Z kroniky skryté Zvučné: Den totální zkázy

Na světě jsou dva druhy lidí, říkal s Kimimaro, když sledoval společnost u stolu a především Jiroba, který míchal s překvapivou zručností karty. Jedni mají společenský život a přátele a ti druzí se musí jít zeptat Sasukeho Uchihy, aby s nimi šel hrát Aktivity.
Stejnou myšlenku s ním sdílelo pět dalších osob u stolu – Jirobo, Kidomaru, Tayua, Sakon s Ukonem (ale ti se brali jako jeden, minimálně podle pravidel) a Ororchimaru. Také tenhle názor sdílel Hatake Kakashi, který se přichomýtl Narutovi a Sakuře, takže ta dvě děcka nemusela hrát to kvarteto ve dvou.
Bylo devět dopoledne, tak akorát po snídani a ještě dlouho před obědem. Pro jednou se všechny papíry stihly včas spálit v krbu, žádný pokusný subjekt nevzal roha a tudíž jej nebylo nutno chytat. Překvapivě se ani nekonal žádný útok ninjů a tak skrytá Zvučná musela strávit dopoledne v prokrastinaci.
Nebo, jak navrhl Orochimaru, u Aktivit, což je totéž, jenom se u toho můžou všichni pohádat a rozvztekat a následně si najít záminku ke rvačce. Nápad byl většinově schválen (zvučná čtyřka proti Kabutově a Kimimarově opozici).
Jediný problém byl rozdělit sedm osob do stejně velkých týmů. A Sakon s Ukonem se brali jako jeden, protože kdyby byli jeden tým, měli by neférovou výhodu. A tak... A tak se musel Kabuto jít zeptat Sasukeho. Za jiných okolností tu byl Suigetsu a jiní ninjové, ale ti, sotvaže zahlédli zelenou krabici, zjistili, že jim umřela babička z pátého lokte, a vyklidili pole.
„Mám pro vás dobrou zprávu, špatnou zprávu a horší zprávu,“ hlásil Kabuto, sotva bylo jeho blýskavé brýle vidět ve dveřích.
„Dobrá zpráva - Sasuke s námi hraje.“ Kidomaru dal dohromady čtyři self-high-five, Orochimaru se spokojeně zašklebil.
„Špatná zpráva – Už měl i sluníčkovější náladu. A to třeba tehdy, když mu někdo,“ Kabutův pohled nemilosrdně sjel Ukona, „strčil do pyžama tu hrst žížal.“ Kimimaro vypadal, že by zalezl pod stůl a ninjovská dvojčata to dokonce udělala. Jak Ukon, jako pachatel, tak Sakon, jakožto pachatelův bratr, měli Sasukeho vzteklý záchvat pořád ještě v živé paměti a to především proto, že celý sektor museli ručně znovu vyzdít a vymalovat.
„Horší zpráva – Něco donutilo Sasukeho vylézt z koupelny v poměrně rozlíceném stavu,“ dodal Kabuto nakonec.
Zvučná čtyřka se semkla dohromady jako jeden muž a začala vzrušeně debatovat. Ke zbylým třem ninjům se donášely jenom útržky rozhovoru: „...říkám obrovská...pavoučí vajíčka...oběd...Akatsuki?...měl být bramborový salát...oliheň se spoustou... kde by se tady vzali... BAGR!...a řízečky...“
Vtom do místnosti vrazil Sasuke. Oproti své běžné image vypadal teď poměrně neupraveně, ale vlasy si nagelovat stihl. Tvářil se jako bouřkové mračno a všechny přítomné si změřil pohledem tak ledovým, že se Kimimarovi začal na čele srážet jinovatka.
„Neteče teplá voda,“ prohlásil naštvaně, jako kdyby za to někdo v místnosti mohl (podle vražedných pohledů asi Kabuto). Nato si předposlední Uchiha sedl na židli a založil si ruce.
Kabuto ze sebe dostal nadávku, jakou může stvořit jenom zběhlý medik. Tayua zčervenala...

