Rozhodnout se Kap. 29.

Hlídal si ji před sebou a jí to strašně vadilo. Nejspíš nechtěl, aby se na něj dívala v tom stavu, v kterém byl. Na místo, kde na sebe narazili, se vrátil až za pár hodin. Oblečení měl potrhané a zmačkané. Netušila, co se mohlo stát. K tomu vypadal tak strašně frustrovaně a zakřiknutě, že se jej bála zeptat. Když ale chtěl odejít bez vysvětlení, donutila ho říct jí svůj plán.
Byla rozhodnutá strašně rychle, nesmí mu to dovolit. Jenže on byl neoblomný, pomsta mu zatemnila mysl. Pro jak jeho, tak svoje dobro se vydala s ním. A tak putovali až k večeru téhož dne. Musela mu slíbit, že ho dovede k úkrytu a tak to bude rychlejší. Potřebovala však přijít na to, jak ho z cesty nenápadně svést, nesměla dovolit, aby se nechal zabít, jen kvůli nějaký blonďatý fúrii.

***

Než se nadála, plápolal před ní oheň a jeho ruka byla před jejím obličejem. Držel v ní nějakou tyčinku a postrkoval ji k jejímu nosu. Poplašeně si ji vzala a letmo poděkovala. Naštvala se, že ji načapal, když její přítomnost poletovala někde v oblacích. Pozorovala ho, jak si sedl na kládu naproti ní a zabořil hlavu do země, tak to dělal celý den. Též byl někde úplně jinde, ale naopak to na sobě nenechal moc znát. Nervózně rozbalila obal a kousla do věci, co připomínalo jídlo. Sama nic neměla, jen brašnu se zbraněmi a svitky.
Chvíli jej přejížděla očima, než vstala a vydala se k němu.
„Jsem Kaira, už mi nevykej, nejsem tak stará,“ pokusila se na něj usmát, ale on nedával pozor a ruka, kterou k němu vztáhla, nebyla opětována. Vyčkala, byla tvrdohlavá, muselo být po jejím a on zjevně neměl vůli odporovat. Za moment k ní natočil mírně hlavu a zakroutil s ní.
„Chabý pokus udělat si na mě značku,“ odsekl a oči zase zapíchl do země. Byla zklamaná sama ze sebe.
„To jsem tak předvídatelná?“ zasmála se falešně.
„Ani ne, jen já jsem moc opatrný.“ A znovu bylo vše na bodě mrazu a nevěděla, jak to změnit, obvykle se s ní totiž lidé chtěli přátelit a ona se ani nemusela snažit. Měla ale cíl a ten ještě nesplnila, pokračovala.
„Jak se jmenovala?“ Žádná reakce po nacházejících minutách nepřišla. Stálo ji to čím dál tím víc sil, aby tu pravdu prostě jen jednoduše nevyřvala. Až když posunul svůj batoh k sobě a začal něco hledat, doufala v jakýkoli pokrok.
Najednou se zarazil a v ní zazářila naděje.
„Kaira Namikaze?“ Že by si snad vzpomněl?! Vše by bylo jednoduché… Všiml si, jak se najednou usmála a on sám to pochopil jako kladnou odpověď.
„Z druhé strany Uzumaki?“ ptal se dál, v něm totiž svitla také naděje.
„Áno??“ zajásala. Vytáhl kus papíru a hodil jí ho. Chytla ho a stále něco očekávajíc jej rozbalila. Jako prásk bičem přišlo zklamání. Jo, až moc snadné… On však byl stále z toho nadšený. Dívala se na pečeť ze sedmi znaků a graficky upravených čtyř siluet zvířat, která znamenala kontrolu.
„Kdes k tomu přišel?“ přišlo jí to zvláštní, co by s takovou pečetí dělal.
„Máš k tomu klíč?“ uvědomil si, že kdyby se své pečetě zbavil, mohl by v klidu používat všechna jutsu, která se naučil, neboť k souboji, jenž předpovídal velmi brzy, budou potřeba. Sice svůj sen ztratil, ale když teď bylo rozluštění nadosah, nemohl příležitost promarnit.
„Nejdřív mi odpověz,“ žádala.
„Nemusí tě to zajímat,“ poprvé se střetly obě povahy a ani jedna nechtěla ustoupit, záleželo, kdo si toho druhého v tuto chvíli cení víc a to bylo víc než jasné. Pro jednou ustoupila ona.
„No, fajn, možná jo, je to jedna ze starší základních pečetí z mého klanu, ale…“ zamyslela se, „Máš tužku? Musím si to rozkreslit.“ Třeba získám jeho důvěru…

