Den splněných přání

Procházel jsem se přelidněnými Konožskými ulicemi. Všude bylo plno stánků s občerstvením a nápoji a spoustou dalších věcí. Mezitím se také vyjímaly stánky, ve kterých prodávali proužky papírů s červenou, tmavě modrou, žlutou, a světle i tmavě zelenou barvou. Bylo sedmého července, den kdy se střetávají hvězdy Altair a Vega. Proto dnes slavíme.

„Hej, Sasuke!“ poznal jsem Narutův hlas. Když jsem se otočil, uviděl jsem, jak za mnou běží.
„Sasuke… přijdeš dneska…“ snažil se po rychlém běhu popadnout dech. „…dneska v pět do barbecue restaurace? Myslel jsem, že bychom se tam trochu najedli a pak si šli všichni napsat přání, když je ta Tanabata…“
„Kdo všichni?“
„No všichni… Já, ty, Sakura, Hinata, Kiba, Shino, Ino, Shikamaru, Chouji, TenTen, Lee a Sai… Přijdeš teda?“
„Tak jo.“
„Fajn,“ opět se někam rozběhl.
„Kam běžíš?“ křikl jsem.
„Musím to ještě říct Hinatě a Kibovi!“ zařval a zmizel mezi davem lidí.

Pomalu jsem se potácel ulicí, aniž bych věděl, kam jdu, nebo co hledám. Ani jsem se nedíval, co tu všechno je. Díval jsem se na letní oblohu bez mráčků. Třpytilo se na ní zlatavé slunce a ve vzduchu poletovali ptáci…
„H-hezkou Tanabatu, Sasuke-kun…“ uslyšel jsem za sebou dívčí hlas. Dívka s delšími rozpuštěnými vlasy rudé barvy, v černém kimonu, co mělo na hrudi fialově vyšitý květ ibišku, se na mě rozpačitě usmívala.
„Tobě taky, Karin,“ prohodil jsem směrem k ní.
„S-Sasuke-kun…“ koktala zmateně. Vzdychl jsem a pomalu jsem přestával vnímat. Už mě tím, že začala koktat a zrudla, pokaždé když mě uviděla, začínala štvát. Moc dobře věděla, že o ní nemám zájem, ale stejně se na mě pořád lepila. Sice je pravda, že mě několikrát zachránila a vždy se o to snažila, třeba zrovna ve válce, i když jsem jí jednou málem zabil. Věděl jsem to a bral jsem to tak. Vždyť taky byla celkem fajn jako kamarádka a vcelku dobrá kunoichi. Byla celkem milá, ale někdy docela drzá a taky si uměla prosadit svou jako Ino nebo… Sakura. Při vzpomínce na ní jsem se trochu otřásl. Nechápal jsem, co na ní poslední dobou vidím. Dříve pro mě byla jen teamová partnerka a tak trochu kamarádka, něco jako teď Karin. Ale od té doby, co jsme spolu ve válce jako team 7 bojovali proti Madarovi, jsem si začal uvědomovat, že ona je docela jiná. Hodně zesílila a snaží se chránit svoje přátele. Kunoichi se z ní stala vážně skvělá. A já jsem si začínal uvědomovat, že jsem do ní zamilovaný. Říkal jsem si, že je prostě normální holka, jako všechny, ale byla pro mě něco víc a s tím jsem nedokázal nic udělat. Navíc mi přišlo, že se všechno začíná obracet. Už zdaleka se na mě nevěšela tak jako dřív…
„T-tak zatím, S-Sasuke-kun…“ Karin mě vytrhla ze snění. Než jsem ovšem stačil cokoli říct, zmizela v davu.

