Rozdávat přání se nevyplácí

„Itachííí! Pomoc! Tobi je kluk, kterému rve Deidara-sama do pusy-“ výkřik o pomoc v půlce věty zanikl, takže jsem dospěl k názoru, že tomu pomatenci už stejně není pomoci a převalil jsem se na druhý bok. V tu ránu jsem ležel v tom odporném rákosí a všude kolem mě plavaly nějaké hnusné růžové kytky. A protože jsem byl ještě pořád ve spacáku, začal jsem se topit. Ale jsem Uchiha, což znamená, že křičet o pomoc jako nějaký Tobi je pod moji úroveň.
Hodně. Takže jsem se začal zmítat jako leklá ryba a po chvíli urputného zápasu se mi konečně podařilo dostat ze spacáku horní polovinu těla. A pak jsem zjistil, že je v těchto místech rybníka mělčina. Mělo mě to napadnout…
Ospale jsem se vyhrabal z vody, která mi byla sotva po kolena a nevnímal jsem provazce zelených chaluh, ani bahnitou pleťovou masku na obličeji.
„Ale ne! Samotný Uchiha se uráčil poctít nás svou přítomností!“ přivítal mě sarkastický ton šéfova hlasu. Vlastně ani nevím, proč se tady nechávám dobrovolně komandovat. Možná proto, že jinak bych se už nikdy nedonutil vstát z postele.
„Už vás asi zajímá, proč jsme došli právě sem, že?“ začal svůj projev.
„A proč jsme se sem šinuli dva týdny, když jsme mohli letět na jílu,“ doplnil ho otráveně blonďatý týpek, který se tvářil snad ještě arogantněji než já, což mě upřímně fakt dost štve. Musím trávit víc času před zrcadlem s jeho fotkou a snažit se ten výraz napodobit.
„A proč za to alespoň nedostaneme přidáno,“ přidal se Kakuzu, ale než stihl Pein odpovědět, ozval se znova Deidara: „A proč nemáme častěji volno!“
„A proč bereme do téhle zku**ené organizace i takové kre**ny, jako je Tobi,“ vykřikl Hidan, když se mu jmenovaná mandarinka pokusila sebrat kosu. Nebo ho snad chtěla obejmout..?
„A proč jsme sem vůbec šli,“ pokusil jsem se přesměrovat hovor zpátky na původní téma.
„Ano,“ chytil se toho Pein jako tonoucí stébla, „proč tady vůbec jsme. Nevím, nakolik se kdo z vás vyzná v našich zvycích, v astronomii, nebo v tom, jaké je dnes datum, nicméně alespoň někomu to mohlo dojít,“ a s nadějí se po nás rozhlédl. Najednou všechny nesmírně zaujala ušlapaná tráva kolem.
„Nikdo? Ach jo. Fajn, dnes v noci se slaví Tanabata.“ V několika obličejích svitlo pochopení, ale drtivá většina na Peina jen nechápavě civěla. Já byl samozřejmě v té první skupině. V Konoze se každoročně konaly velké slavnosti na uctění tohoto dne, a já byl nucen se toho účastnit. A to tak, že jsem celou dobu běhal za Sasukem a hlídal ho.
„Itachi! Vnímáš?“ vyrušil mě Pein ze vzpomínek, které málem přešly ve vytoužený spánek.
„Aaano,“ zívl jsem.
„Takže to nebude problém?“ ujistil se.
„Jasně že ne, spolehni se na mě,“ odpověděl jsem, i když jsem absolutně netušil, o co jde.
„Fajn! Takže až se setmí, všichni přijďte sem,“ ukončil poradu a odešel někam, kde bylo míň tupých příšer. Já to tak jednoduché neměl. Ještě jsem musel přijít na to, co po mě chtěl.
„Kisame!“ vyběhl jsem za svým žraločím parťákem, „Jak se máš?“
„Co potřebuješ?“ odtušil chladně. Už mě má prohlédnutého. Asi bych s ním měl mluvit, i když nic nepotřebuju. No, možná na tom časem zapracuju.
„Nevíš, co po mě Pein chtěl?“ vyhrkl jsem.
„Máš vytáhnout a připravit ty barevné stužky, co Kakuzu koupil v tom sekáči,“ odpověděl chladně a odešel. To, že mě nemá rád mi ale ani zdaleka nevadilo tak moc, jako to, že vůbec netuším, jaké stužky má Pein na mysli.
