Žánr

Venku už byla hluboká noc. Na stole hořela jediná svíčka. „Teď máš poslední možnost dát mi sbohem, Deidaro,“ povzdychl si loutkář.
„Nerozumím. Proč bych to dělal?“
„Nejspíš se zítra s Uchihou navzájem pozabíjíme,“ mávl rukou Sasori. „I kdybych já se přinutil ke spolupráci, tak od něj to v žádném případě očekávat nemůžu.“
„Věř mi, to nebude tak zlý!“ usmál se blonďatý ninja. Červenovlasý mladík jenom zavrtěl hlavou a opět vzdychl.

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 30

Liannu polévalo horko, ruce a nohy se jí třásly jako při zimnici. V hlavě slyšela hlasy, neviditelné postavy na ni útočily ze všech stran. A ona se nemohla ani hnout, jen přijímat všechny ty rány.
Ve skutečnosti ležela černooká dívka opřená zády o kmen stromu, starodávná zakázaná pečeť na jejím krku vydávala silnou rudou záři a dívčí tělo se zmítalo v křečích. Sténala a její mysl bojovala s přeludy. Cítí, jak slábne. Tohle je určitě konec…

Vír a květ třešně 08

Měsíc utekl jak voda a zítra už jim začínala první zkouška. Sakura si připadala jako v ráji, jen ji štvalo, že si Naruta nevšimla dříve. Ten měsíc co se ji Naruto vyznal, byl pro ni ten nejlepší měsíc svého života. Naruto ji každý den pomáhal s tréninkem, každý den si někam vyšli.

Čím víc byla s Narutem, tím častěji se ji vracel ten stejný sen. Vždy se s výkřikem probudila.
Měla pocit, že se něco blíží, ale teď si nemohla dovolit užírat se takovými myšlenkami.

Byl krááásný jarní podvečer. Nebe se měnilo do romatických růžových červánků. Na lavičce u mostu seděla parta kamarádek. byly to tři kunoichi...jedna měla blond vlasy a černé oči, byla oblečena do černého kimona, byla to Temari. Druhá měla hnědé vlasy sepnuté do drdolů, hnědé oči a bílé oblečení, jaké nosí jen a jen TenTen. A třetí, Yuriko, která se pyšnila velkýma hnědýma očima, které jí dodávaly plachý pohled, díky hustým řasám, které je lemovaly. Vlasy, sahající až po zadek byly světle-hnědé.

"Mé jméno je... Kiroko Nazuki."

Listoví vyjekli. Dokonce i Yoshino se neubránila překvapenému výrazu.
"Neznám tě... v životě sem tě v našem klanu neviděla," mluvila černovláska jako by nic.
Naruto nemohl uvěřit, jak může být tak klidná.
"Jak by ne! Já jsem Kirova nemanželská dcera!" odpověděla podlým hlasem.
"Tak to sme na tom stejně já totiž taky ne!" pronesla pobaveně.
Kiroko se zamračila.
"Jsi dcera Yoko nebo ne?!" optala se pro změnu ona.
"Ne já sem dcera Yoshiko," řekla pohodově.
V tu chvíli nikdo nevěděl, o co tu kráčí.

Pojďte sem a poslouchejte, co si lidi povídaj,
je to pravda, tomu věřte, jako že jsem Maito Gai.
Alkohol je metla lidstva, to už každé dítě ví,
ještě horší, nežli špatný, je však pití pro Rocka Lee.

Jen si cvakne, všechno lítá, chaos vchází do dveří,
je to pravda, dámy, páni, kdo neviděl, nevěří.
Jenom co se saké dotkne, jen si malilinko lokne,
hned se zblázní, hned se zcvokne.

