Hidanova romance

Prosíme o přečtení

Jedná se o naši zcela první spoluautorskou povídku. Pro tentokrát jsem spolupracovala se Suikenem. Na povídce jsme pracovali rovnocenným dílem, ale bohužel je celá jen v jednom jazyce - a to českém. Celý výtvor původně vznikl jako pouhá hra, při které jsme se střídali po jednotlivých větách a později po úsecích. A protože by bylo časté střídání jazyků příliš matoucí, poprosil mne Suiken, abych celou povídku přepsala do jazyka svého. Proto je teď nemožné poznat, kterou část kdo tvořil. Mám uschovaný i originální spis, na kterém je rozřazení uchované. Takže pokud by někoho zajímaly jednotlivé pasáže, ráda vám prozradím, čí nápad to byl. Už nebudeme zdržovat a přejeme příjemné počtení. Suiken a Kage-sama. Snad to není zase taková hloupost.

Byl horký slunečný den a v Akatsuki sídle bylo až podezřelé ticho. Když v tom zazvonil telefon, ke kterému se zběsile přiřítil Tobi. Zvedl sluchátko a zapištěl prosté: „Haló?“
*Šepot v telefonu* „Kdo je tam?“ otázal se. Z telefonu se začal linout hurónský smích, načež Tobiho zalil studený pot a začal se třást po celém těle.
„Tady tvá sestra Dangan.“ Tobi okamžitě odhodil telefon a utekl. Přišel k němu Deidara, opatrně uchopil sluchátko a pozval Tobiho starší sestru na návštěvu.
„Senpaíí, co to děláte?!“
Mezitím, co Tobík zběsile vyšiloval, si jeho sestra sbalila batoh a vydala se na dlouhou cestu.

V tom znovu zařinčel telefon. Právě se objevivší Zetsu opět uchopil sluchátko a Deidara se přemístil ke vchodovým dveřím, kde netrpělivě vyhlížel Tobiho „roztomilou“ sestru.
„U telefonu Kaktus… Už jsem ti to minimálně stokrát říkal, abys mi nevolal!“
Zatímco se černá a bílá půlka naší masožravky dohadovaly, zda volajícího upéci či osmažit, zazvonil zvonek a ve dveřích se objevila statná žena se zrzavými zapletenými vlasy.
Tobi okamžitě zpozorněl a utekl se schovat do ledničky, zatímco se jeho sestra seznamovala s ostatními členy Akatsuki. Slepý Itachi se do ní ihned „zahleděl“ a začal jí skládat sladké verše.
Tobiho sestra kolem něj bez povšimnutí prošla a začala prohledávat sídlo. Zamířila přímo do kuchyně a odstrčila chudáka hladového Kisameho od poloprázdné lednice. Spatřila v ní ukrytého Tobiho, celého promrzlého, jak pojídá zmrzlinu. Natáhla své ohromné paže a objala ho kolem krku, při čemž mu snědla zbytek vanilkové zmrzliny, kterou právě jedl.
„A...a...ahoj, jak jsi se sem dostala? Toto místo je přísně tajné,“ zašeptal vyděšený Tobi.
„Podle velké zářící vývěsky s nápisem: Zde sídlí Akatsuki,“ ušklíbla se Dangan a zavřela lednici, ještě před tím než stihl vyskočit ven.
Do kuchyně nakráčel nahněvaný Pein. „Co je to tu za příšerný hluk?! A proč Itachi stále opakuje, že nemá důvod, proč by žil?!“ rozkřičel se z plna hrdla a okázale ignoroval nově příchozí.
„T...To je moje starší s..sestra. Bude tu nějaký čas bydlet s námi,“ vykoktal Tobi a opatrně vystrčil hlavu z lednice.
„Vypadáme snad jako nějaká ubytovna?!“ pokračoval zrzek v hysterickém záchvatu, když v tom vstoupila do přeplněné kuchyně i Konan.
„Tobi, co jsi dělal v té ledničce a kdo nám sežral zbytek naší zmrzliny? Co teď bude jíst Deidara, když dostane znovu depku?“ řekla rozhořčeně.
„Nemám zdání,“ zamumlal Tobi sklesle a začal si nezaujatě pískat, načež si ho Konan začala nepřiměřeně prohlížet.
„Ahoj, já jsem Dangan,“ ozvala se Tobiho sestra.
„Tak se nám konečně představila osoba, která zabírá osmdesát procent místnos-“ zarazil ho její nepěkný pohled. Pein poznal, kdy je zahnán do kouta a rezignoval. „Dobrá tedy, na příšery jsme tu už zvyklí,“ řekl jen a změřil si pohledem zbylé členy místnosti.
„Myslím, že toto od tebe bylo velmi nevkusné, Peine,“ odfrkla si Konan. „Najde se tu už konečně někdo, kdo nám vysvětlí, o co tu jde?“
„Pozval jsem tu krasavici k nám na návštěvu,“ culil se DeiDei a dával si obzvláště záležet, aby nevyprskl smíchy nad jejich jednotlivými reakcemi.
„DEIDARO!!! Jak jsi si mohl dovolit pozvat někoho úplně cizího do našeho úkrytu bez toho, abys mi o tom něco řekl?!“ křičel již vážně, vážně naštvaný Pein.
„Stres opravdu nedělá dobře tvé pokožce,“ přehlížel blonďáček Peinovu kousavou poznámku a přešel k Tobiho sestře. „Uvolním jí svůj pokoj,“ řekl nakonec.
„H..Hej! Deidaro, ještě jsi mi neodpověděl, co tu dělá to monstrum!“ vřískl Pein, když v tom se *kulička (tedy vlastně Dangan) postavila a dala mu pořádnou ránu.
„Víš… Víš co? Ať si klidně vezme můj pokoj. A přenechte jí i mé místo v čele stolu u večeře,“ vykoktal ze sebe náhle zrzek s pohledem upřeným ke stropu. Následně se jako spráskaný pes odebral do kouta a šel se vyplakat.