„Barevné stužky,“ poznamenal jsem sám pro sebe a přemýšlel, co teď s tím. Možná je vzal někdo jiný, ale vrtat se jim v osobních věcech se mi fakt nechtělo, protože bych určitě našel věci, které najít nechci. Jen při té myšlence jsem se otřásl. Nakonec jsem se rozhodl, že zaběhnu do nejbližší vesnice.
Po nějaké době zběsilého úprku, který byl sám o sobě dost pod mou úroveň, jsem vyvolal Susanoo, aby mě tam odnesla. Chvíli sice protestovala, ale když jsem jí slíbil, že ji příště koupím banánovou zmrzlinu, svolila.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem zdvořile, když jsem vešel do prvního obchodu, který jsem uviděl.
„Uch-i-Uchiha-Ita-ta-“
„Uchiha Itachi,“ přerušil jsem prodavačovo nesouvislé koktání, „je můj bratranec ze třetího kolena. Jsme si dost podobní, že?“ a zářivě jsem se usmál. Prodavač jenom němě přikývl. Nevěří mi, ale to nevadí. Jen, co mi prodá ty barevné stužky, budu pryč.
„Přejete si..?“ otázal se po chvíli ticha, ve kterém jsem se zamyslel nad spánkem a jeho významem pro člověka.
„Máte tady takové ty stužky na Tanabatu?“ začal jsem se rozhlížet, a došlo mi, co odpoví, ještě než to řekl.
„Ehm… Tanabata stužky v pekárně? Chci říct ne, omlouvám se, ale naproti možná budou,“ mírně se uklonil, jako by chtěl, abych už zmizel.
„Ach ano, děkuji,“ znova jsem ho obohatil svým úsměvem a vyšel jsem na ulici. Bylo něco kolem poledne. Doufám, že to stihnu včas, protože kdyby Peinovi došlo, co se děje, poslal by někoho mě najít, a to by bylo katastrofa.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem v obchodě s různými ohnivými hračičkami, a jak jsem předpokládal, prodavač mě okamžitě poznal.
„Itachi Uchiha je můj bratrane-“ začal jsem, ale on mě odbyl mávnutím ruky.
„Je mi jedno, kdy jsi,“ odtušil ledovým hlasem a jeho tvář mi prozradila, že to myslí smrtelně vážně. Pokrčil jsem rameny, alespoň nebudu muset lhát navíc. Chvíli jsme se navzájem měřili, jako bychom chtěli odhadnout, jestli ten druhý zaútočí, ale pak mě to přestalo bavit. A taky jsem si vzpomněl, proč jsem sem vlastně přišel.
„Fajn, prodáte mi tyhle stužky?“ zeptal jsem se, když jsem pod pultem zaregistroval několik barevných provázků.
„Kolik?“
No, tak nad tím mě ani nenapadlo se zamyslet. Nakonec jsem ale spočítal, kolik nás vlastně v Akabandě je, a tento počet jsem nahlásil prodavači. Plus ještě jednu, samozřejmě. V duchu jsem se poplácal po rameni. Itachi Uchiha, mistr improvizace.
„Díky,“ sebral jsem z pultu svůj nákup, dal jsem mu pár peněz a spokojeně jsem vyšel za Susanoo, která na mě už netrpělivě čekala. Je totiž pravda, že u místních vzbuzovala dost zájmu, protože taková návštěva se tam neukazovala každý den.
„Jdeme,“ prohodil směrem k ní a vydali se pryč. Když už vesnice nebyla ani na dohled, Susanoo mě nechala nastoupit a rozběhla se ke kopci, na kterém Akatsuki stanovali.
„Nepřipadáš si občas osaměle?“ nadhodil jsem zamyšleně.
„Hmm,“ odbyla mě a dál se řítila lesem. Ale všiml jsem si, že láme stromy ještě víc než předtím.
„I když pořád tě vlastně někdo potřebuje, že?“ pokračoval jsem a doufal přitom, že mi třeba odpoví i něco víc.
„Hmm.“
No tak ne.
„Ale já tě mám celkem rád,“ přiznal jsem, stále napůl nevnímajíc, že mluvím nahlas.
„Jo?“ zeptala se, náhle s větším zájmem.
„To víš, že jo,“ ujistil jsem ji, „Dokonce jsem ti koupil stužku!“
„To jako fakt?“ samým dojetím, nebo možná vyděšením, překvapením, nebo já nevím čím, strnula v polovině pohybu.
„Jo,“ odpověděl jsem hrdě.
„Na Tanabatu?“ ujistila se ještě.
