Války klanů VI. Stavba nad řekou

V minulém díle

Část praporce se utkala s divokým Tanukim. Z náročného souboje vyšly vítězně. Mezitím se vůdce Taichi střetává s feudálním pánem a společně se domlouvají na dalším postupu.

Nikdy ani netušila, jak moc jí dokáže bolet její tělo. Ani dlouhý odpočinek, který Hinata strávila ve stínu pod stromem, jí nepomohl. Nakonec se stejně musela zvednout a svižnějším krokem se vrátit co nejdříve na hrad klanu Toyotomi.
Každý pohyb ramene ji zabolel a ona tiše skuhrala, ostatní však na tom nebyli lépe. Každý si z boje s Tanukim odnesl své vlastní rány. A nejen rány fyzické. Hinata měla celou cestu zpět před očima poslední výraz v očích lesního stvoření, chcete-li démona. Nemohla se zbavit pocitu toho, že zabili něco, co zabít neměli.
Zabila ho taky? Tahle otázka se jí nejvíce honila hlavou. Pouze chránila partnery. Nechtěla mu nikdy záměrně ublížit.
„Bylo to buď anebo… my, nebo on.“ Řekl jí Švih, když viděl její tvář a smutek odrážející se v ní.
„Mohli jsme to vyřešit jinak.“
„Nemohli. Jen si to namlouváš.“
„Stačilo…“
Švih ji rázně přerušil. „Mohlo se stát tolik věcí, kdybychom nikdy nevyšli do toho lesa, kdybychom dostali úkol od Toyotomi-sama hned po příjezdu, kdyby má matka nebyla nemocná-“
Mladý samuraj se zarazil a chvíli mlčel, než jen dodal: „Chci jen říct, že hloubání je pro filozofy. My konáme. To je náš úděl.“
Hinata jen přikývla. Nechtěla se už o tom bavit.
Zbytek cesty ubíhal poklidu, zvláště proto, že odpočívali a léčili rány až do večera, a tedy se návrat zpátky odehrával za svitu měsíce a hvězd. Hinatu napadlo, jestli není úplněk, měsíc byl téměř odhalen ve své plné kráse. Dívka si jen užívala noční klid a zvuky hmyzu, který se je sem tam snažil pokousal.
Když po pár hodinách cesty dorazili zpátky k hradu, nic moc se nezměnilo. Jen příbytků bylo o něco více než předtím. Plameny osvětlovaly stany a cestičky mezi nimi, řemeslníci pobíhali po celém táboře s nástroji, polotovary a hotovým zbožím. Několik skupin na okraji lesa trénovalo pohyb a boj ve formaci.
Když však vstoupili bránou na nádvoří, jedna změna se objevila.
Hinata ho hned poznala; mladého muže s poraněnou rukou. A on ji taky okamžitě poznal; dívku s černými vlasy.
„Přišla sis pro svůj trest?“ sykl na ni a postavil se přímo před ni. Dívka se zachvěla. Nakamura Satoru byl zblízka velmi nepříjemný.
„Utekl jsi.“ Odpověděla mu stroze. To Satora jen více pobouřilo, a tak se jeho tvář se přiblížila k Hinatině.
„Kdyby nebylo tvých kamarádíčků, něco by sis užila.“
To stačilo. Hinata sevřela rukojeť svého krátkého meče tanto. Muž to ucítil a rovněž sevřel pěsti.
„Dost!“ zařval Taichi, který se zničehonic objevil mezi nimi. „Běž pryč, Satoru, stejně jako předtím.“
Mladý muž se mu chvíli díval do tváře a jen zavrčel.
„Jdi.“ Ozvalo se znovu. Hlas byl klidný, ale zároveň nepříjemný a vybízející.
Tentokrát se Satoru podíval na Hinatu a koutky úst se mu zkřivily do toho nejodpornějšího úsměvu.
„Ještě jsme spolu neskončili. Na rozdíl od té ženy z vesnice.“
Pak se otočil a odešel. Taichi ho ještě chvíli pozoroval a potom se ohlédl na dívku a zbytek družiny.
