Jednorázovka
Smrť. Nadobudnutie stavu nezlúčitelného so životom. Už keď sa vracala z Konohy do svojho rodiska, vedela, že smrť je blízko. V podstate ju to tešilo, už nechcela byť na tomto svete sama.
Všetkých čo milovala stratila a už nedokázala sama pomôcť tomuto krutému svetu nájsť mier.
Mier- tak dlho ho hľadali, ale aj tak neuspeli. Kedysi si svoju smrť predstavovala. V predstave zomierala na starobu a bola obklopená svojimi deťmi, vnúčatami a priateľmi.
Ach, aká bola len naivná. Jej predstava sa vôbec nepodobala na situáciu, v ktorej sa teraz nachádzala.
]Pozorovala jsem hvězdy a vzpomínala. Na ty časy s ním. S nimi. Všechno bylo pryč. Oni byli jinde. A já zůstala sama. Úplně na všechno. Už nebyl nikdo, kdo by mě podpořil. Kdo by mě podržel, při špatných chvílích. Oni mě opustili, rodiče umřeli…Proč já?
„Už iba kúsok, už iba centimetre.“ pomyslel si Naruto, naťahujúc ruku za modrým vajíčkom umiestneným v divnom prístroji. Trosky vybuchnutého laboratória mu bránili, aby sa dostal bližšie. Teda, laboratória. Nikto presne nevedel, čo sa dialo v tomto dome, ktorý včera v noci zrovnala so zemou explózia. Deti si však šepkali, že jeho majiteľ je vedec a v pivnici má laboratórium, v ktorom robí podivné experimenty. Niečo na tom mohlo byť.
/// Poznámka autora: Povídka navazuje na dva roky starou povídku: https://konoha.cz/?q=node/97704 . Navazuje volně a není nutná k pochopení děje, vše je zde vysvětleno. Také bych se chtěl omluvit za případné chybky, překlepy. Nejsou zde schválně a bohužel musím říct, že na korekci skoro padesáti stránek textu nemám moc času. Proto se předem omlouvám a děkuji za pochopení. Užijte si četbu! ///
Mohutná zlatem podbarvená záře rozčísla oblohu od severu k jihu. To od toho, jak jí projel obrovitý blesk. Těsně v patách se mu hnal jeho o fous menší bratříček, ale nakonec se vydal opačným směrem. Na rozdíl od sourozence, si to namířil přímo z východní strany a západ. Záře, která je oba při tom provázela, na zlomek sekundy zcela zahalila nebe nad pantheonem. V okamžení následoval rachot nepředstavitelných rozměrů a intenzity, jak se nebem převalil hrom. Obloha se pozvolna zatahovala jen těžko proniknutelnými oblaky ocelově šedé tmavnoucí barvy.
Čekám.
Stojím na písčité půdě po pravém boku svého mladšího bratra. Jsem navlečená v té nechutné chūninské vestě a cítím tisíce lidí stojících za mnou. Vnímám ale hlavně to, jak mi vítr čechrá vlasy.
Je to možná naposledy, co se sžiju se svým živlem a budu bojovat.
Za sebe.
Za Gaaru.
Za Kankura.
Za skrytou Písečnou.
Za Zemi Větru.
Jenže...
Chci já vůbec bojovat?
Nechci.
V Konoze začínal nový den, slunce svítilo a s listy si pohrával lehký větřík. Dalo by se říct, že to byl den jako každý jiný. Ovšem něco tu nesedělo. Ulicemi se nerozléhal smích dětí, po ulicích nechodili lidé v dobré náladě a nesdělovali si novinky. Dokonce ani nebylo vidět žádné ninjy, kteří odcházejí na mise. Všude byl klid. Až moc velký klid.
Otvoril som dvere a vstúpil som dnu. Zvonček sa roztriasol a zazvonil. Z vedľajšej miestnosti sa vystrčila blonďavá hlava.
„Naruto!“ vykríkla a pribehla ku mne.
„Ahoj, Ino, som rád, že už je obchod obnovený,“ povedal som a usmial sa.
„Čo potrebuješ?“
Na chvíľu som sa rozhliadol po kvetoch v bielych vázach.
„Asi tri biele ruže.“
Ino prešla k váze s bielymi ružami a tri zobrala.
„Môžu byť tieto?“
„Do toho sa ja nevyznám, ale vyzerajú pekne.“
Prešla k pultu, zviazala ich fialovou stuhou a zabalila do papiera.
“Naruto!” Sakura měla v očích slzy.
Válka začala. Naruto se dostal z ostrova a zjistil pravdu… To byla ta zásadní chyba.
“Nech toho Sakuro! Všichni jste mi tu lhali do očí! A proč? Protože se bojíte, že mě Madara dostane?! Ne, protože se bojíte, že dostane Kyuubiho! Tak at’! ” zařval Naruto.
“Naruto!” čtyři Kage na něj pohlédli.
Gaara chyběl… To byla asi ta nejkatastrofálnější chyba, které se za dnešek dopustili…
“Co máte za problém?!“ obrátil na ně svůj vztek.
