manga_preview
Boruto TBV 07

Oblačno, místy zataženo: 1/ Drobky sušenky Návratů

Chodili jsme kolem a viděli... Co jsme však viděli?
A chodili jsme kolem a mluvili... Co jsme však vůbec říkali?
Všichni jsme slepí a všichni mlčíme.
Všichni jsme oslepení a hlasy se nám ztratily.

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila – k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
„Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi.“
„Chr-mf-ff...“
Přešli a dál se o něj nestarali, za což byl rád. Ještě jednou zaryl všechny prsty do země, do té zatraceně nakypřený, černý a rozválený hlíny, které tu byla všude hromada, a pak si přitiskl dlaně k obličeji.
Klidně ať je jako prase, ať je jak poslední vepř zapomenutý ve stodole. Aťsi! Je tu. S ní. A ta druhá ne.
Ta druhá skončila.

Je to jako... nádech ve vodě. Skok ve skoku. Pád do výšky. Zrození ve smrti. Přesně tak, zrození ve smrti. Je to zázrak, co kolem vás pluje a navzájem o sobě víte, ale vy jste přesvědčený, že nepřijde a on se nikdy, nikdy nesvěřuje. Vlastně je to v háji, od začátku a neměně, ale – on připlul, když jsme o sobě věděli, a přišel.
Je to ta chvíle, kdy vám na dveře zaklepe zázrak a řekne: „už nemusíš čekat“.

„Tyhle jsou tvoje nebo moje?“
Celý stan se otočil a podíval na věc, kterou držel mladík v rukách. Pak vybuchl v smích.
„Heeej, to se ho jako fakt ptáš?“ ozvalo se zezadu od celty. „Fusek není nikdy dost, bal je pro sebe, troubo.“
„Chouzo, sakra, Chouzo, ty jsou moje, ne?! Heh, nevěříš? Naval, naval!“
„Jo, dík,“ natáhl se Shikaku pro vojenské ponožky a hodil si je do batohu. „Ale mohl sis je nechat, už je to jedno.“
„Třeba se budou někdy hodit,“ pokrčil tlouštík rameny a zašťáral znovu pod postelí. „Tohle jsem si schovával,“ vytáhl balíček poškrábaný od prachu a dychtivě ho otevřel, aby do něho vzápětí nacpal celou ruku. „Ale stejně nic moc,“ zahuhlal zklamaně s pusou plnou rozlámaných sušenek.
„Doma budou lepší,“ chlácholil ho Shikaku. Viděl, že Chouza zhubl, ale tady zhubli všichni, tuk nebo svaly, válce to bylo jedno, jenom nenasytně žrala a žrala. Ale už jí je konec. Už se nebude pást. Ohnul se, podobně jako kamarád prohledal prostor pod postelí – hnusným polním lehátkem – a nic nenašel, proto se znovu narovnal, jen aby se střetl s uštvanýma zelenýma očima.
„Co sakra -“
„Je to v háji.“ I po strašných dnech, únavných měsících bojů musel Shikaku obdivovat Inoichiho za zachování si poměrně slušného slovníku. Postupně tu zvlčili všichni, sám nebyl žádná výjimka. Jednou se chytneš a jsi... Ale Inoichi se držel, pověstný Zlatovláska Inoichi, princezna mezi vojáky, ten šel vždycky příkladem. Když byli jiní v hajzlu, Inoichi šel jen do pytle. Ovšem pokud šel do háje, tam už jiným hořela koudel u zadku.
Jako by škrtla sirka o krabičku. Táhlé šššrrrr. Cítím to. Přísahal bych, že tu jiskru cejtím.
„Co je?“
„Všechno špatně. Úplně špatně,“ zamával oběma rukama do stran a sedl si na Chouzovu bednu u postele. „Na sušenky můžeme zapomenout a ponožky se taky budou hodit, zvlášť jestli zásobení ještě víc rozpustí.“
Cítím to. Mírnej vánek. A doutnající slámu. Dým.
„Co se sušenkama?“ zahuhňal Chouza vyděšeně.
„Co chtěj?“
„Vybraní budou ještě pomáhat se zajatci a půjdou na nepřátelské – haha,“ zakoktal se nervózně, „na to druhý, ale chápeš, jednou nepřítel, toho se prostě nezbavíš... No a to znamená minimálně dva další měsíce mimo vesnici. Navíc všechny vzájemný šťouchy a ústrky, takže o atmosféru je předem taky dobře postaráno...“
A plamen.
„Chceš říct, že nás všechny zas pošlou -“
„Ne,“ přerušil ho Inoichi unaveně a promnul si spánky. Shikaku viděl jeho temné kruhy pod očima, pozůstatek mnoha bezesných nocí a přemítání, co ksakru bude zítra a jestli tu zítra ještě vůbec budou.
„Posílaj jen některý. Proto bys ty ponožky neměl tak nadšeně hlásit, Chouzo, nebo je klidně můžeš dát mně, jestli se ti nehodí.“
„Cože?“
Došlo mu to. „Mě vynechali?“
Promluvili s Chouzou zaráz, ale Inoichi se obrátil rovnou na něho. „Víš, jaká je...,“ viděl na něm, jak opatrně volí vhodná slova, „situace,“ dostal ze sebe blonďák opatrně. „A že tvůj táta...“
To byla další věc, o které nechtěl slyšet. Věc, která ho donutila vymrštit se do vzduchu. Postřehl, že se lekli, ale bylo mu to fuk, protože omlouvat se nemělo cenu a omlouvat se stejně budou oni jemu a -
Nechci to slyšet. Sakra. Já. To. Nechci. Slyšet.
„Jdu ven.“
Nechali ho, za což jim byl někde hluboko uvnitř sebe vděčný, i když vděk teď příliš nepociťoval. Slunce se mu nepříjemně opíralo do tváře, proto se ukryl do stínu několika starých vzrostlých stromů a opřel se o jeden z jejich kmenů. Vydechl. Nechce nic slyšet, protože už brzy uslyší. Brzy jich bude kolem spousta; natahující prázdné ruce a on uprostřed, mezi nimi, s povinností odpovídat na jejich němá gesta.
Ztratili jsme vůdce. Ty jsi náš vůdce! Vůbec nás nezajímá, cos viděl. Je nám to jedno.
Ty se teď musíš o všechno postarat.
A nám je úplně jedno jak.