Za půl hodiny se podávala večeře a všichni usedli k jídelnímu stolu.
Konan se mile usmála na Dangan, která se neskutečně nacpávala, a otázala se: „Tak… Dangan, správně? Přišla jsi jen navštívit Tobiho, nebo máš nějaké jiné plány?“ „PEINE! Pojď už konečně ke stolu, nebuď taková citlivka!“ zakřičela ještě.
Dangan zvedla oči od své porce a polkla. „Vlastně je za tím něco víc,“ odpověděla zcela vážným tónem s kamennou tváří a zahleděla se na bělovlasého Jashinistu, který jí dělal společnost. Ten se na ni nechápavě zadíval a vyslovil otázku: „Co to k****? Proč jste mi nikdo neřekl, že je tady?!“
„Můžeš nám to, prosím, vysvětlit?“ odpověděl Deidara laškovně otázkou.
Hidan s překvapeným výrazem předstíral, že nic netuší a připojil se k Peinovi v koutě.
Tobiho sestra si naložila plný talíř dušené zeleniny a natáhla se pro šťavnatou porci kuřete. Poté pokračovala ve vysvětlování.
„Tady s Hidankem jsme se měli sejít před pár dny, ale když zjistil, jak vypadám, už se mi neozval, parchant! A tak jsem sem přišla za mým silným bráškou, aby mu to všechno vrátil,“ vypověděla v slzách Dangan.
Konan přinesla krabičku voňavých kapesníčků a přisedla si blíže. „To nechutné sexistické prase!" ulevila si nakonec, zatímco si Dangan utírala slzy.
„Hidane, ty a to monstrum?!“ rozklepal se zrzek v koutě.
„Peine, zkus to ještě jednou vyslovit a dnes už se nemusíš obtěžovat v naší posteli ani ukázat, protože budeš spát na podlaze!“ okřikla ho modrovláska.
„Ano, madam,“ svěsil Pein hlavu mezi ramena a pomalu se odebral z kuchyně.
„Ty jedna chudinko,“ přitulil se Deidara z druhé strany a podal jí další kapesníček. Poté se otočil na přikrčeného Hidana a zle se na něj zamračil.
„Na Facebooku měla krásnou fotku, kde byla vážně sexy, to ona mě podvedla!“ vymlouval se ukřivděný Hidan.
„Hidane, ty prase! Vám chlapům záleží jen na vzhledu!“ obvinila ho Konan.
„Přesně tak!“ zakřičel Deidara, aby nezůstal pozadu.
„Skončili jste už?“ zavrčel Sasori nevrle a zvedl se od stolu. „Je mi z vás špatně. Nemám pravdu, Kakuzu?“ otázal se a zadíval se na židli, která stála přímo vedle té jeho. Byla prázdná… Zabloudil pohledem zpět k plačícím dívkám a Deidarovi (pozn. autorů: dívkám - ano, nechme to tak) a spatřil fňukajícího Kakuza, který plakal společně s nimi. „Jste ztracený,“ odfrkl si a se znechuceným pohledem odešel.