***

Sledoval ji při práci a byl naprosto nadšený. Měla tak krásný styl kresby, přitom srozumitelný a praktický. Nepotkal se dosud s nikým, kdo by byl aspoň na jeho úrovni, ale ona ho předčila. Za pět minut měla hotové to, nad čím by on trávil hodiny. Přistihl se, že po dlouhé době někomu závidí. Zakroutil hlavou, na mysl mu znova přišla jeho matka. Nasadil, co nejvážnější výraz, který měl zakrýt jeho pravé pocity.
„Jak to děláš?“ zeptal se. Otočila se na něj a usmála.
„To ne já,“ ušklíbla se. Nepochopil. Trošku přimhouřil oko, čímž naznačil, ať svou odpověď rychle změní. Uvědomila si, jak to asi vyznělo a znovu se zasmála.
„Víš, zrovna tohle mám v rodině, prostě instinkt,“ pokrčila rameny a načrtla malý oblouk.
Spojil si všechny znaky, co si napsala a rychle mu to došlo. Pleskl se na čelo.
„No jasně!“ vykřikl a ona ucukla. Vytrhl jí tužku z ruky a sám si tam dočmáral nějaké poznámky. Když skončil, spiklenecky povytáhl obočí. Postavil se ke Kaiře a spěšně jí zamával tužkou před obličejem.
„Kůň, zajíc, kanec, had, myš a troška vodní chakry. Díky, mám po starostech,“ přiznal se. Kaira si před ústa dala ruku, aby se nerozesmála na celé kolo, věděla totiž, že by to protentokrát nevzal tak vlídně. Připadal jí jako malé dítě, které právě rozluštilo záhadu hlavolamu a očekávalo patřičnou odměnu. Chvíli se tak na něj dívala. Povedlo se to, v co doufala, dokázala ho rozesmát. Přikročila k němu o kousek blíž, přišlo jí to jako správná chvíle. Stále se mu dívala do očí, chtěla vycítit tu chvíli, kdy začne být zpátečnický a znovu se zatvrdí do sebe. Jenže změna proběhla rychleji než by čekala. Jeho pohled vůči ní ztvrdl a nestihla reagovat.
„Odstup, nejsi kamarádka a ani se o to nepokoušej. Díky za pomoc, ale nemám zájem,“ dal ruce před sebe a vmžiku se otočil k ní zády. Uvědomil si to až moc pozdě, pustil si ji až moc blízko, za to nenáviděl jak ji, tak sebe. Netušil, jak s ním dokázala tak dobře manipulovat, že na chvíli zapomněl na svůj cíl. Měl rád upřímnost, i když ji sám většinou nemohl použít a nesnášel dluhy. Zrovna u téhle si jeden právě udělal, štvalo ho to.
„Jen řekni, co chceš za tu pomoc a nemanipuluj se mnou jako loutkou,“ odsekl stále k ní zády. Ruce složila na hruď a podupala nohou. S tím klukem to bylo jako na horské dráze a jí začínaly ujíždět nervy. V jednu chvíli byl normální dvanáctiletý kluk a v druhé osoba, co měla na svůj věk moc dospělé argumenty a zásady. Jedna část byla silou naučená, další přirozená, jen musela přijít na to, která je ta pravá, to bylo ale těžké.
„Víš, normálně stačí za pomoc pouze poděkovat,“ snažila se jej obměkčit, ale chtěla, aby její úsilí mělo opětovný účinek. Jakoby mluvila ke kusu ledu. Vymyslela si prozatím jediné, co chtěla vědět.
„Myslím, že máš rád upřímnost stejně jako já,“ konstatovala a snažila se být vážná.
„Možná,“ otočil se zpět k ní.
„Tak mi řekni, v čem se ti zdát být spravedlivý jít po lidech, co zabili tvou mámu,“ ruce svěsila podél těla. Naštvala intelektuální stránku, takže musela odpovědět ta druhá, rozhodla se, že je to ta pravá a té řekne pravdu, protože jako jediná umí důvěřovat a smát se.
„Protože ji mám rád a s její smrtí se nedokážu bez odplaty smířit,“ řekl tak rychle, že to sotva stačila pobrat. Vykulila oči, ale snažila se rychle vzpamatovat. Uklonila se a zakroutila před ním rukou.
„Dluh splacen,“ rychle se postavila rovně, „Už zase můžeš být ten nesnesitelnej malej smrad.“ Tím zakryla svou překvapenou tvář.
Pro dnešek to vzdala, potřebovala novou taktiku a ta odpověď ji až nepřirozeně zaskočila.

