Hra s osudem IV.

Mám čas přemýšlet, konečně. Pozorně se rozhlédnu kolem sebe a snažím se vybavit si i sebemenší detail z toho, proč sem vlastně tady. Jenže ono to nějak nejde. Moje vlastní mysl se tomu z nějakého důvodu brání. Snažím se vzpomenout si, ale je to jako by mě mé vědomí chtělo samo chránit před něčím, co bych nemusela zvládnout. Zatím.

„Tak jak se cítíš?“ uslyším Sakuru.

Jak je možné, že jsem nezaregistrovala její příchod mnohem dřív. Obvykle nemám problém s tím, abych o lidech ve svém okolí věděla ještě dříve než oni o mně. Asi jsem se ještě dostatečně nevzpamatovala z toho, co se přihodilo. Ano, to bude pravděpodobně ono, pomyslím si.

„Díky, je to už o hodně lepší.“ odpovím jí.
„Tak to jsem opravdu moc ráda, Mayu. Ani nevíš, kolik jsi nám způsobila starostí. Doopravdy jsme se tentokrát o tebe báli.“ řekne mi s pohledem obráceným k infůzi.
„Promiň, to jsem nechtěla.“ špitnu sotva slyšitelně.
„Nikdo se na tebe nezlobí.“ odpoví mi s úsměvem „My přece moc dobře víme, že se umíš o sebe postarat. Doposud jsi se vždy vzpamatovala velmi rychle. Nezapomínej, že jsem byla svědkem toho, jak neuvěřitelně rychle se dokážeš vyléčit sama. A to nejsi medic-ninja. Toto jsem doposud zažila jen u Naruta.“

Mírně znejistěla a já jsem vycítila z jejího hlasu, že mi neřekla všechno. „Sakuro, co se děje? Cítím z tebe, že je tu nějaké to ale. Řekni mi pravdu.“
„Uděláme lépe, když počkáme na Tsunade-sama. Ano?“

Opět ta neuvěřitelná náhoda nebo si to jen prostě osud umí dobře načasovat, protože se otevřely dveře a v nich stála Pátá Hokage. Dívala se na nás se směsicí radosti a porozumění v očích. Složku s papíry si přehodila do druhé ruky a popošla blíže k nám.

„Tak jak je na tom.“ zeptá se své studentky.
„Říká, že už je to mnohem lepší, Tsunade-sama.“ dostane odpověď.
„Tak to slyším moc ráda, opravdu moc ráda. Vzhlede k tomu množství krve, které jsi nám spotřebovala, jsem o tebe měla tentokrát vážné obavy Mayu.“
„Já si na nic nevzpomínám, Hokage. Nevím, co se mi stalo. Nepamatuji si, jak sem se sem dostala. Prostě si nepamatuji nic z posledních pár dní. Vím, kdo jsem, ne že ne. Také si pamatuji všechny lidi kolem. Dokonce si vzpomínám na celý svůj trénink a na všechny akce. Je to, jako kdyby mi někdo vymazal jen některé zážitky a okamžiky.“ řeknu najednou. O jantarových očích a našem rozhovoru raději taktně pomlčím. Minimálně prozatím mi to připadá jako velmi rozumný nápad.
„Hm, tak to nám to moc neusnadní. Tím pádem nám asi moc nepomůžeš objasnit některé nejasnosti, že?“ pronese zadumaně Tsunade a soustředěně si mne prohlíží.
„Jaké nejasnosti?“ zeptám se a se zájmem k ní zvednu své oči.
„Vzhledem k tomu, že jsi likvidovala jednu krevní konzervu za druhou jako by to byl ten jediný životabudič, který tě spasí. Nařídila sem provést podrobný rozbor tvé krve. To, co jsme se Sakurou našly, nás – mírně řečeno - šokovalo. V tvé krvi je takové množství zbytkových stop a různých koncentrací mnoha jedů, že si naprosto neumím vysvětlit, jak je možné, že žiješ.“ odpoví mi Hokage.
„A to nesmíme zapomenout na to, že některé z nich ještě neznáme, Tsunade-sama.“ doplní jen tak na okraj Sakura.
„Naprosto teď nechápu, o čem tu mluvíte. Co dělá v mé krvi jed?“ podaří se mi dostat ze sebe. Ve skrytu duše doufám, že si ani jedna z nich nevšimla sotva znatelného zablesknutí v mých hnědých očích.
„Dobrá, tak to nechme být. Beztak nemáme moc na vybranou, že?“ mávne rukou Tsunade „Je evidentní, že tomu všemu odoláváš a nijak ti to nevadí, takže nemá smysl se tím nějak dál trápit. Jen bych potřebovala, abys trochu pomohla Sakuře s určením těch neznámých jedů. Obě víte, že nemám ráda podobná překvapení a jsem ráda připravena na každou možnost.“
„Udělám, co budu moci, Hokage-sama. To slibuji.“ usměji se na ni.
Spokojeně přikývne a otočí se k odchodu, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Otočí se k Sakuře a řekne jí: „Pak se za mnou ještě zastav. Něco pro tebe mám, ano?“
Poté již definitivně odejde a já zůstanu sama se svojí přítelkyní. Ta mi ještě jednou zkontroluje infuzi a odebere mi další zkumavku krve.
„Pořádně odpočívej, Mayu. A snaž se spát, pokud to aspoň trochu půjde, ano? Já vím, že své sny nemáš ráda, ale alespoň to zkus, moc tě prosím. Když to všechno půjde dobře, mohla bys jít pozítří domů.“ řekne povzbudivě a pak také odejde.