„Jsi v pořádku?“
Dívka kývla. „Nebudou nějaké problémy?“
„Nemyslím si. Kdyby se dozvěděl Toyotomi-sama o tom, co se tenkrát stalo, asi by tě… a i nás potrestal. Ale také by to byla ohromná potupa pro Satora. Nechal se zahnat holkou. Dostal by horší trest než my, takže co, nic ti nehrozí. Ale budeme v noci držet stráž, pro případ, že by chtěl provést něco nekalého.“
„Děkuji.“
„Něděkuj a běž si lehnout, určitě jsi unavená, co? Tak běž. Švihu…“
Samuraj se otřepal.
„Doprovoď ji.“
A společně vyšli. Mari je následovala. Jen Akira zůstala s Taichim.
„Co se stalo?“
„Démon. Tanuki. Měl tuhý kořínek… teď už je tuhý.“
„Aha. A Hinata, jak se jí vedlo, co?“
„Vlastně… mnohem lépe než bych kdy řekla. Je velmi talentovaná. Vlastně-“
Žena se odmlčela, Taichi přimhouřil oči. „Vlastně co?“
„Vlastně si myslím, že to ona porazila toho démona.“
„Jak to myslíš?“
„Mám takový pocit, že když démon směřoval proti ní, tak se zastavil. Chvíli stál jen tak na místě a ani se nehnul. V tu chvíli jsem mu zasadila smrtelnou ránu. Ale on se jen tak nezastavoval, byl mrštný. Nevím, co se stalo. Jestli ona něco udělala, nebo ne.“
Taichi nemusel dlouze přemýšlet. Takže je opravdu z toho klanu. A opravdu byla talentovaná. Praporec toho musel využít.
„A co my, Taichi, co ses dozvěděl?“ zeptala se bojovnice. Taichi se podíval směrem k hradu a sklopil hlavu.
„Mluvil jsem již s Nobunagou. I s jeho dvěma syny. Půjdeme na území klanu Tokugawa a podpálíme jim most.“
„To nezní složitě.“
„Prý je to velký most.“
„Aha.“

Když Hinata vstoupila do stanu, našla okamžitě volné lůžko a položila se na něj zády ke všem. Chtěla být chvíli sama. Ani vlastně netušila, kde a s kým chce být. Celou dobu utíkala osamoceně, aby někoho našla. A teď, když někoho našla, měla další pochyby.
„Tvá záda, bolí to?“ zeptal se Sasuke za jejími zády.
Hinata se pomalu otočila. Opravdu to bolelo.
„Ano.“ Na víc neměla síly.
„Byl to dobrý boj,“ odpověděl mu dál Švih, který si sundaval koženou zbroj.
Meč v druhém rohu stanu jen přikývl.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se Mari.
Sasuke pokrčil rameny. „Vojenský tábor. Vždycky se tu najdou nějaké hříchy.“
„Aha.“ Mari odpověď přijala a došla k Hinatě. „Můžu?“
Hinata kývla. Mari jí jemně odhrnula košili až k ráně pod ramenem a prohlédla si ji. Byla nateklá.
„Pomůžu ti.“ Léčitelka na ránu přiložila ruce a vyslala proud své chakry. Hinatě se brzy ulevilo. Otočila se proto, aby ženě poděkovala, ale Mari byla celá zpocená a hluboce oddechovala.
Hinata ji tak chytila za ramena a položila ji na přikrývku.
„Proč ses tak strhala?“ šeptla Hinata a pohladila ji po vlasech. Léčitelka se zhluboka nadechovala. Došla jí chakra.
Podívala se ještě Hinatě do očí – dívka ani nevěděla, co všechno nich viděla – a pak Mari usnula.

Hinatu probudily třískající kapky deště, jak narážely a razily si cestu podél stanové stěny. Ve stanu byla ale stále tma, jak všechny zdroje světla byly utlumené a chlopeň zavřená. Na protějším lůžku jen ležela a tiše oddychovala Mari, kterou Švih ještě v noci přenesl. Jedinou další přítomnou osobou byla Záblesk. Maskovaná bojovnice seděla nehybně jako socha a hleděla přímo na dívku.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji Hinata a protáhla se. V rameni jí mírně škublo, ale včerejší bolest byla pryč.