Skončila. Ale to neznamenalo, že všemu peklu unikli. Je totiž všude. A chodí zatraceně rychle.

Zpátky se jich vydalo jen pár. Spočítal by je na prstech obou rukou, víc by nepotřeboval, ale radši nepočítal. Radši těma rukama mával nad hlavou v rozloučení s kamarády, co nebyli tak úžasně potřební jako on, aby je taky zavolali.
„Drž se,“ šeptal mu Inoichi.
Chouza mu beze slov vtiskl do rukou pomačkaný obal s několika posledními sušenkami a poplácal ho po rameni. Cenil si toho.
Zpátky. Fakt je volali zpátky. Odrážel se od větví stromů a snažil se to pobrat. Jdu domů a nejsem ani marnotratný ani hrdinný syn, nejsem ani neopominutelný voják, a možná by bylo lepší, kdybych byl, protože -
Bylo to fajn a zároveň nebylo, zároveň to bylo pěkně na pytel, protože tam v tom krásným zpátky už to vypadalo jináč než předtím. Vypadalo to tam úplně jinak a on si nebyl jistý, jestli to chce vidět na vlastní oči.
Je pryč. Táta je pryč a najednou tam má být on, najednou je on ta hlava všeho, od výdajů na správu krmelců k radám slovutného Hokage, přesně takhle by se to hodilo, -sama, a přesně takhle ne, -sama, protože –
Sakra!
Těšil se celou dobu. Na doma. Ale když přišel, to doma se nějakým záhadným způsobem vypařilo.
„Je pryč,“ zašeptal a bylo to pryč, byl to konec. Přivřené oči mu ukazovaly obrázek několika v rámci možností uvolněných, smějících se obličejů, které se k němu rychle přibližovaly. Popošel do stínu brány, aby na něho nesvítilo.
Na rameno mu dopadla číši dlaň. „Jsi tu!“
„Vítej!“
„Vítej, Shikaku,“ mísily se hlasy. Vzdal to a zvedl hlavu. Byl to zvláštní pohled, jako by ta děsná potvora dokázala vkročit i sem, i když tu přímo nebyla a vzít jim kus něčeho, asi života, prostě jen tak ho odříznout a nenasytně spolknout.
„Vypadáte hrozně,“ zachraptěl.
Kéž by se tím udávila.
Ženy se zarazily. „No, ty máš co říkat,“ zasmál se muž po pravici a ukázal na jizvy na Shikakově tváři. „Moc tě tam nevylepšili.“
„Zhubls,“ konstatoval Shikaku tiše. Ten pohled bolel. Strýc Konta a jeho neodmyslitelné bříško, co se stalo neviditelným.
„Asi jako každej, hochu,“ poškrábal se Konta na hlavě.
„Zlato...“ Nechal si líbit objetí od matky.
„Ahoj mami.“ Skoro slyšel, jak jí praští kosti. Nevypadala jen hrozně. Vypadala vyschle. Pohladil ji po vlasech a lekl se, jak jsou hrubé.
„Jsem ráda, že ses vrátil, tak ráda...“
„Jo, já taky, mami. Já taky.“
A pak tu byla ta poslední. Ani nevěděl, jestli se k ní chce obracet. Jsme spolu a nejsme spolu, bývali jsme a náhle to vypadá... chutná... divně.
„Ahoj Shikaku,“ zašeptala a v jejích černých očí se cosi pohnulo, jako by to čekalo a najednou poskočilo. Ale nedokázal rozeznat, co přesně to mělo být. Radost? Úleva? Strach?
Co tam chceš vidět?
Měla by být ráda, že ho vidí. Jo, měla. Vždyť je to zatraceně jeho žena.
Objal ji, tak; jak měl ve zvyku, jednoduše přitiskl k sobě a přitom si oddechl, že jí kosti nepraští. Asi by se musel otočit a odejít.
„Ahoj Yoshino,“ zamumlal. Přitiskla se k němu pevně, jako by se už nikdy nechtěla pustit. Ruce omotala kolem krku a nevědomě zesílila stisk.
To proto se zadusil.
Odstrčil ji, a aby utišil otázku v jejích očích, nemotorně ji poplácal po temeni. To z toho stisku, jasně.
Ten stisk mohl za to, že se zadusil.
„Je mi líto, cos tam všechno musel zažít,“ vztáhla ruku po jeho jizvách, ale pak ji spustila.
Zažít? Já jsem nežil, miláčku. „Jo... To nic,“ vydechl.
Ale když ho chytla za ruku a on musel kráčet vedle nich, už si podstatou svého zadušení tak jistý nebyl.