Jirobo, Kidomaru a Kimimaro se pokoušeli nějak spravit teplou vodu.
„Klíč!“
„Tady,“ odvětil Kidomaru
„Šroubovák,“ poručil Kimimaro vzápětí.
Kidomaru mu podal šroubovák a zbylýma pěti rukama se pokoušel poškrábat si to místo na zádech, kam si nikdo nemůže dosáhnout. Jeho aktivita byla vzápětí přerušena hlasitým výkřikem o pomoc.
Kimimaro rychle vrátil páčku, kterou právě uvolnil, do původní polohy a tvářil se, poměrně úspěšně, že se nic nestalo.
Chvíli bylo trapné ticho, kdy se ani jeden z ninjů neodvážil pohnout, něco říct, natož se pokusit znovu dát dohromady tu teplou vodu, které stejně vůbec nerozuměli.
Ozvaly se velmi naštvané šplouchavé kroky.
„-rva, jděte od toho!“ ozvala se Tayua. Byla celá mokrá, helmu neměla, veškeré oblečení na ní přiléhalo a odhalovalo tak její ladné křivky. Ani jeden z ninjů to ale neměl čas a ani sílu obdivovat, neboť červenovláska tam stála jako bohyně zkázy, ruce založené v bok, tvář temnou jako bouřkové mračno a kapala z ní voda.
Sasuke, který si chtěl zkrátit cestu do pokoje zrovna touhle chodbou, opatrně vycouval a vzal to raději větší oklikou.
„Řekla sem, do -ele, abyste od toho, -rva, vykvajzli!“ zaječela Tayua znovu. Kimimarova nemoc překonala svůj počáteční šok, využila příležitosti a bělovlasý ninja se sklátil v bezvědomí. Kidomaru nicméně nenechal svého kolegu ve štychu, popadl jej do všech rukou a uvedl do praxe bojovou taktiku zvanou zaječí. Jirobo ho okamžitě následoval
Tayua si přeměřila nebezpečným pohledem vodovodní rozvodnu a pojistkovou skříň hned vedle ní. Plánovala dneska vařit, aby dokázala, že to jde. Vlivem toho, jak tam ti -eténi blbli s vodou, ji ale nadnesl z obrovský gejzír z dřezu až pod strop a nechal ji tam na půl minuty. To chce pomstu.
A taky to chce rychle spravit.
Tayua si prohlédla pojistky i rozvodnu ještě jednou, pečlivě, zblízka, spočítala všechny páčky, chvíli si něco přeměřovala a pak se narovnala, otočila se na podpatku a přešla k druhé zdi v chodbě.
Rozběhla se a kopla do pojistkové skříně.
Žárovky na chodbě zmateně zablikaly a zhasly. Z dálky se zvalo ozvalo tupé žuchnutí, jak Kidomaru s Kimimarem v náruči v plné rychlosti po tmě přehlédl stěnu a setkal se s jednou velmi přívětivou zdí, co zrovna meditovala o svém životním údělu a jestli by nebylo lepší, aby zkusila být na pět minut měkká a hebká. Mimochodem, ta zeď o tom uvažovala každý den zhruba asi půl hodiny a vždy došla k názoru, že se jí nechce.
Ozvalo se další plesknutí, když o ty dva objímače stěn Jirobo zakopl.

Orochimaru měl už lepší dny. Nutno říct, že měl jenom jeden horší den než je tenhle, a to bylo tenkrát, když se pokusil si vystřelit z Kabuta, že mu dal novou uniformu. Od té doby se o žádné uniformové reformy ani o vtipy na nich založené nepokoušel, protože měl pořád ještě jasnou vzpomínku na paní Vomáčkovou, když jí otevřel do kanceláře. Občas je ještě budil z nočních můr o růžových prachovkách a mopech.
Nicméně teď seděl nad knihami, do kterých si svítil svýma hadíma očima. Na co jsou vám žluté oči, když to v případě nouze neumíte rozsvítit?
Vedle něj seděli Sasuke a Kabuto. Uchiha se okázale nudil, kopal do židle a do Kabuta a občas plácal nesmysly. Kabuto využil tmy a pokoušel se dohnat několikaměsíční resty na spánku.
Orochimaru s povzdechem odložil knihu a prohlásil: „To nemá cenu, říkám vám, že pojistky nahazující jutsu nikdo před námi nepotřeboval, a tudíž ani nevymyslel. Budeme to prostě muset vymyslet sami a to zabere měsíce.“
Kromě žlutých baterek, tedy vlastně Orochimaruových očí, se rozsvítil další zdroj světla. Byl bílý, elektrický a vrhal ošklivé mihotavé stíny. Sasuke se zazubil a světlo z Chidori se mu odrazilo od krví podlitých očí: „Bude na to stačit tohle?“
Orochimaru pokrčil rameny: „Jestli to nebude fungovat, tak se nic tak strašného stát nemůže.“