„Je dost, že vstáváš,“ řekla Záblesk. „Myslela jsem, že budeš spát věčně.“
„Jak je na tom Mari?“
„Je vyčerpaná, včera vám zachránila zadky,“ Záblesk zničehonic už stála na nohou a v dalším okamžiku stála u Hinaty a podávala ji jakýsi cestovní pytel.
„Co to je?“ zeptala se ještě rozespalá dívka a podívala se dovnitř. Bylo to nějaké oblečení.
„Je tam lehká vycpaná zbroj, vem si to místo té košile, co nosíš… už tak dlouho.“
Aha. Asi už zas smrděla, a to se pravidelně myla!
„Děkuji,“ Hinata balíček převzala a začala se ve věcech přehrabovat, pak se podívala zpět na Záblesk. Ta chvíli mlčela, než pochopila.
„Jsem tu, abych tě hlídala… a jsem taky jen žena.“
Hinata jen kývla. Asi si na ztrátu soukromí musí zvyknout.
Když byla připravená, Záblesk ji vytáhla ven ze stanu a vedla ji deštěm ke stříšce u zdí hradu. Stálo tam několik dřevěných lavic a stolů, u kterých se stravovalo několik vojáků a ninjů.
„Pojď, dáš si něco na zub, pak musíme vyrazit.“ Záblesk ji zatahala dál za rukáv a společně vyšli k lavicím. Nato si Hinata všimla, že na cvičišti je zbytek praporce a společně cvičí, plně navlečení a plně vystaveni dešti.
„Kdybys nebyla nová, taky bys cvičila,“ zasmála se Záblesk, když na stůl před sebe položila dvě dřevěné misky s jakousi pochybnou polévkou uvnitř.
„A ty?“
Záblesk se zarazila.
„Jsi pořád ostrá jako břitva. Já už trénovat nepotřebuji.“
Obě dvě se posadily naproti sobě. Hinata sledovala svou ochránkyni, aby zjistila, jak jí přes masku. Odpověď se dostavila okamžitě, Záblesk si pouze posunula masku lehce nad obličej a jediné, co žena ze sebe ukázala byla oblá brada a jemné rty. Hinata si pomyslela, že žena pod maskou musí být docela pěkná. Tak proč ji nosí?
„Trofej,“ ozvalo se. Hinata sebou škubla.
„Cože?“
„Ta maska. Je to trofej.“
„Aha.“
Takže čte i myšlenky.
„Každého to zajímá,“ doplnila. Tak teď už to začalo být děsivé…
Hinata se pak pustila do jídla. Nebylo tak nechutné, jak se zdálo, ale jediné, co s jistotou rozpoznala, byla mrkev. Zbytek byla jedna velká neznámá.
Náhle je však někdo vyrušil. U stolu stál muž. Měl zastřižené krátké hnědé vlasy a na sobě zelené lehké brnění vhodné pro dlouhou cestu.
„Shingene,“ oslovila ho Záblesk. Hinata jen přikývla.
„Mohu se k vám přidat?“ zeptal se. Bojovnice souhlasila, muž si přisedl vedle ní. Její zrak přeletěl po Hinatě a ta ucítila, jak si ji celou přečetl.
„Tohle je syn Toyotomi-sama, Toyotomi Shingen,“ představila ho Záblesk a ukázala na Hinatu. „A tohle je… ani nevím z jakého je klanu, ale nechává si říkat Hinata.“
„Zdravím,“ řekl neutrálně. Ve skutečnosti by toho však řekl mnohem víc. Ptal by se. Protože tu sílu z Hinaty přímo cítil, měla všechny předpoklady pro to, aby byla skvělou ninjou. Přesně takovou, jakou on potřeboval. Ale její klan nedokázal rozluštit, podle přízvuku byla cizinkou. Možná z jihu?
„Takže… to tu jednou vše zdědíš?“ zeptala se Hinata, aby přetnula otravné ticho.
Shingen zavrtěl hlavou. „Mám dva starší bratry. Shin je nejstarší a pak je ještě prostřední Itami.“ Toužil dodat, že jestli Itami teda ještě žije, ale nechal si tuhle myšlenku pro sebe.
„A sestry?“ ptala se dál. Teprve nyní u muže objevila kousek emocí – letmý úsměv v koutku.