[i]Sen … Každý máme nějaká drobná přání. A kdo říká, že ne, musí lhát … Nebo neumí žít. Anebo, alespoň … Každou noc, když si lehne na svůj měkký polštář a zavře oči, něco se mu bude zdát … A tomu se říká pravý sen. Ten máme všichni, bez rozdílu. Jestli stojíme na špatné nebo dobré straně, za zavřenými víčky běží příběhy … Bláznivé, milostné, takové, které vůbec nechápeme … Sny jsou náladové.

Byl starý a nemocný, opíral se o hůl a ruce se mu chvěly, ale přesto se díval banditovi hrdě do očí.

"Už nic nemáme. Všechno jste nám vzali už před..."

Rána pěstí. Prach vesnické cesty vylétl v obláčku, to jak starcovo tělo dopadlo opodál.

"Určitě máte eště něco schovanýho. Prohledejte to tady," hromotluk máchl mohutnou paží v širokém oblouku. "Zkuste prkna v podlahách, tam si občas něco schovaj'. Taky občas pomůže dát nůž pod krk nějakýmu spratkovi, máma většinou ještě někde něco vyškrábne."

NESPLNĚNÁ MISE

Všichni šli společně dát hlášení Hokagemu s Narutem v čele.

Vypadá teď jako dřív, pomyslela si Sakura hledící na Narutova záda, vypadá opravdu šťastně, ale co když to vypadá tak jenom navenek a uvnitř je stále smutný a nešťastný, zamyslela se a úsměv jí poklesl.

„Už se těším až uvidím bábi Tsunade,“ řekl Naruto, aby rozrušil to ticho a ohlédl se na Sakuru. Všiml si, že je zamyšlená, na tváři už nemá ten úsměv a její oči hledící do země byli plné obav.

Hatake se tedy vydal do jídelny, aby našel zbytek svého lékařského týmu. Jinak řečeno, přišel do jídelny vylezl si na první stůl, který uviděl, vůbec mu nevadilo že na něm někdo obědvá a začal řvát.
„Haruno! Uzumaki! Do kanceláře!“ A začal se rozhlížet kolem. Doktoři právě sedící u onoho stolu se na něj dívali s podivem.
„Coe, nikdy se vám neztratili ovečky??“ Odbyl je Hatake.
„Hatake, co to vyvádíte?!“ Ozvala se od jednoho stolu Tsunade, která si taky ve volné chvíli zašla na oběd.

„Miláčku,“ přistoupila krásná mladá žena ke stolu svého manžela, „myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Čeho se bojíš, už jsou ve věku, ve kterém jsme my nebezpečí vyhledávali … pamatuješ zlato?“ pousmál se na ní.
„Ano? Vážně si myslíš, že oni budou stejní? Je jiná doba, probuď se!“ upozornila ho malým pohlavkem a on ji na oplátku povalil na stůl. Provokovali se ještě pár minut a pak se jejich rty spojili v dlouhý kouzelný polibek.
„Ty víš, čím mě přesvědčit Naruto.“

Narutovi je tu 16 let, takže vše dovoleno!

V Konoze je překrásný den, ptáci si prozpěvují a u Ichiraku Ramen poletuje oranžový kluk vzduchem.
,,Už před půl hodinou jsi měl být na treninku! Kakashi už tam je dokonce taky! Takže koukej pohnout, nebo tě zmlátim!" Křičela růžovlasá dívka na modrookého blonďáčka.
,,Asi bych Sakuru neměl moc štvát, jinak dopadnu jako Jirayia, když potají pozoroval Tsunade v lázních." Pomyslel si Naruto, když se sbíral ze země.

„Kde sú naše sny o slobode teraz? Tak dlho sme dúfali, že sila nás oslobodí do všedných problémov a teraz sme tu zviazaný ako dva psy! Toto si myslel tou slobodou bez zábran?“ očami zničenými od ich techník som pozrela na muža zviazaného kúsok odo mňa,

Kunoichi v okně sedí,
v minulosti se utápí,
vzpomínky příliš bolí,
říká se, že čas to zahojí...