Sasuke se s hrozivým výrazem a baterkou přibližoval k pojistkové skříni, Orochimaru pro jistotu počkal na konci chodby.
Jutsu vzalo bojler, vodní rozvodnu i pojistkovou skříň jedním šmahem a na moment celou chodbu osvětlilo. Chvíli po zdech běhaly jiskřičky, ale jinak se nestalo nic.
Ozval se dupot a něco Orochimarua srazilo k zemi. Sannin se svezl k zemi, schoulil se do klubíčka a držel si pomlácené břicho.
„-aně jsem vám říkala, abyste tu -ilní věc nechali -rva na pokoji a nemotali do toho. Ste fakt neuvěřitelní -itomci!“
Tayua se zpoza rohu vyřítila prudce, Sasukeho oslnila baterkou, takže se ninja musel chvíli rozkoukávat. Tayua byla ožehlá, vlasy jí stály do všech stran, její helma měla divný tvar a po náramcích jí běhaly malé jiskřičky nevybité elektřiny.
Sasuke vzal roha. Mistr nemistr, u tohohle být nemusí. Orochimaru by byl moc velká zátěž.

Černovlasý ninja čekal, až se Kabuto vrátí. Měl štěstí, dočkal se: „Tak, co to udělalo?“
„Pojistky pořád nic,“ odpověděl bělovlasý ninja s plnou pusou. „Ale v laboratoři začaly z digestoře pršet lentilky.“
„Nejdřív jsem zduplikoval všechny klíče, pak se ze všech hadů stali sněhuláci, potom přišla ta vánice vanilkové zmrzliny, pak se roztekly lžíce a teď prší lentilky,“ povzdechl si Orochimaru a složil hlavu do dlaní. Pak v záchvatu zoufalství udeřil čelem o stůl a zůstal tak chvíli sedět.
„Možná...“ navrhl Suigetsu ode dveří opatrně, „Možná bychom mohli počkat. Pan Vopršálek přijde zítra ráno. Nemusíme se motat do věcí, kterým nerozumíme.“
Tohle neměl říkat. Orochimaru se prudce zvedl, až při tom převrhl židli.
„Já jsem Orochimaru-sama! Umím většinu existujících jutsu a další jsem vymyslel sám! Vymyslel jsem nesmrtelnost! Postavil jsem sám skrytou základnu! Neexistuje nic, co bych nedokázal! Mně nemůže pokořit žádná -acená pojistková skříň!“ bouchl pěstí do stolu.
Chvíli bylo po jeho výstupu ticho.
„Eh...Kabuto, pojď sem.“
„Jistě, Orochimaru-sama. Co se děje?“
„Ale, zlomil jsem si asi pár prstů.“
Chvíli bylo zase ticho, ozývalo se jenom šustění obvazů.
Pak se naráz rozsvítily všechny žárovky v místnosti a, protože provizorní centrálu si v ztemnělé Zvučné zřídili v kuchyni,“ ze dřezu se vyvalila pára a potom se z kohoutku spustil proud vařící vody.
Chvíli jenom tupě všichni mžourali, až na Tayuu, která pořád ještě chrápala pod stolem, který byl od Orochimaruovy rány naprasklý a prohnutý.
O chvíli později se do místnosti s lehce provinilým a oslepeným výrazem vloudili Sakon s Ukonem: „Hele, nebudete tomu věřit, ale všude se svítí,“ snažili se znít nenápadně.
„Neříkal jsem snad jasně, že se do pojistek nikdo z vás hrabat nebude?“ zasyčel na ně Orochimaru, až udělala dvojčata krok zpátky.
„Jenže my si všimli, že bojler byl vypnutý...“
„...a pojistky prostě jenom vypadli....“
„...tak jsme je nahodili,“ střídali se sourozenci v řeči a snažili se nemyslet na to, že s nimi jejich šéf asi za chvílí vyrazí dveře a jejich vnitřnostmi vymaluje zeď nebo dvě.
Zachárnil je nepřirozený zvuk, jako když se chodbou valí malá štěrková lavina. Do dveří se vsypalo několik chemicky barevných, jasných a pravidelně kulatých placatých kamínků.
Kabuto vyděšeně polkl: „Já v laboratoři nezavřel dveře.“
Jirobo se zatvářil nadšeně: „Takže se ven musíme projíst lentilkami?“