Drama

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
„Jde ti to skvěle, Shikaku.“
Jo, jen kdybyste věděl, jak úúúžasně mi to jde, Třetí, ušklíbl se v duchu, zatímco si skládal do složky novou várku listů. Úplně se v tom rochním. Jako divočák.
„Děkuju,“ kývl a narovnal se.

Oči mal otvorené. Bol si absolútne istý, že má oči otvorené. No napriek tomu nič nevidel. Bol v úplne zatemnenej miestnosti. Netušil kde, netušil ako sa sem dostal a jediný objekt, ktorý bol schopný identifikovať, bola konštrukcia, ku ktorej bol priviazaný. A ešte tu niekde boli hodiny. Počul ich tikot. Ako dlho tu už je? Koľko môže byť hodín?
7:21
To zazrel ako prvé, keď zrazu zablikala neónka. Hodiny viseli na stene akurát v takej vzdialenosti, že jasne videl na ciferník, napriek tomu, že jeho okuliare a ochranná čelenka ležali na stole pred ním.

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila – k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
„Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi.“

Noc je chladná. Skoro natoľko chladná, ako je deň horúci. No tí, pre ktorých je púšť domovom, s tým dokážu žiť. Ľudia sa utiahnu do tepla svojich príbytkov a naopak stvorenia, ktoré sa cez deň ukrývali pred horúčavou, začínajú svoj boj o prežitie. Vždy ho niekto prehrá.

Kapitola III. Na stezce

Byl na cestě skoro čtyři hodiny a už ho to štvalo. Počasí vládlo naštěstí dobré, ani horko ani zima. Lesy mu ubíhaly rychle, až se z lesů staly louky a z luk pusté traviny s všudypřítomným kamením. Utábořil se kousek od jeskyně, ovšem se však stačil ještě přesvědčit, že nikdo není doma. Klika pro něj. Nebyl. Oheň se neopovážil založit, pojedl jen skromně. Studené sendviče se salámem a proteinovou tyčinku pro energii. Zadíval se na mraky a kochal se jimi.

Ino se vznášela v černé temnotě. Dívenčino vědomí okamžitě ustoupilo do pozadí. Cítila z něj neskutečný zmatek, obrovský smutek a šílenou agónii. S tím musela něco udělat, jinak by její snaha pomoci přišla vniveč. Potřebovala, aby se holčička uklidnila. Měla dojem, že s každou další dávkou čirého děsu se průběh výbuchu zhoršuje. Zavřela tedy oči, zhluboka se nadechla a představila si, jak se všechny negativní emoce, které holčička cítila, vypařují díky slunečnímu svitu.

Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.

Akonáhle Naruto otvoril dvere svojho bytu, ovalil ho stuhnutý pach. Okamžite ich aj zabuchol.
„Čo sa deje?“ zaujímala sa Sakura.
„Áale nič, nič, len tu chvíľku počkaj,“ uistil ju, vkĺzol do bytu a tresol Sakure dverami pred nosom.

Kakashi nadskočil, když se mu bez varování rozlétly dveře. Nesouhlasně si Yui změřil. Ze zapleteného copu jí trčely prameny, pod očima měla tmavé kruhy, tvář narudlou od běhu.
Způsobně za sebou zavřela, přešla k jeho stolu a hodila mu pod nos nějaké papíry. Začal je pročítat.
Yui se zaujetím pozorovala jeho tvář. Jak mohla zapomenout, že při čtení tak svraští obočí? Sem tam se kousl do rtu, několikrát si povzdechl.
„To je dost... detailní,“ hlesl nakonec. „Jak jsi na to přišla?“

„Počuj Lee, viem o tvojich včerajších problémoch s dehydratáciou, ale keď budeš toľko piť, budeme si musieť dávať každú chvíľu cikpauzy,“ znepokojovala sa Sakura. „Vieš, dosť sa budeme ponáhľať.“
„Mimochodom, ako riešiš v tej kombinéze, keď si potrebuješ cvrknúť?“ hútal Naruto.
„Na niektoré otázky netreba odpovedať!“ zasiahla pohotovo Tenten hlasom nestrpiacim odpor.

„Prosím ťa, Naruto, nezízaj tak na mňa,“ upozornila Sakura vyjaveného chlapca, čo zastal vo dverách, blokujúc tak vstup Kakashimu.
„Na tom stole je utrhnutá Sakurina hlava a hovorí ku mne hlasom ako zo záhrobia,“ vydesil sa Naruto a až sa strhol, keď sa ho Kakashi dotkol, aby mu uhol z cesty.
„Nie je utrhnutá, iba odmontovaná a s telom ju stále spája tamten drôtik, ktorým prúdi čakra,“ opravil ho Kankuro, „a hlasové membrány ešte doladím.“