Po niekoľkých rokoch, ktoré si musela prežiť zem bez búrky, po rokoch, kedy jej jedinou spásou a útechou bol dážď, sa na nebi rozpútalo hotové peklo.
Už pred nejakým časom, do jej krajov zavítal nezvaný tyran, ničiaci všetky dary, ktoré už od nepamäti z lásky poskytovala ľuďom, a tak zmobilizovala všetky sily a pritiahla k sebe dávnych rivalov.
Aha.. Takže Naruto a Sakura. Vypadá to, že jsou nakonec spolu. Asi jsem viděla něco, co jsem neměla. A navíc v takovéhle chvíli. Zrovna, když jsem měla tolik sebevědomí jako nikdy a rozhodla se jít Narutovi říct všechno o mých citech. Stačí si na to jen vzpomenout a je mi do pláče.
Hlídal si ji před sebou a jí to strašně vadilo. Nejspíš nechtěl, aby se na něj dívala v tom stavu, v kterém byl. Na místo, kde na sebe narazili, se vrátil až za pár hodin. Oblečení měl potrhané a zmačkané. Netušila, co se mohlo stát. K tomu vypadal tak strašně frustrovaně a zakřiknutě, že se jej bála zeptat. Když ale chtěl odejít bez vysvětlení, donutila ho říct jí svůj plán.
Orochimaru: Ve Skryté Listové by chtěl žít každý. Kromě mě, teda.
Asuma: Já jsem s Choujim hovořil. On tu byl. A seděl tam, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl.
Hiashi: Ukaž lidem čelo, Neji.
Sai: Drazí, jsem malíř.
Jiraiya: Erotika, erotika, proč se nás tak mocně týká?
Orochimaru: Mám nový vynález! Bezbolestné kleště!
Gaara: A nejhorší jsou Akatsuki! Ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí!
Sasuke: Shimura Danzou je politická mrtvola.
Na světě jsou dva druhy lidí, mnul si Kidomaru všechna tři pravá ramena, která mu Kabuto před chvílí nahodil zpátky do kloubů. Jedni jsou ochotní se o slivovici podělit a druzí jsou zlá lakomá Tayua.
„Plán je následující,“ řekl všem přítomným Sasuke. „Obklíčíme je ze čtyř směrů. A pak všichni najednou zaútočíme.“ Skupinka ninjů, mezi kterými byla i Hinata, souhlasně přikývli.
„Hinata půjde se mnou,“ pokračoval. „A vy,“ ukázal na tři muže, „půjdete zleva. Vy tři zprava. A ten zbytek proti mně a Hinatě.“ Další kývnutí.
„Až dám znamení, zaútočte,“ pravil a zmizel v křoví. Zdráhavě se vydala za ním.
[hide=Prosíme o přečtení]Jedná se o naši zcela první spoluautorskou povídku. Pro tentokrát jsem spolupracovala se Suikenem. Na povídce jsme pracovali rovnocenným dílem, ale bohužel je celá jen v jednom jazyce - a to českém. Celý výtvor původně vznikl jako pouhá hra, při které jsme se střídali po jednotlivých větách a později po úsecích. A protože by bylo časté střídání jazyků příliš matoucí, poprosil mne Suiken, abych celou povídku přepsala do jazyka svého. Proto je teď nemožné poznat, kterou část kdo tvořil.
Nezadržel jsem úšklebek. Nemohl jsem si pomoct, prostě to tak bylo. Klid, mír a já dítě odkojené válkou. Ano, snil jsem tenkrát o míru a o klidu. Jenže ani jedno jsem nebyl schopen najít. Navzdory tomu že veškeré války skončily. Navzdory tomu že pět velkých národů mezi sebou nemělo žádné rozepře. Obchod proudil, všichni se usmívali na všechny strany a oslavovali tenhle mír.
Jenže co já? Neznal jsem nic jiného než válku a boj. Stačil jakýkoliv nečekaný prudký pohyb a já byl připraven zabíjet. Jenže nebylo koho a ani proč.
Pomalu vkročím na hřbitov. Vůbec nevím, kde má hrob, navíc to tu vůbec neznám. Nechodím sem, nemám k tomu důvod. Naposledy jsem tu byla při pohřbu Asumy. Ale teď sem musím.
Začalo to, ani nevím kdy, ale bylo mi hodně málo. Vsugeroval jsem si, že život je otrava a žil jsem s tím až do včerejška.
Nebudu vám tady vyprávět o dni, kdy jsem ji poznal, vlastně ani nevím, jak to přesně bylo. V hlavě mi spíš utkvěl den, kdy jsem k ní začal něco cítit.
Bylo to těsně po nezdařené misi pro záchranu Sasukeho. Choji ležel v nemocnici, zřejmě, kvůli mé špatné bojové strategii. Byl jsem si toho vědom a nebudu vám lhát, tehdy jsem brečel. Seděl jsem v nemocniční čekárně, když mi byla útěchou.
