Z knoniky skryté Zvučné: Zimní speciál

Na světě jsou dva druhy lidí, mnul si Kidomaru všechna tři pravá ramena, která mu Kabuto před chvílí nahodil zpátky do kloubů. Jedni jsou ochotní se o slivovici podělit a druzí jsou zlá lakomá Tayua.
„A jestli se vy dva ještě plánujete prát, běžte s tím ven. A vezmete si alespoň svetry, je tam patnáct pod nulou,“ zavrčel medik Zvučné, když dotáhl obvaz na Tyuyině hlavě. On se do boje o slivovici samozřejmě nedostal, protože dostal flašku rovnou. Kidomarua napadlo, že by si taky příště mohl říct o jednu lahev pro medikální účely předtím, než Tayuya na to Moravu pojede.
Přiřítil se Sakon, na každé straně čela už pořádně nateklou bouli a v ruce kladivo, hřebíky se mu sypaly z kapes: „Fajn, spravil jsem všechno v jídelně. Brácha ještě zametá. Vrátíš nám teda tu kytaru?“ Podle toho, jak se na něj Kabuto zamračil, usoudil, že to bude ještě procházet pečlivým zvážením.
Zato Tayuya se na svého kolegu podívala s neutuchajícím zájmem, až si Sakon začal dělat naděje na hezký večer s jednou z mála žen Zvučné. „Copak?“ zeptal se s přiblblým úsměvem.
„Vzpomněla jsem si na jednu takovou tradici, co se dělává tam v Přerově,“ pronesla se zasněným výtazem
Kabuto se narovnal, jako kdyby spolkl pravítko, vlasy se mu naježily a polil jej studený pot a zlá předtucha. Sakon reagoval podobně, jenom navíc zakňučel, protože si pustil kladivo na nohu. Celá Zvučná měla v paměti předloňský pokus o oslavu Vánoc. Ke čtyřiadvacátému prosinci bylo nebezpečně blízko.
„Víš, ty tvoje boule vypadaj skoro jako rohy. A zejtra je prvního prosince...“

„Koho to sem Oni nesou?“ zamumlala Sakura a v pyžamu šla otevřít. Konoha ležela pod metrem a půl sněhu, všichni šli spát hned po setmění, jenom Sakuřina matka ještě byla vzhůru a zašívala dcerce rukavice.
Když rozespalá růžovovláska otevřela dveře ven, nejdřív ji napadlo, že Oni nikoho nepřinesli, že přišli sami. Zamžourala do tmy na skupinku tmavých rohatých postav a cosi červenobílého, co vypadalo trochu jako věž a obranný val zároveň. Teprve po zaostření si všimla i čtyř bílých postav, které jí nejprve splývaly se sněhem.
„Večer,“ zamumlala. „Potřebujete něco?“ Promnula si oči a pak je překvapeně vykulila. S Vykvíknutím dveře přibouchla, napočítala do tří a zase otevřela.
Postavy tam szále stály, jen vypadaly trochu zmateněji. Kromě červenovlasé dívky v bílých šatech a nejmenší z rohatých oblud, ti dva se totiž hádali: „Já jsem ti říkal, že nemám chodit!“
Sakura, která měla nejdřív jenom předtuchu, teď měla naprostou jistotu: „Sasuke, co tu, pro všechny kami, děláš?“
„To není Sasuke, to je Bonifác,“ odpověděla Tayuya pohotově a Sasukemu v čertovské kostýmu dupla na nohu. Protože měla jehlové podpatky, Sasuke usoudil, že se nebude k Bonifácovi vyjadřovat.
„Co tu děláte?“ valila Sakura oči a přitáhla si k sobě pyžamo. Ne že by se bála, ale začínala jí být zima.
Jirobo/červenobílá věž s pod falešným plnovousem sladce usmál a říhl: „Já jsem sennin Mikurasa a tohle je můj průvod čertů,“ ukázal na rohaté postavy a Orochimaru se smíchy svalil do závěje a pohřbil svůj černý kožich do hlubokého prašanu, „a andělů.“
Sakon s v bílé sukýnce nervózně ošil, Kimimaro si křidýlka vylepšil trochou nakašlané červené barvy a Kabuto se pokoušel svého mistra postavit zpátky na nohy a nějak oprášit. Svatozář mu při tom spadla na zem a chvíli ji marně hledal.