„Nebylo to tak hrozný, jak jsem myslel, že bude. Teda alespoň na tu minulou to nemělo, i když...“
Žvanil, jednoduše žvanil, protože se to jevilo jednodušším a vyplňovalo to ono těžké, dusivé ticho mezi nimi, ale Shikaku by byl radši, kdyby Konta sklapl. Co všem pořád vadí na mlčení? Co proti němu mají?
„Co obora?“ zeptal se bezvýrazně, zatímco studoval nerovný povrch svých nehtů.
„Museli jsme nějaké kusy dát pryč.“ Neušlo mu, že to matka pronášela s jistým sebezapřením.
Nějaké?
„Bylo málo jídla,“ doplnila Yoshino. „A tak jsme se shodli...“
Shodli se. Věděl to ještě otec, nebo u toho už nebyl?
Nebyl.
Cítil, jak se mu sevřelo srdce. „Mrzí mě to...“ A to byla ta spásná pravda. „Mrzí mě to,“ opakoval. „Mrzí mě to, sakra, mrzí mě to, tak moc mě to mrzí...“
„Nás taky, zlato. Ani nevíš, jak nás taky.“ Matčiny vlasy ho zašimraly na krku.
„Mrzí...“
„Nás taky, hochu, ale nedá se nic dělat. Musíme jít dál. Shikachi -“
Otcovo jméno vyvolalo mnohem tíživější ticho. Chtěl se stát želvou, víc vrazit hlavu mezi ramena, ještě víc se skrčit, uniknout do pevného krunýře a pěkně se tam stočit, schovat a nevylézt. Kdo potřebuje světlo a životní prostor? Kdo to dneska ještě potřebuje?
„Já vím, že je to těžké, Shikaku,“ začala Tsukasa a on se donutil pozdvihnout zraky na její propadlou zsinalou tvář, na ty tmavé kruhy pod zarudlýma očima. Plakala. Věděl to. Plakala dlouho a plakala hořce. Pro nevlastního syna, co mohl padnout, pro vesnici, co balancovala nad propastí i pro manžela, co do té propasti sletěl.
Plnou parou vpřed! křikl by, jak měl ve zvyku. Plnou parou vpřed, když se ti nechce a pak už jdeš.
A šel.
Ani nevíš, mami! Nejradši by odsekl, ale netroufl si. Ani nevíš. Co myslíte, že udělám? Zázračně začnu fungovat? Čekáte na mě jako na boha, jenže já jím nejsem. Viděl jsem toho až příliš a sám nenacházím spasení, tak jak ho sakra můžu nabízet jiným?
„Jo, je to těžký, mami. Ale nějak...“
„Dáme to dohromady.“ Yoshinin hlas přicházel ze strany a on se musel donutit, aby k ní obrátil hlavu. Povzbudivě mu stiskla rameno a on kývl. Měl, a tak kývl.
Dohromady? „Jo,“ zachraptěl, „nějak jo.“ Ale když to říkal, netušil, zda to vážně půjde.