Chytal jsem se znovu rozejít, ale kousek od sebe jsem zahlédl stánek květinami. Možná bych jí mohl nějaké koupit, snad by jí to udělalo radost. Co by se jí mohlo líbit? Tulipány? Nebo růže? To, že jsem o ní skoro nic nevěděl, mě pořádně štvalo. Byl jsem skoro čtyři roky mimo vesnici a mezitím se všichni docela změnili. A to hlavně ona. Najednou jsem o ní nevěděl skoro nic. Nevěděl jsem, co ráda dělá a co má ráda za věci. Tohle mně až tolik netrápilo. Spíš by mě zajímalo, koho doopravdy miluje… Vztekle jsem nakopl malý kamínek a došel jsem ke stánku s květinami. Vůně růží mě okamžitě praštila do nosu. Byli tu nad jejich všechny barvy - od čistě bílé až po tmavě modrou. Možná by se jí líbily. Mohl bych vzít ty světlounce růžové, takovou barvu má ráda. A k tomu přidat ty o pár odstínů tmavší, ty by jí ladily k vlasům. A ještě ty s malinovou barvou, aby celou kytici ozářily. Možná bych mohl přidat i pár bílých, ty se přece hodí ke všemu…
„Hezkou Tanabatu, Sasuke-kun…“ ozvalo se za mnou. Ten hlas bych poznal i poslepu. Otočil jsem se. Stála kousek za mnou. Byla hezčí, než kdy předtím. Kratší růžové vlasy měla bílou stužkou stažené do drdolu. V tmavě růžovém kimonu, na kterém byla vyšitá spousta drobných kvítků sakur, vypadala opravdu nádherně. Ve svém typickém ninja obleku, modrém elastickém tričku a kalhotách a rozepnuté zelené vestě, jsem i připadal vážně trapně. Ještě trapnější mi bylo, že i když jsem chtěl, nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled. Vlastně jsem nedokázal ani promluvit, jen jsem tam stál jako zařezaný. Její úsměv mě přiváděl do rozpaků… Než mi došlo, co se děje, ztratila se v davu.
Otřepal jsem se. Zajímalo by mě, co mě na ní tak fascinuje. Můžu se z ní zbláznit, i když to je jen obyčejná holka. Takových ještě potkám…, říkal jsem si v duchu, ale stále jsem na ní musel myslet. Ona je jiná než ostatní. Na první pohled nevinná a milá a přitom tak silná… Povzdechl jsem si. Nechápal jsem to. Holky mě nikdy nezajímaly a teď jsem se z jedné mohl zbláznit. Sakura…

Už jsem tam nedokázal jen tak stát. Prudce jsem do ruky popadl od každé růže, nad kterou jsem přemýšlel - světlounce růžovou, tu trošku tmavší, malinovou a bílou - dvě a vyrazil jsem za ní.
„A platit to bude kdo?“ uslyšel jsem známý dívčí hlas.
Z kapsy jsem vytáhl pět seti yenovou minci a hodil jsem jí směrem ke stánku: „Já teď nemám drobný, pak mi to vrátíš,“ křikl jsem na Ino.
„Ale…“ chystala se něco říct, ale přerušil jsem jí:
„Neřeš to.“
„Tak fajn. Hezkou Tanabatu!“ křikla za mnou ještě. Neměl jsem čas na odpověď. Co nejrychleji jsem se Konožskými ulicemi rozběhl hledat Sakuru.