***

Z batohu si přinesl deku a sedl si zpátky k ohni. Z kapsy si vzal kus papíru, který byl celý pokreslený a pevně jej sevřel v ruce. Držel v ní totiž něco, po čem toužil několik let, co si přál každého dne, každou hodinu, v ruce na kusu papíru držel svobodu. Stále nepochopil, jak mu jeden den dokáže obrátit život vzhůru nohama. Vnutí se mu ženská, před kterou ho varovala Yugito, zjistí, že jeho jediný důvod, proč nějak přebývat, je mrtvý, vzdá se Kyuubiho chakry, kvůli níž riskoval život. Zakroutil hlavou. Byl tu sám, jen sám.
Svou hlavu opřel o dlaň a skousl spodní ret. Nechtěl před ní projevit slabost, věděl, že ho neustále pozoruje, ale i přesto, rozbrečel se. Jeho kontrola se houpala lehce nad propastí. Ještě se pořádně nevzpamatoval z těch pěti ocasů, co pustil ze svého nitra ven. Únavou usínal a nechtěl si to přiznat. Stále si připomínal, že musí udělat ještě spoustu věcí, v sekundě však na ně zapomněl a vydal se do říše snů. Jeho tělo se skutálelo po kládě až těsně vedle ohně.

Teď přišla na řadu Kaira. Vyskočila zpod deky a doběhla k němu. Trošku se uchechtla a převrátila ho na záda. Divila se, že se nevzbudil, ale byla ráda. Vzala ho za ramena a odtáhla na místo, kde ještě před chvílí ležela ona. Rozmotala ho z deky a znova ji přes něj přehodila. Kousek nad ramenem odhrnula a chtěla se jej dotknout. Zrovna v tom místě měl silně roztržené oblečení, dokázala jen hádat, co se mu stalo, ale celkem se i bála odpovědi. Na jeho kůži se něco zablesklo, látku roztrhla ještě víc a nestačila se divit. Zornice se jí rozšířily, tohle už jednou viděla a přála si opak. Ta blbá knížka! Já jsem mámě nikdy nevěřila! Je to jen blbá pohádka! Jak je to možné! Znak několikrát pečlivě prozkoumala svýma šedýma očima, ale nebylo nad čím pochybovat. Byla to ona, ta pečeť. Nemůže to být on! Nemůže! Nevěděla kam s rukama a nohama. Viděla to, protože s ním byla úzce příbuzná, jiným tato čest nebyla dopřána, jen když bylo těsně po použití té síly. Ona se moc bála, kolikrát ji už použil, teď mu musela stopro zabránit bojovat. Zakryla to znamení i celé jeho tělo další dekou a lehla si vedle něj. Napadlo ji tolik otázek, proč nosí tu masku, jak tu sílu dokázal spustit, nebo snad jaké to je, mít v sobě ještě jednu mysl navíc. Dívala se do jeho zavřených očí a přemýšlela. Hned po narození na něj bylo z neznámého důvodu sesláno tolik strastí a ona ho musela před všemi ochránit. Jak se zdálo v tuto chvíli i před ním samým.
Nevěděla, kolik mohlo být hodin po půlnoci, jediné, co bylo naprosto jisté, že stále neví jak ho přesvědčit. Napadla ji jen jedna zoufalá myšlenka, okrást ho o všechny zbraně. Sice by ji nenáviděl ještě víc, ale aspoň by mu zabránila udělat největší blbost v životě. Ještě před několika dny si myslela, že ho stačí jen najít, ale nepomyslela na následky, žil někde jinde. Sama už ani nevěděla, co si myslela. Jednoduše půjdeme špatným směrem a potom budu dělat hloupou, že jsem si to špatně zapamatovala. Do té doby na něco přijdu. Není možné, aby vyhrál proti lidem, co jsem tam viděla, ani já bych to nedokázala, když mu to řeknu, nebude mi věřit. Jsem jen otravný nepřítel. Usmála se nad tou myšlenkou. Dovolila si zavřít oči a na chvíli spát.