Kidomaru zachřestil všemi šesti řetězy, protože se jako jediný dokázal dostat do role: „BlebleblebleBAF!“
Ukon se toho samozřejmě chytil, posunul si rohy výš na hlavu, zamával pytlem a hlubokým hlasem se zeptal: „Byla jsi hodná, holčičko?“
„Prosím?“ vykulila Sakura oči ještě víc, až hrozilo, že je bude hledat taky po zemi jako Kabuto svatozář.
„Vidíš? Říkal jsem ti, že sennina Mikurase nikdo nezná!“ otočil se Jirobo na Tayuyu.
„Je to -anej svatej Mikuláš!“ praštila zrzka dotyčného světce po hlavě flétnou, až to zadunělo a červená biskupská čepice přistála na Orochimaruovi, která se pořád svíjel smíchy a nemohl se zvednout.
Sasuke udeřil čelem o futra a pak nahodil výraz člověka, který spolkl citrón (ekvivalent Uchohovského úsměvu): „Podívej, byla jsi v tomhle roce hodná holčička? Pokud nám něco zazpíváš, nebo řekneš básničku, tak dostaneš pytlík bonbónů a jablíčko, protože jsi byla hodná.“
Sakura se pomalu vzpamatovávala, takže byla schopná i relativně uvažovat: „A...když jsem nebyla hodná holčička? Jako čistě teoreticky?“
„Tak tě zmalujeme uhlím, vytřeseme tě v pytli, napatláme na tebe všude rtěnku a polejeme tě octem,“ pokrčil Sasuke rameny a kopl Ukona, který ho tahal za ocas přišitý na kalhoty. Ukon si sevřel klín, protože se Sasuke trefil až moc, svezl se k zemi a přistál na mitře a Orochimaruovi.
„Octem jí nepolejem! Ocet zmrznul!“ ozval se hadí sennin, ačkoliv mu nebylo moc rozumět, protože se pořád smál.
Sakura zvážila svoje možnosti a potom se naštěstí rozpomněla na jedno ze Saiových haiku o rybách. Jablko strčila do kapsy, bonbóny do druhé, aby jí je mamka nezabavila, zamumlala dobrou noc, zavřela dveře a vrátila se do postele.
„A ty se přestaň tak šíleně chechtat,“ kopla Tayuya svého mistra do žeber, až to zapraštělo. Ukon už byl naštěstí tou dobou na nohách, protože jinak by to schytal taky.
„Když to nejde,“ zamával Orochimaru rukou směrem ke Kidomaruovi, „On má díru v kalhotách!“ Samozřejmě musel pokračovat, když viděl nechápavé pohledy a dva páry rukou, které kontrolovaly onu díru v kalhotách. „On má ty srdíčkový trenky. Suigetsu je kvůli nim úplně nepříčetnej, protože je nemůže najít.“
Sasuke si představil, jak Suigetsu zareaguje, až se to dozví. Začal se chechtat jako blázen a praštil sebou do závěje.

Sasuke a Orochimaru se o sebe opírali navzájem jako klenba, zatímco se ploužili za zbytkem průvodu. Už prošli Listovou, už prošli Písnečnou, dokonce i do Mlžné se dostali, prostě přešli po ledu. Neměli ponětí, kam jdou teď.
Věděli to asi před hodinou a půl, kdy se Jirobo Orochimarua zeptal, kde ještě nebyli. Hadí sennin zabodl prst do mapy, ale teď si zaboha nemohl vzpomenout, proč tohle místo vybral, nebo co za místo to bylo. Podíl na tom měl Tayuyin pokus jej uklidnit trochou pálenky, což se vymklo z rukou.
Ale dorazili k něčemu, co vypadalo, jako masivní dřevěné dveře ve skále, taktéž masivní. Jirobo, jako ústřední postava celého toho divadélka zaklepal na dveře.
„Nic nekupujeme, nic neprodáváme, nové členy nenabíráme a máme tu yashinistického fanatika s kosou, takže věřící jsme!“ ozvalo se z druhé strany naštvaně. Jirobo se ale nedal odradit a zaklepal znovu, tentokrát vyrazil dveře.
