Sen o hvězdách

Nedlouho tomu je co vesnicí Skrytou v listí otřásly události nevídaně hrůzné, kdy mnoho lidí trpěli a mnoho obětí bylo přineseno. Čas však běžel dál, život se vracel do správných kolejí. Zima spěla k jaru, jaro k létu a léto dospělo až k tomuto slunečnému červencovému dni. Slunce se přehouplo přes horizont a rychle se zahalilo v hávu noci. Ulice Konohy jej však svým svitem téměř překonávaly. Tisíce lampionů ozařovaly yukaty návštěvníků festivalu Tanabata, Svátku hvězd. Červená a zlatá záře rýsovala úsměvy na tvářích lidí propadajících magické atmosféře toho dne. Na stromech se hromadily malé, bílé kousky papíru, v nichž se skrývala přání a touhy zúčastněných. Všichni byli plní nadějí, všichni Tanabatu bujaře slavili, jen jeden malý chlapec…

Drobné stvoření proplouvalo Tanabatou rozzářenými ulicemi jako tichý stín, světlé vlásky zakryvší dětskou tvářičku. Byly jako opona divadla, které mělo zůstat před světem skryto. Tiše bloudil rušnými ulicemi a po očku pozoroval rozesmáté tváře svých vrstevníků. Byl by se tak rád bavil s nimi, tak rád by Tanabatu obdobně slavil, ale kdo by s ním, s psancem, se stínem záře této vesnice, chtěl něco mít. Proto klopil oči, proto se podvědomě skrýval za prameny vlasů - nechtěl, aby se ho poznali a dívali se na něj i dnes svýma nenávistnýma očima… A kdyby se přece dívali, alespoň by o tom nevěděl.

A tak malý Naruto postupoval horkou letní nocí pomalu vstříc klidnému lesíku, jeho oblíbené skrýši před hrozivým světem okolo. Lehký vánek vždy zchladil jeho horkou hlavu a odvál jeho slzy, hlas přírody přehlušil děsivé výkřiky v jeho hlavě, vůně lesa ho opájela...

Chlapec brzy dorazil na svou mítinku, kde si lehl do trávy, s rukama založenýma za hlavou. Stébla trávy šimrala na kouscích kůže, které nezakrývala prostá, bledě modrá yukata, ovázaná tmavomodrým obi. Narutovi to však nevadilo. Jeho pozornost spočívala daleko, velice daleko - tam v jasných hvězdách, které prosvítaly mezi listovím a které byly předmětem oslav dnešní Tanabaty. Představoval si, jaké by bylo být hvězdou, kterou všichni oslavují a přitom vše pozorovat z nedosažitelné výšky, být věčný a nedotknutelný… Brzy ho jeho vlastní melancholie ukolébala do lehkého spánku. Zdál se mu podivný sen.

Ocitl se v tmavomodré mlze, ztracen někde v neznámu. Jeho křehké tělo bylo jakoby skryto, avšak nemohl jej ani vidět, ani cítit – snad je nechal tam v mechu v lese. Nyní byl jen duší, nehmotnou entitou. Před ním vysvitlo malé, bělostné světélko a po něm další a další. Během chvíle se jich okolo vznášelo nepočetně a on poznal, že to jsou hvězdy. Brzy uslyšel melodický hlas větru zpívat:

Neměl uši, a přesto slyšel, neměl oči, a přesto viděl. Mlha začala řídnout, odhalujíc před Narutem pomalu jedno velké, teplé světlo, které brzy nabylo podoby ohně. Zářil nedaleko, jen pár kroků od jeho imaginárního těla. A píseň pokračovala:

Naruto počínal vidět své dlaně, chodidla, a brzy se celé tělo, ač nereálně, lehké jako vánek, vynořilo vstříc světlu. Chlapec ucítil pod nohama stébla trávy. Udělal krok, pak další. Brzy byl u světla tak blízko, že rozeznal dvě postavy. Ani se nenadál a stál přímo u nich. První muž byl pastýř, jeho postava byla vysoká, zocelená dlouhými poutěmi, jeho tělo bylo zahaleno v bílou košili s koženou vestou a kloboukem. Druhou osobou byl tkadlec, muž malé, shrbené postavy, s očima unavenýma a dlouhými, hubenými prsty. Jedním z nich pobídl Naruta, aby se posadil.

"Kdo jste?" zeptal se zmatený chlapec.
"My? Jsme přeci hvězdy," odpověděl pastýř, "Vždyť sis ty sám přál být jedním z nás."
"Ubohý kluku, na co to myslíš! Což nevíš, jaké štěstí máš, že jsi člověkem?" zalomil rukama tkadlec. Naruto se zatvářil velmi překvapeně, tak se tkadlec jal vyprávět:

"Rok co rok, den co den, každý náš krok je dán a pokaždé je stejný, jako loni. Již od dávných časů se hrbím nad stavem stále stejně, stále stejně na obloze září moje hvězdy i hvězdy mého přítele pastýře. A pokaždé jen jedinkrát za celý rok, dnes, na den Tanabaty, se s ním mohu setkat," dořekl a pohlédl na pastýře lítostnýma očima. Ten pokračoval:

"Ale vy lidé… Váš život je tak krátký a přesto o tolik krásnější, než náš. Zatímco naše kroky jdou v pevných šlépějích těch minulých, vy můžete sami volit směr a žádný den či rok není stejný… Bolest i nenávist, vše je pro nás věčné, zato vás lidi rány přebolí… A chcete-li potkat své přátele, nemusíte čekat, až se vaše dráhy jednou za čas setkají," zakončil svůj monolog pastýř a pohlédl na Naruta s vážnou tváří.

"Tak co, chlapče? Chceš-li se stát hvězdou, zůstaň tu s námi, dokud nevyjde slunce. Nové hvězdy se rodí i právě v tuto chvíli, když spolu mluvíme. Vznikají z duší takových, jako jsi ty – těch, kteří se rozhodli zanechat své zemské tělo a vyletět vzhůru k nebeským výšinám. Tam i na ně čeká hvězdný jízdní řád. Zda-li i tvůj osud bude stát se jedním z nich, to záleží pouze na tvém rozhodnutí."

Chlapec pohlédl na potemnělý horizont, kde spatřil první paprsky vycházejícího slunce. Už nechtěl být hvězdou, pochopil hodnotu lidské svobody - vyskočil na nohy, zběžně se uklonil a běžel vstříc temné mlze, z níž se dostal na toto místo. Cítil volnost a náhle byl rád, že se narodil člověkem, i přes těžký úděl nositele démona, neboť mu připadalo, že se svou svobodou může dokázat cokoliv…

Víčka se pomalu otevřela a znova světu odhalila královsky modré oči. Ty už však nezračily smutek ani osamělost. Zářily. Naruto se vyhoupl na nohy a kvapem mířil zpět do Tanabatou rozzářené vesnice. Neklopil hlavu a neschovával se za zlaté vlásky. Teď cítil, že má volbu a může udělat, cokoliv bude chtít. Doběhl k jednomu ze stromů, jimž lidé o Tanabatě svěřovali svá přání. Chlapec vylovil z kapsy papírek, který si připravil, aniž ho měl v plánu použít a kostrbatým, nezkušeným písmem žáčka napsal to nejbláznivější a nejodvážnější přání z celé Konohy … A přesto ho kvůli němu budou jednou všichni obdivovat:

*Překlad písně, která se na Tanabatu zpívá