Najednou nevím, co mám dělat. Spát se mi totiž ani trochu nechce. Pohnu pravou rukou a něco v ní ucítím. Zvednu ji a rozevřu pěst. V dlani vidím svůj talisman – tedy jeden ze svých talismanů. Ten druhý bezpečně cítím na svém krku. Jak to že jej držím ve své ruce? Pozorně si ho prohlížím a zkoumám jej. Ve skutečnosti jsem nikdy necítila potřebu takto se na něj dívat. Mám ho, co si jen pamatuji. Prostě ke mně tak nějak patří. Stejně jako moje hnědé oči, hnědo-červené krátké vlasy a světlá pleť. Amulet se mnohým může zdát neobvykle mohutný. Je tvořen jakoby ze dvou samostatných a přesto spojených částí. První z nich je kruh z větví stromů. Po jeho obvodu se proplétá štíhlé hadí tělo. Snad poprvé ve svém životě si pořádně všímám nápisu na jeho hřbetě. Je to text, který je napsaný nějakým starodávným písmem, ale nerozumím mu. Hlava plaza směřuje dolů k druhé části amuletu. Ta je pak drobným očkem napojena na jeho horní část. Domnívám se, že symbolizuje jakýsi druh ocasu. Zdánlivě mi to připomíná ocas štíra, v jehož jedovaté špičce je zasazen drobný drahokam jantarové barvy. Zvláštní, přísahala bych, že ten kámen byl dříve bílý – přesněji mléčně bílý. Potřesu nad tím hlavou a automaticky sevřu dlaň. Poté si amulet připnu zpátky na krk. Spustím ruce podél těla a chci se opřít pohodlněji, ale nemám k tomu příležitost.

„Rád vidím, že jsi v pořádku.“ zaslechnu od okna. Otočím se tím směrem a vidím ho sedět na římse okna. Jako mnohokrát předtím – prostě se zjevil odnikud. Koneckonců je to ninja a ti to dělávají zcela běžně. Ani já nejsem v tomto výjimkou.
„Co ty tady?“ zeptám se zvědavě.
Zvedne ke mně své oči a soustředěně si mě prohlíží. Pak jen prostě řekne do ticha: „Víš, že lhát se nemá. A hlavnímu představiteli Listové vesnice už vůbec ne.“
„Nějak nechápu, co tím myslíš.“ odpovím mu trucovitě jako bych byla malé dítě.
„Ale no tak. Tohle nemáš zapotřebí Mayu.“ ozve se zpátky.
„No tak dobrá. O těch jedech dávno vím. Jejich koncentrace se snižuje, ale jde to mnohem pomalejším tempem, než sem si myslela. Nepředpokládala jsem, že budu potřebovat zdravotní péči. Rozhodně ne dříve než se mi jich podaří zbavit. Tohle jsi chtěl slyšet?“
Mírně přikývne, ale mlčí dál.
„Nemohla jsem nic říct. Nepochopila by to ani jedna z nich, ještě ne.“
Tentokrát odmítavě zakroutí hlavou. „Ještě pořád plně nedůvěřuješ lidem kolem sebe?“ zeptá se mne, ale moji odpověď na toto nečeká a tak hned pokračuje. „Ty sama rozdáváš plnými hrstmi. Staráš se o všechny kolem bez ohledu na to, jak na tom právě sama jsi. Když tě kdokoli tady potřebuje, vždy jsi tu. Všem dáváš ten neuvěřitelný a přitom tak jednoduchý a prostý pocit, že mohou udělat a dokázat vše, co si jen usmyslí. Musí jen trochu chtít. Máš naprosto neskutečnou sílu, energii a výdrž. Tvoje odhodlání by ti mohl každý závidět, protože když se pro něco nadchneš, už tě nic neodradí. Prostě si splníš to, co sis vzala předtím do hlavy. Všechny táhneš kupředu. Ne, ty je přímo ženeš před sebou. A to s takovým nadšením, že se ti nikdo neodváží ani náznakem odporovat. Přesto nebo možná právě proto jsi ve skrytu duše sama. Z nějakého důvodu se obáváš bolesti…“
„To je ta největší lež, kterou jsem kdy slyšela. Ty sám bys měl nejlépe ze všech vědět, že mi bolest vůbec nevadí. Bolest je totiž užitečná, když s ní správně naložíš. Je to připomínka toho, že jsi pořád naživu. A dokud žiji, mohu bojovat a něco změnit a dokázat.“ odseknu mu nazpátek.
Opět odmítavě zakroutí hlavou. Už mi s tím pomalu začíná lézt na nervy, ale co s tím asi tak mohu dělat. Nic – jen poslouchat anebo ho vyhodit. Tato myšlenka vlastně nezní vůbec tak špatně, napadne mne, ale opět to nestihnu realizovat.
„Víš zatraceně dobře, že tuto bolest jsem neměl na mysli. Fyzickou bolest ne. Bojíš se té vnitřní – té duševní. Z nějakého, mě zatím neznámého důvodu, to tak je. Ale věř mi nebo ne, já tomu jednou přijdu na kloub. Zcela určitě.“ řekne mi klidným hlasem. Jako bych čekala něco jiného. „Mimochodem, podařilo se mi zjistit z materiálů Prvního Hokage, co znamená ten nápis na hadovi z tvého amuletu. Je to Irezumi.“ dodá ještě a pak zmizí.

Když tak nad tím přemýšlím, klidně bych uvěřila faktu, že to byla jen moje představivost. To bych ovšem nesměla cítit všude tady jeho vůni. Jak to že jsem ho nezaznamenala předtím? Zrádce jeden, zlobím se na svůj nos.