Na chvíli jsem se zastavil, abych popadl dech. Po dlouhém běhání v ulicích už mi docházel. V obličeji jsem byl celý rudý a cítil jsem, jak mi po čele stekla kapička potu. A v tom jsem ji uviděl. Stála u jednoho ze stánků a prohlížela si keramické hrnečky. Znervózněl jsem. Pevně jsem stiskl kytici růží. Zapomenutý trn se mi zařízl do kůže na ruce, až mi po ní stekl pramínek krve. Zhluboka jsem se nadechl a podíval jsem se na ni. Co to bylo za šílený nápad, dát jí kytku? Samozřejmě, že jsem chtěl jí ji dát, ale… Bude jí chtít? Neodstrčí mě? Neřekne mi, že jsem ubožák? V hlavě mi běželo spoustu scénářů, jak tohle dopadne. Nebo mě miluje? Jen už ne tolik, jako dřív? Možná, pomyslel jsem si, když jsem jí opatrně poklepal na rameno. Když mě spatřila, zamrazilo mně. Proč mě ksakru vždycky tak rozhodí?
„S-Sasuke-kun?“ vykoktala.
„Hezkou Tanabatu, Sakuro,“ podal jsem jí kytici. Je ráda?
„D-děkuju…“ vzala si ji. Jako by tomu, že jsem jí ji dal, nevěřila. „…je překrásná,“ vydechla po chvíli.
„Vážně?“ podíval jsem se jí do očí.
Odpovědí mi bylo jen lehké kývnutí a úsměv. Zase ten její úsměv, který mě tak dostával, aniž bych věděl proč. Nechápal jsem nic z toho, co se se mnou dělo od konce války. Začal jsem trávit víc času s přáteli, kteří pro mě dřív nic neznamenali. Ale tohle bylo ještě divnější. Nikdy jsem si nemyslel, že se můžu zamilovat. Ale nejspíš můžu.
„P-proč jsi mi dal tu kytku?“ vyhrkla Sakura najednou.
Proč se mě na to ptá? Nervozita, která ze mě na chvíli odpadla, se během chvilky zase vrátila.
„Já nevím… prostě tě mám rád…“ můj hlas už zdaleka nebyl tak klidný. Nedokázal jsem jí říct, co k ní opravdu cítím.
„Jako kamarádku, že?“ lehce se ušklíbla. Kam tím míří? Znamená to, že mě…miluje?
„Co to je za otázky?“ zeptal jsem se.
„Takže jo,“ zamumlala, že jsem to sotva slyšel. Než jsem stačil cokoli udělat, dlouze a něžně mě políbila. Zrudl jsem a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Nic jiného jsem neudělal, i když jsem chtěl. Stál jsem tam jako solný sloup, ještě dlouho potom co se ode mě odtrhla. Po chvilce mlčení promluvila: „Promiň… Když já tě tak miluju…“ povzdechla a otočila se. Rychlým krokem začala odcházet. Když už skoro zmizela mezi lidmi, rozběhl jsem se za ní.
„Když já tě tak miluju…“ její slova mi stále zněla v hlavě. Teď už jí musím říct. Prostě musím.

Šla čím dál rychleji. Rychle jsem jí zezadu objal kolem krku. Otočila se na mě. Viděl jsem, že pláče. Cítil jsem se hrozně. Už tolikrát brečela kvůli mně…
„Nech mě být. Nemusíš nic hrát. Já vím, že mě nemiluješ,“ silně mě strčila do hrudníku. Stejně jsem jí nepustil.
„Miluju, ani nevíš jak,“ najednou jsem to řekl tak nějak sám od sebe.
„Přestaň. Já vím, že mi chceš udělat radost, ale nemusíš na mě nic hrát…“ na zem jí skápla další slza. Objal jsem jí ještě o něco pevněji a zašeptal jsem jí do ucha:
„Já nic nehraju. Mluvím pravdu. Mě to taky bylo divný, ale… Prosím tě, nebreč,“ ukončil jsem, když jsem viděl, jak jí na zem skáply další tři slzy.
„Lháři,“ zašeptala a opět mě strčila do hrudníku. Tentokrát už mnohem silněji. Přepadával jsem dozadu, takže jsem jí musel pustit. Vykroutila se z mého sevření a rozběhla se pryč. Pryč ulicí a hlavně pryč ode mě. Sledoval jsem jí, dokud úplně nezmizela v davu. To už bylo pozdě běžet za ní.

