Snad dorazí včas...

Byl starý a nemocný, opíral se o hůl a ruce se mu chvěly, ale přesto se díval banditovi hrdě do očí.

"Už nic nemáme. Všechno jste nám vzali už před..."

Rána pěstí. Prach vesnické cesty vylétl v obláčku, to jak starcovo tělo dopadlo opodál.

"Určitě máte eště něco schovanýho. Prohledejte to tady," hromotluk máchl mohutnou paží v širokém oblouku. "Zkuste prkna v podlahách, tam si občas něco schovaj'. Taky občas pomůže dát nůž pod krk nějakýmu spratkovi, máma většinou ještě někde něco vyškrábne."

Bandité nepotřebovali pobízet. Rozeběhli se po chudé vesnici a po dvojicích vnikali do domů.
Křik, duté rány rozbíjeného nábytku, zbytečné prosby o slitování a pláč...

"Seberte se a vypadněte! Okamžitě! Nebo vás ztřískám na jednu hromadu!"

Vesnici ohraničoval ze dvou stran les, ze třetí políčka rýže a zeleniny. U čtvrté hranice, prašné cesty, stály v záři dopoledního slunce dvě postavy.

Zvuky doprovázející rabování ustaly, z domů vyhlédli bandité. Z oken, ze dveří, nikdo si nechtěl nechat ujít zábavu. Rabování neuteče, ale občas se najde nějaký hrdina, který si myslí, že se dokáže sám postavit početné skupině banditů. Většina z lumpů přišla z jiných tlup a tam si většinou s zabitím podobného odvážlivce dali načas – když se oběť brání, je to větší zábava...

Tohle ale nevypadalo jako zábava – hrdinové byli příliš mladá písklata, tak mladá, že jejich pokus ještě nebyl ani k smíchu. Nějaký asi třináctiletý usmrkanec v směšném, oranžovém oděvu a vedle něj stejně starý, hubený chudinka v zelené kombinéze, s ovázanýma rukama a s do hladké a lesklé polokoule ulízlými vlasy. Ale vypadali bojovně, to se jim muselo nechat.

"Utečte," šeptal jim opodál ležící stařec rozbitými ústy. "Utečte, děti. Co vás to napadlo? Utíkejte..."

Ten v zeleném si odkašlal.

"Ehm, Naruto, proč je vlastně nechat jen odejít? Nebude lepší je zajmout a nechat dát do vězení? Když je jenom vyženeme, půjdou jinam."

Naruto se podrbal ve vlasech.

"Aha. To je pravda. Takže jdeme na ně?"

Místo odpovědi se oba mladíčci rozběhli směrem ke středu vesnice spáchat zjevnou sebevraždu.

"Vypadněte, smradi!" zařval na ně mohutný vůdce. Byl podobný neandrtálci vzhledem, silou i rozumem. Vydal se jim naproti a v ruce se mu objevil těžký, okovaný kyj. "Padejte, nebo vás rozmáznu jak..."

Jeho tělo zadunělo o nedalekou kamennou studnu a zůstalo ležet. V obličeji začal pomalu fialovět obrys podrážky toho mladíka v zeleném.

Zvláštní bylo, že nikdo z banditů nepostřehl, že by ten v zeleném začal vůbec bojovat. Prostě se najednou mihla vzduchem rozmazaná šmouha...

Oba mladíci ani nezpomalili. Jeden z nich za běhu složil zvláštním způsobem prsty.

"Kage bushin no-jutsu!"

Stařec zamrkal. Za svůj dlouhý život starosty této vesničky viděl v téhle zemi opravdu hodně, ale aby se za běhu někdo rozdvojil... roztrojil... roz... prostě objevil hodněkrát vedle sebe, o tom dokonce ani neslyšel. Ale neudivilo ho to, jen překvapilo.

Oranžová záplava s kapkou zelené se rozstříkla na všechny strany jako kapka vody, dopadající na kámen. Kapičky záplavy vběhly do domů, naskákaly okny, vrhly se na několikačlenné skupinky těch bystřejších, kteří se stihli vzpamatovat a vytáhli zbraně.

Zvuky rvačky, ostré rány pěstí, duté a tlumené zvuky dobře umístěných kopů...

Bandité seděli ve skupinkách po čtyřech, ruce navzájem svázané za zády. Z rozbitých nosů tekla krev, občas některý z nich vyplivl uvolněný zub.

"Myslím, že jsou všichni," zubil se vesele ten v oranžovém, už zase jen v jednom exempláři. Nevypadal unaveně, naopak, byl stále plný energie a síly. Ach, to mládí...

"Mohlo mě to napadnout už dříve," opatrně se usmál rozbitými rty stařec. "Takže naše zpráva s prosbou o pomoc se do Konohy dostala."

"O žádné zprávě nevím," podivil se Naruto. "Lee, ty jsi snad něco..."

"Ne,", zavrtěl hlavou oslovený. "O žádné zprávě nevíme. Vraceli jsme se kolem z mise a uviděli tyhle..." - ukázal na spoutané darebáky - "...a tak jsme přiběhli."

"Nenapadá mě, jak vám poděkovat," řekla starší, pohublá žena ze skupinky vesničanů která se kolem nich začala tvořit. "V téhle oblasti byl vždycky klid, a najednou sem přijdou tihle. Už tu jsou podruhé."

"Kdybychom něco měli, tak vám to dáme jako poděkování," usmál se smutně mladý, hubený, ale těžkou dřinou již trochu shrbený muž. "Jenže všechno nám vzali už minule."

Naruto se usmál. "No, tak tihle vás už okrádat nepřijdou."

Dvojice se obrátila se k odchodu, ale Lee ještě se ohlédl.

"Dobře je hlídejte, odpoledne si pro ně přijde vězeňská eskorta."

"O to se nebojte," zamával starší, širokoplecí rolník kyjem jednoho z banditů. "Jestli někdo z nich zkusí utéct..."

Vesničané se dívali za odcházející dvojicí, jak se vzdalují po prašné cestě do lesa, směrem k hustěji obydlené části země.

Vypadalo to jako jednoduchá práce. Početná skupinka obyčejných banditů. Ale ani jednoho z obou mladých geninů nenapadlo, kde se tu náhle vzala tak velká a tak dobře vycvičená skupina. Jak to, že o ní nikdo neslyšel předtím. Jejich zjevně vojenský výcvik – vbíhali do domů organizovaně a po dvojicích – jim také nepřišel jako nic, nad čím by se byť jen pozastavili. Byli mladí, příliš mladí a příliš opilí radostí ze snadného vítězství a slabému, zvláštního pocitu, že jim něco uniklo, nikdo z nich nevěnoval pozornost.

Bohužel. Mnoho věcí by totiž mohlo být jinak...