o tom vůbec přemýšlím, na tom přece nezáleží. Ještě hodnou chvíli se převalovala, než konečně usnula.

Vzbudila se s úsměvem na rtech. Zdál se jí krásný sen, ale jaký? Nemohla si vzpomenout. Černé vlasy? Susuke? Ne, ten ne. Hinata? Ne. Lee, ani Gai-sensei. Neji? Proč by se mi o něm sakra zdálo? Končím, byl to pěkný sen, a je mi jedno o čem byl!

"Cože, Neji je nemocný?"
"Zdá se, že dal do tréninku moc síly mládí," podotkl Lee.
"Je vidět, že je to můj student," rozplakal se Gai, a po chvíli se přidal i Lee.
Panebože, protočila oči vsloup Tenten. "Půjdu se podívat, jak na tom je, stejně nemám s kým trénovat, když je nemocný. Házet kunaie na terč je nuda."
"To bys pro něj udělala, Tenten? Dej do toho sílu mládí!"
"Jistě, Lee," zamumlala, a už upalovala z paseky.

Panebože, tohle bude trapas, co mu řekne? Sakra, proč se tak stresuju, proč bych za ním nemohla zajít na návštěvu, je nemocný a můj kamarád, takže za ním přirozeně zajdu. No jo, ale stejně... Vlepím si facku. Dost! Jdu na návštěvu za svým nemocným kamarádem. Je to normální. Už jsem tady, sídlo klanu Hyuuga. Zaklepám na obytný dům vedlejší rodiny. Chvíli s nic nedělo, ale potom uslyším šouravé kroky a objevil se Neji. Málem bych ho nepoznala, je celý rozcuchaný a má na sobě pyžamo s králíčkem (drsňák), zarudlé tváře, zřejmě má horečku.
"Ahoj, Gai-sensei říkal, že jsi nemocný. Tak jsem se přišla podívat, jestli jsi ještě neumřel a přinesla jsem ti nějaké vitamíny," zvednu tašku s pomeranči.
"Aha, díky. Pojď dál," ustoupil ze dveříí, aby mohla projít.
Dovedl mě do kuchyně. "Dáš si čaj?"
"To by bylo super."
Příprava čaje mu chvíli trvala, ale za chvíli se usadil naproti mě, vedle sebe velký balíček kapesníků. Nějak jsem nevěděla co říct, tak jsem nadzvedla šálek a usrkla si trochu čaje. "Au!" sakra, zapoměla jsem, že je čerstvě uvařený. Vypláznu jazyk. Neji mi mlčky podává sklenici vody, překvapeně se na něj podívám, pak se na něj děkovně usměju a vypiju celou sklenici.
"Jsi nějaká roztržitá."
"Co-cože?"
"Třeba teď ten čaj, a i při boji mi přijdeš trochu duchem nepřítomná, dokážu tě porazit mnohem snadněji než dřív. Co se děje Tenten?"
"Zlepšil ses."
"To ano, ale rozhodně ne o tolik. Víš, Tenten, že ti to dneska sluší?"
Překvapeně se nadechnu. Položím mu ruku na čelo, úplně hoří. "Máš horečku, Neji, musíš být v posteli a ne se tu vybavovat se mnou!"
Nejistě se zvedne na nohy a trochu se zavrávorá. Rychle k němu přistoupím, abych ho podepřela, přehodím si jednu jeho ruku přes rameno, abych ho ustálila, opře se o mě. Vrávoráme z kuchyně a po schodech nahoru, jde to pomalu. Jak vůbec dokázal sám sejít dolů, aby mi otevřel? Došouráme se až k jeho pokoji, pomůžu mu do postele a přikryju ho dekou, chci se rozloučit a jít, musí odpočívat, ale on mě chytí za zápěstí.
"Nechoď ještě," udělá na mě štěněcí oči.
"Dobrá," sednu si na židli vedle postele a čekám, že mi pustí zápěstí, to se ale nestane. Chci ruku vyprostit, ale na to jak je zesláblý se drží pevně. A pak už nechci. Sleduje mě těma horečnatýma očima, a když zjistí, že už se nevzpírám věnuje mi spokojený úsměv. Natáhne ruku a stáhne si mě níž, políbí mě, jemně, lehce, jako motýl. Otře svými rty o moje a pak mě pustí. Jenom vykuleně koukám, co se to stalo? Neji je můj kamarád, ale jestli to je jen kamarád, tak jak to mohlo být tak příjemné... "Neji?" Odpověď se neozývá, podívám se dolů, spí. Vyprostím ruku z jeho dlaně a urychleně opustím místnost i dům.