Vzpomíná, jak byli tým,
teď je každý někým jiným,
Sasuke možná pořád mstitelem,
Naruto mu přestal být přítelem...

Naruto, věčně hyperaktivní genin
o tom, že se stane Hokagem snil,
nyní tělo bez duše,
kdo asi za to může?

Naruto, Sasuke a Sakura,
trojka, která překážky zdolá,
teď je to pouze minulostí,
Sasuke je opouští...

Odchází, nikdo ho nezastaví,
vzpomínky příliš bolí,
Sakura zase pláče,

Lesem si vykračovala podivná postava.
Podivná možná proto, že její pravá polovina měla černou barvu a levá zase bílou.
Podivná možná proto, že byla ukryta uprostřed jakési zvláštní rostliny, co vyhlížela jako masožravka.
A podivná určitě i proto, že si cestou povídala sama se sebou. Přesně tak. Lesní cestou si to šinul člen Akatsuki jménem Zetsu.
"Teda, cejtíš to?"
"Krev!"
"A mladá!"
"Už jsem začínal šilhat hlady!"
"Nojo, Pein nám nedá pořádně najíst!"
"To je fakt...poslední dobou nikdo neumírá."
"Už zmlkni a čuchej!"

Před všemi se objevila stráň, která neměla ani padesát metrů, za ní začínal tmavý les.
„Úkol jedna, najít a zajmout ninju, který chodí okolo tábora.“ zničeho nic začal breptat Ichigo.

Vítr si pohrával s jeho vlasy. Plášť, jehož spodní okraj byl lemovaný rudými plameny, mu splýval až ke kotníkům.
Pozoroval pomník, v němž byla vytesána jména pro něj známých i neznámých shinobi, ale především jména jeho přátel. Přátel, kteří položili životy za to, aby on mohl žít.

„Hrdinou není ten, kdo zvítězí. Je to ten, kdo se dokáže podívat smrti do tváře a položit život za to nejcenější – za přátelství.“ pomyslel si.

Vzhlédl nahoru na skálu, v níž byly vytesány hlavy Hokage. Pohlédl do své tváře.

[font=Bookman Old Style]---Čtvrtý díl: Plán---
Naruto: *křičí bolestný citoslovec* Auuu, Aka-ma-růůůů!!! *otočí se a za ním stojí Kiba a neurvale se řechtá*

Naruto: *zabručí si* Slez, ty obří štěně! Právě si zakousnul moje Happy spoďárky!

Kiba: *začne se chichotat hlasitěji* Akamaru to se ti povedlo.

Naruto: *zase jeho dlouhý příběh*

Kiba: *podrbe se na bradě* Hm a ty mě potřebuješ, protože?

Naruto: Protože to sám nezvládnu. *škrábe se na hlavě*

[font=Bookman Old Style]---Třetí díl: Revenge---
Vypravěč: Chvíli tam na sebe tiše hleděli. Slunce se vyjasnilo a zahalilo krajinu svým zlatavým svitem. Naruto stále nemohl uvěřit, co se stalo za těch pár minut, vteřin. Před chvílí si s Hinatou téměř padli do náručí, teď před ním stojí starý přítel a Hin leží spoutaná na zemi.

Naruto: * sklopí zrak k zem* Sasuke t-ty ses vrátil?! *radostí vykřikne a nevšímá si Hinaty na zemi. Probírá se z šoku pohledu na Sasukeho*

Mám čas přemýšlet, konečně. Pozorně se rozhlédnu kolem sebe a snažím se vybavit si i sebemenší detail z toho, proč sem vlastně tady. Jenže ono to nějak nejde. Moje vlastní mysl se tomu z nějakého důvodu brání. Snažím se vzpomenout si, ale je to jako by mě mé vědomí chtělo samo chránit před něčím, co bych nemusela zvládnout. Zatím.

„Tak jak se cítíš?“ uslyším Sakuru.