Blonďaté a rozcuchané cosi pevně drželo v rukách hrnek kakaa a snažilo se co nejvíce zachumlat do černé noční košile s výšivkou červených mráčků. Zamračilo se to, nadechlo a zaječelo z plných plic: „TOBI!“
„Co holčičko, bylas hodná tenhle rok?“ řekl Jirobo přátelsky.
„Kdo je tady u tebe holčička?!“ zavřeštěl Diedara nepříčetně a potom naskočil půl metru do vzduchu, protože Kidomaru předvedl svoje BlebleblebleBAF!
Potom se sbíral z podlahy, střepů a rozlitého kakaa: „Co jste, -rva, zač?“
„Já jsem sennin Mikurasa a tohle jsou mí andělé a čerti.“
„Je to svatej Mikuláš, ty -ebanej -eténe -itomej!“ Bang! Přeštípla se flétna na dva kusy ke Kabutově velké úlevě.
„Kterej -etén tady tak -aně huláká v -rvený dvě hodiny ráno? Přiznejte se a přísahám, že vás jenom vykuchám jak -anou sýkorku.“ Hidan máchal svojí kosou, kterou si sebou vzal z nějakých důvodů do sprchy. Župan za ním vlál a dodával mu vzhled démona z podsvětí.
„A co tady dělá tanhle -aná křesťanská -ačka! Kacířství!“ zahřímal, až dveře naskočily zpátky do pantů, protože vypadnou už nemohly.
„Jé, svatej Mikuláš!“ ozvalo se z druhé strany nadšeně a přihnalo se něco v tradičním hábutu Akatsuki, ověšené šňůrou vánočních světélek a, minimálně podle Kimimara, pomerančem místo hlavy.
„Tobi, jakto že jsi tahle...tahle...individua nechal dostat se až k základně?“ zavrčel na něj Diedara a byla slyšet vzdálená rána, jak mu v pokoji vybuchlo několik uměleckých výtvorů.
„Když mně byla na hlídce zima, tak jsem se vrátil, abych si uvařil čaj, a pak už se mi nechtělo se vracet, takže jsem se rozhodl ozdobit si vánoční stromeček, trochu doufám, že Zetsu nebude ten fíkus postrádat, a pak jste začali všichni křičet, tak jsem si chtěl jít udělat popcorn, ale nedošlo mi, že do kuchyně musím kolem vás, no a tak jsem tady.“ Tobi všechny tyhle informace stihl v jedné větě a na jeden nádech, takže teď se vyčerpaně opíral o stěnu.
Ororchimaru zamrkal a olízl si nos: Zetsu má ještě ten fíkus? Jak nostalgické.“ A pak se složil v záchvatu řehotu. Sasuke se samozřejmě neměl o koho opřít, takže na něj spadl a začal smát taky. A to ani nevěděl, jakou má ten fíkus historii.
Kimimaro se pokus zachránit situaci: „Tak co, kluci, byli jste celý rok hodní? A zazpíváte nám něco?“
„To je -aný kacířství! Takový -ačky -rvený se já účastnit nebudu!“ založil si Hidan ruce a otočil se zády s tím, že se vrátí do sprchy. Ukon s Kidomaruem si vyměnili rychlé pohledy a černovlasá dvojka na zemi se přestala hýkavě smát.
Místo toho nasadili démonické úšklebky, ve kterých měl Orochimaru léta praxe a Sasuke na ně měl talent, a vyškrábali se na nohy. Pak se všichni čtyři čerti zařvali: „Na něj!“ a Hidana povalili na zem, nacpali do pytle a zmítající se objekt vynesli ven před skrýš.
Diedara vyděšeně polkl, když se zvenčí ozvalo chabé volání o pomoc. Přelétl pohledem Jiroba a jeho čtyři anděly. Sakun pro povzbuzení zamával košíkem jablek a Kabuto zachřestil bonbony.
Blonďák velmi se ochraptěle pokusil dokázat, že má talent i na jiné umění, než sochařství. Nikdo nepoznal, že to rozhodně není pravda, ačkoliv se shodli na tom, že si možná měl vybrat něco jiného, než tu opileckou odrhovačku o Konan a Peinovi. Ale pustili ho spát s pytlíkem cukrátek a jablkem, které nebylo ani moc potlučené.
„No, a ty?“ otočil se na Tobiho Kimimaro.
„Já? Tobi je hodnej kluk!“