***

Probudil se a něco nepříjemného měl v puse. Snažil se to jazykem vytlačit ven, ale moc to nešlo. Zjistil, že to je jedna z pásků bandáže, která spadla z čela. Protočil oči v sloup, tohoto nesmyslného skrývání měl dost. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že je na trošku jiném místě, než si naposledy pamatoval. Zalekl se, jestli někde neztratil ten papír, ale naštěstí ne. Rozhodl se, že je načase odpoutat se od minulosti s Raikagem. Byl si jistý, že už se tam nikdy nevrátí, bohužel i na úkor jeho nejlepšího přítele Beeho. Podíval se před sebe, těsně kolem jeho hlavy byly rozprostřené rudé vlasy. Zamračil se, Kaira byla k němu až moc přítulná, což ho přímo děsilo. Vymotal se ze všech dek a vydal se k lesu, aby ji náhodou neprobudil. Nechtěl jí nechat možnost zjistit, že ten klíč chtěl pro sebe. Tušil, měla by nemístné otázky, které by zase skončily hádkou a musela ho přece dovést ke skrýši těch vrahů. Papír, co byl pořád zmuchlaný v jeho ruce, rozložil na trávu a připravil se. Vodní chakra, vodní… Soustředil se jen na jednu, nesměl použít žádnou jinou. Vyhrnul si tričko a nastavil ruku s nataženými prsty před sebe. Voda znázorňuje prudkost a sílu vzdoru, což je přesný opak vůči kontrole. Mám já to ale štěstí, že mám tuto podstatu. Usmál se. Pečeť sice nyní nebyla vidět, ale až moc dobře věděl, kde se nachází, byla těsně spojená s pečetí ocasého démona, proto musel být extrémně opatrný, aby trefil tu správnou. Voda. Na konečcích prstů ruky vyšlehl modré plameny chakry. Pro jistotu si přečetl znovu všechny znaky a začal.

„Kůň, zajíc, kanec, had, myš,“ vyslovil tiše, přičemž ke každému zvířeti dělal originální znaky. Všechny prsty kromě palce přiložil zaráz ke čtyřem siluetám zvířat, palec poté ke třetímu znaku zprava. Uvnitř cítil, jak jeho chakra ničí vyrytou pečeť a trošku předběžně se radoval, protože to pokládal za dobré znamení. A tak se i stalo, po několika sekundách po přiložení už necítil ty pomyslné mříže kolem jeho skladu chakry. Hluboce vydechl, bylo po všem. Skoro po všem. Dokázal jsem to mami… Poslal jí zprávu, ať už byla kdekoli. Symbolicky si sundal svou masku. Bude se snažit svou tvář a potlačovat svou neviditelnost. Dal si tuto vizi, i když věděl, že se v podstatě nic nezmění, život, který vedl, jej poznamenal až moc hluboko. Bílou látku nedbale nastrkal do brašny, přece jen si ji chtěl nechat, byla plná potu a vzpomínek na to, jak vyhrál titul chuunina. Papír si také uschoval, nikdy nevěděl, jestli se bude hodit také někomu jinému, než jen jemu. Přešel znovu ke své průvodkyni, ta stále spala a nevšímala si ani toho, jak kolem ní chodil. Sklonil se k ní a zatřepal s ní. Koutkem okem si ho prohlédla.
„Ještě chvilku tati,“ zamumlala do země. Postavil se a zakroutil hlavou, jestli slyšel správně, usoudil, že asi ne.
„Vstávej! Musíme jít, sice si mi neřekla, jak moc je to ještě daleko, přesto dělej!“ Vstala a promnula si oči, vypadal jako její otec, ale neměl jeho hlas. Zakoukala se na něj na nepřirozeně dlouhou dobu. Všiml si toho.
„Co je?“ štěkl, bylo mu to nepříjemné. Probudil ji z transu.
„Nic, jen mi někoho připomínáš…“
„Koho?“ sám sebe překvapil, jak byl zvědavý, ale možná jakákoli odpověď by konečně vysvětlila její divné chování vůči němu.
„Tátu, on ale zemřel, už je to dávno,“ na chvíli sklopila hlavu, pro ni to až tak dávno stále nebylo. Čekala, že řekne promiň, nebo je mi to líto, ale žádná reakce se nedostavila. Místo toho přišla otázka kudy. Věděla jenom směr, zatím jí nic nepřišlo povědomé, proto kývla kupředu.