Teprve teď jakoby mi došlo, co se za tu dlouhou dobu odehrálo. Konečně jsem jí řekl, co k ní cítím, ale nevěřila mi. V co jsem vlastně doufal? Byl jsem tak naivní…
V tom jsem zahlédl její obličej. Pomalu se blížila ke mně. Pohled měla sklopený k zemi a na tváři starostlivý výraz. Nedokázal jsem se na ni přestat dívat. Srdce mi začalo bušit rychleji. Vypadalo to, že mě nevidí. Zrovna jako duch procházela kolem mě. Překonal jsem nervozitu a chytil jsem jí za zápěstí. Trhla sebou. Vůbec o mně nevěděla.
„Proč za mnou pořád chodíš?“ zeptala se.
„A proč ty mi pořád nevěříš? Jak ti to mám ještě říct?“ zeptal jsem se zase já. Mluvil jsem celkem klidně, ale klidný jsem rozhodně nebyl. Srdce mi bušilo jako splašené. Co mi řekne?
„P-protože…“ nic víc neřekla. Sklopila pohled a po tváři jí znovu stekla slza.
„Tak p-“ než jsem stačil dokončit, prudce mě objala. Po tváři jí steklo dalších pár slz. Proč…? V tom se na mě podívala. Oči jí zářily a upřímně se usmívala. Slzy štěstí.
Zabořil jsem se rukou do jejich vlasů a povolil jí stužku. Růžové vlasy jí spadly do obličeje. Bílou stužku jsem pustil a slabý vítr co právě zavál, jí odnesl pryč.
„Takhle ti to sluší víc,“ pousmál jsem se na ni.
Usmála se na mě. Nepřestával jsem jí hladit ve vlasech a pomalu se k ní naklonil. Zrychlil mi tep. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Byl jsem už jen malý kousek od jejího obličeje…

"Sasuke! Sakuro!"
Prudce jsem trhl hlavou a pustil jsem ji. Odstoupil jsem krok od ní. Během chvíle už u nás stál Naruto.
„Hm?“ ozval jsem se bez zájmu. Musel sem přijít? Mohl jsem tu být jen s ní. Co vůbec chce?
„Neměli jste náhodou přijít do barbecue restarace? Už tam na vás půl hodiny čekáme.“
„Co?“ To jsem tu s ní byl tak dlouho?
„To je jedno. Pojďte!“ chytil mě za zápěstí a začal mě tahat za sebou. Brzy jsme došli k restauraci.

Všichni tři jsme vkročili dovnitř. Naruto nás odtáhl k dlouhému stolu, kde seděli všichni naši přátelé a sedl si mezi Kibu a Choujiho. V restauraci jsme strávili asi dvě hodiny. Stejně jsem celou dobu pokukoval po Sakuře. Jak se bavila s Ino, jak mile se usmívala… Jako bych ji miloval čím dál víc.
„Půjdeme si tedy napsat přání, když je Tanabata?“ zeptal se nakonec Kiba.
„Jasně, to je přece na Tanabatě to nejdůležitější!“ vykřikl Lee.
„Jdeme? Naruto?“ podíval jsem se na blonďáka, který zrovna zaujatě sledoval Hinatu.
„Em co? Jo, jasně,“ mumlal zmateně.

Naruto za nás všechny zaplatil a vyšli jsme ven. Zamířil k nejbližšímu stánku s barevnými proužky papírů a každému jeden koupil. Dostal jsem tmavě modrý. Sakura mi půjčila oranžovou fixu. Opřel jsem proužek papíru o stěnu blízkého domu. Jenže jsem neměl přání. Tak nějak všechno důležité jsem měl. Po chvíli uvažování jsem nepopsaný kousek papíru strčil do kapsy a přešel jsem k Sakuře. Stála u vedlejšího domu a vypadala stejně zamyšleně jako já. Bezradně zírala na červený proužek papíru a v pravé ruce svírala černou fixu.

„Nevíš, co si přát?“
„Co sis přál ty?“
„Ještě nic…“
„Vážně Sasuke-kun.“
Vytáhl jsem z kapsy svůj proužek papíru.
„Aha.“
„Ty vážně nemáš přání?“ myslel jsem, že ona ví, co i přát. „Co sis přála minulý rok?“
„Aby… aby ses vrátil…“ když viděla můj zmatený pohled, dodala: „Vážně.“
Jestli mluví pravdu potom…
Chytil jsem jí ruku a celkem rychle jsem jí vedl po proužku papíru.
„Copak nemáš svůj kus papíru?“ pokusila se mě odehnat, ale hned jak uviděla, co píšu, usmála se a něžně mě políbila na rty. Usmál jsem se a dodělal jsem poslední znak.