„Čtyři. Můj otec není šťastný muž.“
„Proč?“
Muže taková otázka zarazila.
„Jsou to dívky… a muž chce bojovníky a dědice.“
Záblesk se plně rozesmála. „Hinata je revolucionářka.“
Shingen si nyní dívku prohlédl znovu. Už mu to zapadalo. Toužila po dobrodružství. Inu, tak to byla na správném místě.
„Shingen nás doprovodí na místo našeho dalšího úkolu,“ oznámil zčistajasna stojící Taichi pod stříškou. Na jeho pokožce se mísil pot s dešťovými kapky.
„Do kdy budete připraveni?“ zeptal se mladý šlechtic.
Taichi pokrčil rameny. „Do čtvrt hodiny.“
Hinata sebou cukla.

Stan opustili ve spěchu, Mari byla mezitím již vzhůru a připravená. Hinata jí poděkovala za včerejší noc, ale léčitelka na to jen mávla rukou, byla to její povinnost i radost.
Přesto dívku mrzelo, že se kvůli ní tak vyčerpala. Její počínání už ovlivnilo tolik osob za poslední dobou… neustále vzpomínala na Tsunade, která jí dobrovolně pomohla… a teď s jejím vrahem sdílí společný tábor.
„Shingen, co na něj říkáš?“ zeptal se Taichi, když bok po boku společně vycházeli ze stanu.
Hinata se zamyslela. „Není moc čitelný.“
„To není, co?“ pak se Taichi zastavil. „Buď opatrná, je to jeden z nejlepších shinobi, které jsem potkal.“
„Aha. A náš úkol?“
Taichi se usmál.
„To se dozvíš. Zavčas.“
Když se shromáždili na kraji lesa u stanového tábora, Hinata si všimla, že řada stanů a počet lidí oproti večeru opět stoupl. Stále přicházeli noví a noví odvedenci. Válka byla na spadnutí.
„Bude to stačit?“ zeptal se Švih Shingena.
„Na Tokugawy? Ano.“
„A na někoho jiného?“
Shingen neodpověděl, ale Hinata to ticho postřehla. Proti komu se ta armáda vůbec svolává? Chtěla se zeptat, ale když Taichi postřehl, že i opozdilý Hideo došel na místo, tak mávl na Shingena a ten vydal povel.
„Pojďte za mnou,“ řekl jen a v tu chvílí vyskočil z místa na nejbližší větev a zmizel v korunách. Všichni ho následovali.
Přesun byl rychlý a ranní déšť to jen zhoršoval. Viditelnost v korunách stromů byla mizivá a brzy všichni pocítili chlad, na druhou stranu pot a tělesné teplo jim pomáhalo. Shingen je vedl hustým porostem a z toho co Hinata pochopila, mířili od hradu přímo na sever. Ale větve a listí nedělaly Shingenovi žádné problémy, jeho skoky byly elegantní a neustále si udržoval stejnou rychlost jako při startu. Cestovali v zástupu, kdy měl každý jednoho před sebou a krom posledního i za sebou. Vzájemně se kontrolovali.
Hinata získala místo uprostřed a místy zdržela skokany za zády, ale po vynaložení dostatečné energie se vyšvihla zpátky. Ale brzy pocítila vyčerpání, stejně, jako když s Praporcem cestovala poprvé. Zároveň však postřehla, že Švih ještě se zraněnou nohou a Mari, vyčerpaná po léčení, na tom také nejsou zrovna nejlépe.
Po hodině přestalo pršet a sluneční paprsky protrhaly mračno. Začalo být krásné jarní počasí. Shingen ale nařídil zastávku. Vybral pro ni malou mýtinku obklopenou hustým houštím.
„Za tři hodiny dorazíme k řece, pak se vše změní, budeme muset cestovat opatrně,“ oznámil a ukázal dál na sever. „Teď se usušte, už by nemělo pršet.“
A taky že nepršelo, po usušení, ke kterému využili Hinatiny schopnosti v ohnivých technikách, pokračovali dál. Cestovalo se už mnohem lépe, volněji. Vzduch byl vlhký a teplota snesitelná. A jak se blížili k řece, slyšeli šumění vody a překročili širokou cestu, která byla vyztužená. Při krátkém přeskoku v dálce zahlédli karavanu.