***

Poprvé za několik hodin jí přišla část lesa povědomá, dokonce očima našla místo, odkud se přemístila. Nesměl na ní poznat jediné zaváhání nebo nervozitu, tušila, že on by zrovna její lhaní rozpoznal. Přímo před nimi se začala rýsovat skála, proto přišlo na řadu pomyslné rozcestí, kde ho měla Kaira znovu navést. Zastavili se a ona kývla na falešný směr. Nic neřekla a on ji napodobil. Znovu se rozběhla a on ji následoval. Uběhlo několik minut, ona se k němu otočila, něco ji napadlo a chtělo toho hned využít. Zůstala stát na jedné z větví a nenechala ho doběhnout k ní.
„Máš trochu vody,“ snažila se vypadat udýchaně. Opřela se rukama o kolena a předklonila se. Z jejích očí by dobrý bojovník dokázal vyčíst záměr, to by pro ni znamenal konec. Jakmile sundal batoh ze svých zad a podíval se do něj, vzala ho za krk a praštila s ním o kmen stromu. Místo těžkého padajícího těla spatřila bílý kouř, který se jí z ničeho nic vytvořil pod rukama. Vykulila oči, přechytračil ji a to zatraceně dobře. Nataženými prsty rozehnala zuřivě oblaka kouře a vydala se bleskurychle správným směrem.
„Jestli umře jenom kvůli tomu, jak jsem já blbá a neschopná, tak si to nikdy neodpustím!!“ ujasnila si hodně nahlas. Snažila se vzpomenout, jak by si mohla cestu zkrátit, sice nevěděl přesnou polohu, přesto už to musel dávno najít. Zkrabatilo se jí čelo, jedna vzpomínka se jí vrátila na mysl, na svém bratrovi přece měla značku. Při běhu se soustředila, bylo to však těžké přemístit se k pohyblivému objektu. Ještě dřív než přistála nohama na další větvi, byla úplně někde jinde.

Rukou najednou držela jeho rameno a sotva se vzpamatovala z rychlého přesunu, musela se bránit něčemu, co připomínalo dlouhou dřevěnou tyč. Odskočila od blonďáka a snažila se rozhlédnout, několik sekund, nevědě proč, viděla černobíle. Než se nadála, znovu ji napadla tyč, uhnula jí a chytla ji, přičemž se otočila a zakroutila s neznámým útokem. Sotva stačila věc pustit, stáhla se zpět a vyrazila proti ní znovu. To už ji dopálilo a v této chvíli byla celkem v ráži, což nemohl vědět její soupeř. Okamžitě hodila kunai na druhou stranu místnosti, hned ho také následovala.
„Katon: Ohnivá koule,“ křikla. Bylo jí to jasné, jak mohla bojovat proti dřevu než ohněm, který tuto surovinu spálí. Loutka, co ji celou dobu ohrožovala, neměla šanci. Lehla ve vteřině popelem. Kaira očima hledala svého pravého soupeře a chvíli ho nenacházela, mezi svými loutkami byl dobře schován, jenže ony neměly pravé lesknoucí se oči. Kaiřin obličej ozdobil posměšný úšklebek. Kupodivu nemá šanci…