Tobi se pomalu přiblížil k Deidarovi a pošeptal mu do ouška: „Deidara-senpai, co by měl Tobi udělat?“
„Zmizni Tobi, tohle je ženská věc!“ odpálkoval ho blonďák.
Tobík s pláčem odešel do obývacího pokoje, kde už seděl zbytek obyvatelstva. Konan se postavila a počala sklízet špinavé nádobí z jídelního stolu. Deidara jí pomáhal a vesele si u toho notoval. Mezitím si Kakuzu opatrně prohlížel emocionálně vyčerpanou Dangan a z koutků úst mu odkapávaly sliny jako nějakému bernardýnovi.
„Kakuzu, to je nechutné, přestaň!“ odpověděla mu ta a následně zamířila k Hidanovi.
„Je mi to líto, ale je to i tvá vina,“ řekl Hidan, když se vedle něj usadila.
„Uznávám, že použití světoznámé modelky jakožto profilové fotky nebylo nejupřímnější, ale přeci jen jsi mohl být mírnější,“ zahleděla se na něj a usmála se tím nejhrozivějším způsobem, jakého byla schopna. Hidanovi se zhrozil a trochu se od ní odtáhl.
„Stejně to vypadá, že už máš lepší nabídku,“ řekl a podíval se na svého staletého společníka, který se snažil vypadat co nejvíce mužně.
„Hej! Dangan, kašli na toho zbabělce, já jsem pravý muž z oceli. Když se rozhodneš se mnou odejít, dám ti jedno z mých pěti srdcí,“ zakřičel sebevědomě Kakuzu.
To Hidana nesmírně rozzuřilo. „Komu říkáš zbabělec, ty zkorumpovanej komunisto! Dangan je moje!“ Následně se začali mlátit jako smyslů zbavení.
V tom se přiřítil Itachi, svírajíc rudou růži mezi zuby. „Zatanšíme ši, kráško?“ zahuhňal směrem ke Kakuzovi.
„Cože?“ zeptal se tázaný tvrdým hlasem. Itachi proto vyplivl květinu a zopakoval svou předešlou otázku.
„Zatančíme si, krásko?“ řekl již zcela srozumitelně a uchopil Kakuzovu dlaň. Vůbec se při tom nepodivil jeho mužnému a nedbalému počínání.
„Ty máš tedy nádherné hebké ručky, ale jsou nějaké studené a trochu chlupaté,“ poznamenal slepý Itachi.
„Ehm... Itachi... ITACHI... Hej!“ zakřičel Kakuzu.
„Prosím Vás, můžete chvíli nerušit? Vidíte snad, že právě tancuji s touto překrásnou slečnou, tak prosím ticho tam,“ zarazil ho Itachi a dál pokračoval ve svém dosavadním počínání.
Konan odložila veškeré špinavé nádobí do kuchyňského dřezu a odstrčila nemožného Itachiho.
„Pojď, dnes večer raději přespíš u mě v pokoji, tento dům je plný úchylů,“ oznámila dívce a věnovala trojici znechucený pohled plný opovržení. „Pein si totiž dnes ustele na podlaze,“ při poslední větě zvýšila provokativně hlas a koketně se usmála. Vystoupala s Dangan do poschodí a nechala hašteřící se trojici v závěsu.
„To by mě zajímalo, který z nich tu Dangan získá,“ přemýšlela černá půlka Zetsu, který sledoval celou událost z bezpečné vzdálenosti.
„A proč ji vlastně chtěj? Vždyť je to ohava...“ dodala bílá polovička. „Hidan zřejmě jen soupeří s tím starým úchylem. Ale Itachi? Tomu to Genjutsu asi poškodilo mozek...“