Prolétli ještě jedním úzkým lesem, než se ocitli u vody. Řeka zde byla nejméně třicet metrů široká a protější břeh byl celý zalesněný. Hinata se rozhlédla na oba dva směry a až na úplném obzoru v dálce zahlédla most.
„To je náš most, který nás spojuje s územím Tokugawy,“ oznámil Shingen.
Hinata si odkašlala. „A náš úkol je?“
Shingen se podíval na Taichiho, ten se přiblížil k Hinatě.
„Dozvíš se to zavčas.“
„To jsem už slyšela…“
Velitel skupiny vzdychl, vzal dívku za ramena a otočil se s ní zády k ostatním.
„Jsi nová.“
„Já vím.“
„Nesmíš vědět, co máme za lubem.“
„Proč?“
„Kdyby tě zajali nebo…“
Aha. Hinata se mu vysmykla. „Chápu.“
Shingen sledoval tuhle scénu s odstupem. Oni jí ještě nedůvěřují?“
Překročení řeky bylo jednoduché, hladina byla sice divoká, ale nijak extrémně. Shingen jim pověděl, že řeka je běžně splavná a že jim nic nehrozí. Na druhém břehu jim dále mladý bojovník rozdal zelené pláštěnky. Hinata pomyslela na to, proč jim je nedal za deště. Shingen znal odpověď, chtěl jen vidět, co v nich je.
Dále následovaly instrukce. Vstupují na území potencionálního nepřítele. Budou se držet při zemi, cestovat ve stínech a vyhýbat se cestám. Takže klan Tokugawa jsou nepřátelé?
Zbytek dne cestovali opravdu pomalu a opatrně. Nemělo to už nic společného s rychlým přesunem v korunách. Až do večera se drželi v lese, než dorazili na jeho kraj. Tam je Shingen opět zastavil. Mezitím na obzoru v dálce zářila vesnička, krajina zde byla rovinatá.
„Tohle je zemědělské území klanu Tokugawa, odteď se budeme přesouvat pouze v noci.“
Hinata vzdychla. Znamenalo to minimálně dalších 12 hodin cesty. Trochu se dali do kupy, najedli, odskočili si a pokračovali dál.
Shingen je vedl naprostou tmou, cestovali v těsné blízkosti. Hinata měla ale skvělý zrak a nedělalo jí to žádné problémy. Jediný, kdo měl problémy, byl Meč, protože nemohl s ostatními komunikovat.
Cesta se táhla, ale naprosto vyčerpaní se zastavili před svítáním u jednoho pahorku. Shingen je dovedl k vysokým trávám, kde se každý zamaskoval a schoulil do pláštěnky. Taichi ještě předtím rozdal hlídky. Hinata žádnou nedostala. Prý si měla odpočinout.
Byla ráda, ihned usnula.
Po probuzení, těsně před setměním, dostali opět malý kousek prostoru se najíst, vzpamatovat a pokračovat dál. Pomalu se jejich směr začal stáčet na východ, Hinata bedlivě pozorovala souhvězdí, které znala, aby věděla kudy jdou. Se znalostí jediné zářivé hvězdy se od svého klanu dostala až daleko na sever. Sledovala totiž hvězdu, která pořád ukazovala na sever.
K ránu se opět utábořili, tentokrát k tomu využili opuštěné stavení. Shingen je zavedl blíže k obydlené vesnici, byla vzdálená jen asi na dva tisíce kroků, ale i tak jim říkal, že se nemají čeho bát. Pole zde již bylo obsloužené a vesničané chodili pracovat více na sever. Přesto Hideo vytvořil kolem budovy slabou iluzi.
Zde se spalo podstatně lépe než vysoko v travách.
Uprostřed dne dívku vzbudilo lehké zatahání za rameno. Stála před ní Mari a měla položené prsty na rtech. Hinata kývla a společně přešly k prázdnému otvoru ve zdi – dříve tam bývalo okno. Nějakých sto kroků se po neudržované cestičce blížil mladý pár lidí.
Hinata už postřehla, jak Záblesk vytahovala své dvě dýky.