„Katon: Peklo na zemi,“ ruce natáhla před sebe a z nich začaly šlehat plameny. Mířila přímo na skupinu loutek a jejich mistra. Po chvíli žár ustal a ona se mohla podívat na celou spoušť. Nestačila se ani podívat před sebe, musela se bránit zezadu. Za ní se totiž objevilo hned pět loutek. Udivila ji jejich rychlost, nebylo možné, aby se pohybovaly takto. Vytáhla své zbraně a skrčila. Z tyčí nad její hlavou vyrazily čepele, které ji mohly vážně poranit. Zablokovala je a odstrčila. Oba kunaie hodila proti loutkám. Zabodly se hluboko do dřeva a ona měla jistotu, že se k nim může přemístit. Tak udělala. Jen krátký okamžik letěla před hlavou loutky, než se kutálela zničená po zemi. Ze zbývajícího těla zbraň vytáhla a hodila ji po další. Loutky sice byly rychlé, ale ne tak jako ona. Měla nevídaný zápal pro boj a toho musela využít. V její ruce se objevila rukojeť druhého kunaie, jehož předchozí schránku poslala k zemi. Tak to udělala se všemi pěti kusy dřeva a sama se vydala proti loutkaři. Když k němu doběhla, vypařil se.
Chtěla využít příležitosti a podívat se, jak si vede Kanji. Otočila se a nestačila se divit, nebyl na tom špatně. Nechápala to, jak dokáže být tak dobrý, když je mu sotva dvanáct let. Zakroutila hlavou a usmála se. Prostě talent, ale to že si zdrhnul, si odpykáš! Dříve než si uvědomila změnu bitevního pole, obklopily ji ze všech stran v kruhu loutky. Nemohla spočítat, kolik jich bylo. Hledala podle chakrových vláken zdroj, ale ten se ocital vysoko nad ní. Pokrčila rameny.
„Katon: Peklo na zemi,“ stejná technika. Myslela si, že to zabere. To se však hodně mýlila. Jak později zjistila, loutky které nyní stály proti ní, byly ohnivzdorné. Bylo to zvláštní, stále vypadaly stejně jako ty předchozí, přesto plameny pouze pozměnily jejich hnědou barvu na částečně černou. Nyní byl na řadě nepřítel a ten na sebe nenechal čekat. Kaira ustoupila o jeden krok za sebe, tím se však nevzdálila, naopak. Všechny loutky se naráz pohnuly, avšak každá jinak. Ta, které Kaira věnovala největší pozornost, vycenila falešné zuby. Ve stejnou sekundu začaly vzduchem kolem ní lítat předměty. Vytáhla svitek, jejž uchopila na jeho koncích a lehce jako gumu jej roztáhla do stran. Poté jej postavila kolmo k zemi a rozvila kolem své osoby. Skrčila se, aby opticky zmenšila riziko trefy do jejího těla, některé z loutek. Měla to být pevná ochrana, tomu však z nepochopitelného důvodu nebylo. Upřímně ji vyděsil osten, který proletěl těsně nad jejím ramenem. Shodila ze sebe papír a vyskočila do vzduchu. Naštěstí pro ni, znásobenému nepříteli došla na nějaký čas munice. Zdálo se jí, jako by to byl doteď souboj pro děti a teprve teď jejich protivníci postupně odkrývali svou úroveň.
„Tak jo, tohle dopadne špatně…“ Zavřela oči a soustředila se na místo jen pár desítek metrů od ní. Znovu se držela za rameno svého bratra. Když spatřila, do jaké situace vstoupila, zareagovala její nejpohotovější stránka. Proti ní se řítilo něco připomínající dravce. Ze zad kluka vytáhla jednu z katan a hodila ji přímo proti ptáku z papíru. Chtěla se podívat zpátky na něj, ale nteď byla chvíle, kdy se potřebovala nadechnout.
„Výměna soupeřů…“ oznámila. Hned poté ucítila nepříjemný mrazivý pocit, který ji odstrčil od něj dál. Nesrazilo ji to na kolena, neboť měla stále síly dost, přesto nepoznala příčinu, dokud ho vážně nespatřila. Dětská představa, pohádka, která má do mysli přinášet pouze radost a neděsit, se stala reálnou skutečností. Viděla kluka, co používal sílu Proroctví ledu a nevěděla, jak někdo může být tak hloupý. Za to se ale platí nejvyšší daň, Kanji! Ječela ve své hlavě, že ji to samotnou ohlušilo. Snadné vítězství se obrátilo v neočekávanou prohru. Jejich soupeři byli silní a oni ti slabší a zranitelnější. Do očí jí vhrkly slzy. Že já tu blbost četla… Dívala se na to jen chvíli, na to, jak vítr kolem něj běhá rychleji než vichřice největšího rázu, na to, jak se mu naježily vlasy. Ale hlavně, jak se ten znak, ta pečeť zapomenutá minulostí, ta kletba, rozrostla naposledy.
„Blbečku! Kvůli tomuhle zemřeš!“ plakala.

Poznámky: 

Děkuji, že čtete mou práci...
Pro další díl mám přesné datum, bude to na roční výročí této povídky , stejně bych to dřív nezvládla , takže se uvidíme 31.8. ...

P.S.

Opravdu by mě zajímalo, jestli by se tu našel někdo, kdo čte Rozhodnout se už od první kapitoly celý rok