Příští den přijde Neji na trénink, myslela jsem, že bude ještě nemocný, ale jeho stav se zřejmě zlepšil. Nevím, jak se zachová, a tak zatím dělám jakoby nic, nevím, co si o tom všem mám myslet, na jednu stranu se mi to docela líbilo, dobře, hodně líbilo, ale měl horečku, blouznil, možná si myslel, že jsem Sakura nebo tak něco. Povzdechnu si. Lee s Gaiem se rozhodnou, že si dají závod v běhu - pětset koleček kolem Konohy. Takže já trénuju s Nejim, tak to jsem zvědavá. Postavíme se do bojové pozice a začneme, ale nějak to není ono, ani jeden nemluvíme, Neji vypadá zamyšleně, tak zamyšleně, že si ani nevšimne letícího kunaie, který ho naštěstí těsně mine. I když ne tak úplně, vlastně ho škrábne po tváři.
"Panebože Neji, myslela jsem, že se mu vyhneš!" Nezdá se, že by ho to příliš vyhodilo z konceptu, zamyšleně se na mě dívá a já se mu zatím snažím něco udělat s tím škrábancem.
"Tenten, to nic není, nech to být."
"Ale-"
"Tys u mě včera byla?"
"Jasně," odpovím zmateně.
"Celý včerejšek mám trochu v mlze. Přišla jsi." Chvíle ticha. "A přinesla jsi mi pomeranče. Dali jsme si čaj a ty sis spálila jazyk a pak... Mám pocit, že jsem říkal něco, co jsem asi neměl?"
"Tenhle popis situace docela sedí. Pamatuješ si, co se dělo dál?"
"Moc ne, bylo tam schodiště a myslím, že jsem málem omdlel, ale víc si nepamatuju."
Trochu mi zvlhnou oči, usměju se, "Jistě, to je v pořádku, teď pojď trénovat."
"Stalo se něco důležitého, Tenten?"
"Jistě, že ne."
"Tak proč-"
"Pojď trénovat!"

Vím, že za to Neji nemůže, ale přesto, štve mě, že si nepamatuje ten polibek. Není to fér. Nedokážu se na něj ani podívat, je to prostě tak... tak! Frustrující! Chová si mile, ale dokáže mě naštvat každou blbinou, prostě to nejde...

"Tenten, co se děje?"
"Co by se dělo? Nic."
Jsme na cvičební mýtině samy, Lee s Gaiem si někde dávají závod, kdo udělá víc shybů...
"Znám tě moc dlouho na to, abys mi mohla lhát."
"A proč bych ti lhala?"
"To právě nevím Tenten, co se děje?"
"Pořád sis nevzpomněl co?"
"Na to, jak jsi byl nemocný"
"Ne, nevzpomněl, ale říkala jsi přece, že se nestalo nic důležitého."
Jdu k němu, funím vzteky. "Pro tebe to asi nic důležitého nebylo, když jsi to tak snadno zapomenul, ale pro mě to důležité bylo."
"Proč mi to nechceš říct?"
Zastavím se těsně před ním, soptím, už to déle nevydržím. "Tak ty pořád nevíš, jo? Tak to ti asi budu muset osvěžit paměť." Vytáhnu se na špičky a políbím ho, vložím do toho všechnu tu potlačovanou frustraci i vztek, vztek na něj, vztek na sebe. Překvapeně vydechne, ale nebrání se. Omotá mi ruce kolem pasu a přitáhne si mě blíž. Zajedu mu rukama do vlasů, jsou tak hebké, jako hedvábí. Odtrhne se ode mě.
"Miluju tě, Tenten."
"Já tebe taky, ty sklerotiku."