„Nebude to potřeba,“ sykla na ni Mari.
„Máme iluzi,“ doplnila ji Hinata. Bojovnice trhla hlavou.
„A právě kvůli ní sem jdou, myslí si, že je to prázdné místo.“
„Nikdo se zabíjet nebude,“ zašeptal důrazně Shingen. Záblesk dýky schovala zpátky. I taková válečnice jako byla ona, měla k mladému šlechtici respekt.
„Když se přiblíží, prostě zmizíme,“ pokračoval v šeptu. „Hideo odkloní jejich pozornost genjutsu a odejdeme.“
„A co dál?“ zeptal se Taichi. „Venku je bílý den.“
„Zakopeme se jinde. Kdybychom je zabili, vzbudilo by to tu poplach.“
„Dobře.“
Náhle dívka na cestě zaječela, otočila se a pádila zpět do vesnice. Za ní následoval zmatený kluk.
„Co se stalo?“ zeptala se sama sebe Hinata, ale Hideo vedle ní se zasmál.
„Uviděla pouze divoké prase, ta nadělá.“
Shingen se na něj podíval.
„To nebylo rozumné, teď vesničani vyjdou na lov.“
Hideo se zamračil. „A co když ne? Budou si jen myslet, že holka měla velkou představivost.“
„Kluk nic neviděl?“
„Ne.“
Shingen zabručel.
„Jdeme,“ řekl pak. Hideo se mu postavil do cesty.
„Bude to v pořádku,“ sykl. Shingen ho odstrčil, Hideo chtěl zareagovat, ale Taichi ho chytil za rukáv.
„Pojďme, nenecháme Praporec zahanbit.“
Hideovi se to nelíbilo, ale Taichiho poslechl.
Shingen je zavedl venku do meze, kde se plazili dalších tisíc pět set kroků, než našli dostatečně husté houští na zrovna neobdělávaném poli. Z plazení byla Hinata celá rozdrápaná.
„Už jen pár hodin,“ šeptla jí Mari a usmála se. Hinata pohled opětovala, ačkoliv neměla žádný důvod se usmívat.
Brzy opět usnula.
Když ji probudila Mari, na nebi byly už hvězdy. Ze vzdálené vesnice šlo vidět jen pár záblesků z oken.
„Říkal jsem to, že nic nebude,“ zabručel Hideo.
„Mlč,“ oslovil ho Taichi.
Dále pokračovali mlčky. Shingen je nechal obejít vesnici severním směrem a pak už mířili čistě na východ. Putovali opět celou noc, než se dostali na zrak k lesům.
„Musíme to přeběhnout co nejrychleji. Úsvit se blíží.“ Shingen bez čekání vyrazil plnou rychlostí. V okolí nebyla žádná světla, žádná lidská obydlí.
Další hodina byla náročná. Ani na moment se nezastavili, dokud nestáli u okraje lesa. Hinatu tento sprint málem zničil. Poslední místo pro spánek nebylo pohodlné a ona si potřebovala nutně odpočinout. Byl zázrak, že udržela krok.
„Ještě den cesty a jsme tam.“ Oznámil šlechtic. Ještě den?
Odpočinek byl nepřerušovaný, Shingen je nechal vyspat se až do večera. Díky únavě nikomu ani nevadilo spát během dne. Vlastně na to musel být každý shinobi vždy připraven, některé úkoly si žádaly i celé dny tělesné nečinnosti.
Cestování lesem bylo opět o něco rychlejší než cestování v otevřeném terénu. Byli zde krytí z více stran. K blížícímu ránu slyšeli i řeku.
„Jsme skoro tam.“
A stejně jako na území klanu Toyotomi, i zde překračovali cestu podél řeky.
Brzy se ocitli u břehu. Řeka zde byla opravdu široká a Hinata skrze tmu nedohlédla ani na protější břeh. Ale zato ji v dálce zaujala dlouhá řada světel. Asi vesnice.
„Co to je?“ zeptala se.
„To je náš cíl,“ ukázal Shingen. „Most nad řekou Ishikaki.“
Hinata úžasem oněměla. Byl opravdu dlouhý.
Akira se pouze pousmála.
„Tak tohle… tohle máme podpálit?“