„Všem je snad jasné, že ji musíme ihned dostat z domu. Otázkou ovšem je, jak?“ řekl Pein zamyšleně a změřil si všechny přítomné zkoumavým pohledem. „Nějaké návrhy?“ otázal se ještě a s šálkem horké kávy se pohodlně usadil do křesla. Jako první se přihlásil Kisame.
„Co ji dát mým žralokům k obědu? Stačí jen říct,“ ozval se.
„Zbláznil ses? Je to má starší sestra, ty jedna přerostlá rybo,“ zamítl návrh naštvaně Tobi. „Řekněte něco, Deidara-senpai!“
„Prosím Vás, mně je jedno úplně jedno, co s ní uděláte, hlavně mě nechte na pokoji, sleduju tu seriál, Nákupné maniačky.“
„Vzhledem k její spřízněnosti s Konan by to asi nebyl ten nejlepší nápad. Další noc na podlaze už nevydržím,“ vrtěl zrzek nesouhlasně hlavou a upíjel po malých doušcích horké kávy. „Přemýšlejte dál. Musíme ji sami donutit, aby odešla,“ pobídl je s nadějí v hlase.
V tom do místnosti vtrhla Dangan a oznámila, že odchází.
„Proč?“ zeptala se Konan, které se právě podařilo ji doběhnout.
„Už to tu déle nevydržím. Vyřiďte Hidanovi, že ho miluji, i přesto, co mi udělal.“
„Jeho?!“ ozvali se Kakuzu s Itachim sborově.
„Vítězství!“ zavýskl Pein šťastně, načež na něj Konan vrhla rozzuřený pohled. „Te… Tedy, je mi moc líto, že už od nás odcházíš, měj se hezky a snad se zase uvidíme,“ odříkával zrzek spěšně, jeho pohled ovšem svědčil o opaku.
„Opravdu? Tak to bych možná ještě mohla-“ nedokončila Dangan.
„Ale nenech se přemlouvat!“ přiskočil hbitě Pein a podal jí cestovní tašku se zabalenými věcmi.
V cestě ji však zastavil Hidan se slovy: „Promiň, ale mezi námi by to nemohlo fungovat. Víš, já jsem nesmrtelný a hledaný zločinec. Věřím, že jednoho dne potkáš toho pravého a na mě zapomeneš.“
„Přestaň, ty Romeo!" zakřičel Kakuzu. „Pojď se mnou, Dangan. Až budeš umírat, nebo se zraníš, dám ti jedno ze svých srdcí a zašiji tě,“ smlouval.
„Eh... Děkuji za nabídku, něco takového mi ještě žádný chlapec nikdy neřekl," usmála se Dangan na Kakuza rozpačitě.
„Tak tomu věřím,“ zamumlala Konan.
„Neodcházej, má lásko!“ vkročil do dění dramaticky Itachi. „Zamiloval jsem se do tebe, nedokážu bez tebe dále žít.“
„Itachi, zkus tohle,“ poradil mu Kisame a nasadil mu brýle.
„ÁÁÁÁ!“ zděsil se Uchiha starší, utekl do svého pokoje a zamkl za sebou dveře.
„Hidane, odpouštím ti, sbohem,“ usmála se naposledy a vyšla ze dveří.
„Ahoj, starší ségro,“ zamával jí Tobík ještě a podal jí na cestu třešňové lízátko.
V tom přikráčel Sasori a zabouchl vchodové dveře. „Stejně jsem ji nikdy neměl rád,“ prohlásil nezaujatě.
„Svým způsobem mi bude chybět,“ podotkla Konan a odebrala se zpět do obývacího pokoje. Ostatní ji následovali.
„Počkat? Co to řekla? Sbohem?! Není žádný Bůh, je pouze Jashin!“ zavřískl zlostně Hidan.