„Aaano,“ protáhl jsem. „Co si budeš přát?“ otázal jsem se po chvíli ticha.
„Ještě nevím,“ odpověděla zamyšleně a zase se dala do běhu, „Ale něco si určitě přát budu.“

K cíli jsme dorazili poměrně brzy, ale tušil jsem, že noc bude dlouhá a tak jsem si šel ne chvíli lehnout do stanu. Zdály se mi šílené sny, převážně smíšená minulost a budoucnost. V jednom z nich mě honila šílená krvelačná kuřata, pípající: Tanabata! Pořád dokola a dokola, až jsem se z toho vzbudil. Zjistil jsem, že to nebyla kuřata, ale moji společníci, kdo toto slovo stále jako posedlí opakoval. Asi už se hodně těší.

„No to je dost, že se i obávaný Uchiha Itachi dostavil na naši ubohou a malichernou schůzi,“ přivítal mě tradičně šéf.
„Jo,“ zívl jsem neutrálně. Schytal jsem za to znechucený pohled, ale netrápilo mě to. Setmělo se teprve před chvílí.
„Doufám, že jste si všichni zapamatovali, proč jsme tady,“ začal, ale přerušil ho maskovaný: „Tobi ví! Tobi je chytrý chlapec! Dneska je tabana-takaba-“
„Tanabata,“ napověděla mu Konan.
„Jo,“ kývl pyšně Tobi, „Tanabata.“
„Děkuji,“ odtušil Pein ironicky, „takže Itachi vám teď rozdá stužky, na které každý z vás napíše přání. A ne, Tobi, nebudeme si přát žádné hračky, ani takové hlouposti, jako třeba abychom byli všichni šťastní. Prostě každý napíše toho bijuu, kterého jsem vám přidělil, jasné?!“ na každém se půl vteřiny zdržel svým autoritativním pohledem.
„Jediný Kakuzu tam napíše peníze, protože ty by se nám vážně hodily, a je nás o jednoho víc než bijuu. Pište. Přeji si, aby Akatsuki chytili…“
„Peine-sama!“ vykřikl zoufale Tobi, „Tobi je kluk, který neumí psát!“
„Itachi, napiš mu to,“ pověřil mě, a tak jsem se svým fixem popošel k mandarince, ač se mi ta představa příčila, a napsal jsem to za něj. Po nějakém čase měl dokonce každý napsaný správného bijuu, a tak Pein rozhodl, že si seženeme bambusové tyčky a někam svá přání umístíme, aby se splnila. Nakonec jsme se museli vydrápat na nevyšší vrchol v okolí, protože Pein tvrdil, že čím viditelněji to bude, tím je větší šance, že se to splní. Mně to teda přišlo jako dost velká blbost, ale byl jsem příliš líný protestovat, a tak jsem se tu štreku musel šinout s nimi. A když už jsme se konečně doplazili do tábora, byl jsem nucen povolat na chvíli Susanoo, aby si své přání mohla napsat taky. Jenom jsem doufal, že nebude trvat na tak dalekém místě zabodnutí.
„Susanoo?“ trochu jsem znejistěl, protože tam jenom tak stála a zírala na svůj proužek stužky.
„No jo,“ odbyla mě, ale dál se nehýbala. Už jsem si chtěl dát na chvíli šlofíka, když konečně promluvila.
„A kdy se to přání stává platným?“
„Hmm… Když ho zabodneš do země,“ vymyslel jsem si. Ale nejspíš to je pravda, protože kdy jindy, že? I když ne, že bych na to moc věřil.
„Dobře,“ popadla fixu a něco na stuhu načmárala. Jak jsem očekával, fixa se rozpadla.
„Co jsi tam napsala?“ zeptal jsem se. Ne, že bych byl normálně zvědavý, spíš mi bylo všechno jedno, ale co si přeje někdo jako Susanoo mě celkem zajímalo.
„Potom,“ znova mě odbyla, „Kam to mám bodnout?“ Pousmál jsem se nad její netrpělivostí.
„Třeba přímo sem,“ ukázal jsem na zem pod sebou.
„Tak fajn,“ a připíchla své přání málem přímo do mojí nohy. Ještě jsem ale stihl včas uskočit.
„Tak co sis přála?“ zeptal jsem se znova.
„Abych už mohla zůstat navždy s tebou, a nemohl si mě zavolat nikdo jiný. Protože jen ty jsi na mě tak moc hodný ,“ zavrněla.
No jo, pro dobrotu na žebrotu. Ale alespoň už vím, co si budu přát příští rok.