Chodíš po cestě a ona nezatáčí. A ty seš zpropadeně rád, že nezatáčí. Seš, ne? Tolik ses za to modlil a ona je konečně tady; rovná, přímá, jasná, udusaná. Žádné keře ani stromy, co by ji stínily. Vidíš do dálky, přesně jaks vždycky chtěl. A tak je tady.
A tvoje nohy se na ní třesou jak z rosolu, protože přišla, když jsi zrovna nechtěl a doopravdy nemá sebemenšího zájmu ti něco ulehčovat.

Papíry v jeho rukách šustily. Složky zabíraly celý povrch masivního dubového stolu. Zaklel, když mu jedna upadla a musel se pro ni sehnout. Bílé listy se roztančily po koberci. Zaklel podruhé a slezl ze židle, aby se vměstnal pod desku a všechny je zase sesbíral.
„Lásko, vždyť už na to ani nevidíš,“ uslyšel od dveří.
Sakra, to mu ještě scházelo. „Ale dobrý, vidím,“ zavrčel.
Přišla blíž. „Pomůžu ti,“ nabídla se a začala brát jednotlivé papíry do prstů.
„Nemusíš.“
„Máš toho moc,“ namítla.
„Což se dalo čekat,“ prohodil ironicky. Co si myslela? Že to dá do měsíce všechno do pořádku? Už táhlo k druhému.
Inoichi s Chouzou se ještě nevrátili. Matčiny tváře se nenaplnily. A úděsná hromada papírů na jeho stole ani bordel na jejich pozemcích se nezmenšovaly.
Jedna, potvrdil si pohledem na nástěnné hodiny. Jedna hodina a přinejmenším ještě jedna přibyde, než si dneska bude moct jít konečně lehnout.
„Pomůžu ti.“
„Není jak. Musím to udělat sám.“ Chci to udělat sám, ať se ti to líbí, nebo ne.
„To říkáš pořád!“ Nafoukla tváře a on povzdechl. Špatný signál. „Sám, sám, jenže sám u toho taky vypustíš duši!“
„Takže teď ti jde o mou duši?“ zvedl obočí.
Zarazila se. „Co tím myslíš?“
Opřel se pohodlně v židli a prohlédl si ji od shora dolů a zase zpět. Válkou zhubla, ale kupodivu jí to prospělo, protože předtím byla mírně buclatější, což jí vadilo a jemu na tom příliš nezáleželo. Všiml si, že i Suzaku se teď za ní několikrát otočil. Neměl ošklivou ženu. Co byl však problém -
Zahleděl se na její rozpuštěné tmavé vlasy a připomněl si, jak rád do nich nořil prsty, jak rád si je nechával klouzat po tvářích a vdechoval jejich jemnou vůni a ty časy tu pořád byly, někde tu pořád byly, ale... Nebyly. Musel si je dolovat z paměti, to mu zrovna velkou radost nedělalo.
„Lásko?“ Nejistota se jí promítla v hlase, což ho donutilo zvednout ruku a pobídnout Yoshino k sobě. Nechtěl, aby se kvůli němu cítila špatně, ale zároveň nechtěl... Tolik toho zatraceně nechtěl!
„Shikaku,“ zašeptala toužebně a přitiskla se k němu blíž. Každý by si dokázal spočítat, co si přála, na to nemusel být génius. Tak na to věříš? Myslíš, že když spojíme těla, bude to zase jako dřív?
Ale ono to není jako dřív. Je tu chyba.

„No jo...“
„Shikaku,“ šeptala stále, jako by ksakru sám nevěděl, jak se jmenuje! Otravné. Celé to bylo otravné, ale celé to bylo – nutné? - nevěděl. Nechtěl ji. Přitiskl si ji k sobě, ale nechtěl ji.
Políbil ji, slyšel, jak tlumeně zasténala, když jí přejel dlaněmi po těle, ale nechtěl ji.
Cítil její prsty na lemu svého trika, pak náhle pod látkou, dostala se tam tak rychle, ale on -
„Promiň,“ vysmekl se. Nechci tě. Jsi moje žena, jenže já tě nechci. A asi to ani není tebou.
„C-co... Proč?“ otevřela zmatené oči.
Je to mnou. Já jsem ta chyba.
„Mám tý práce ještě hodně, promiň. Kdybych mohl, část bych ti dal, ale nemůžu.“ Teď lhal.
Možná to vycítila, protože se zmatení v jejích očích přeměnilo v pobouření. „To říkáš pořád!“
„Yoshino...“
„Pořád se jen na něco vymlouváš! Já chápu, že je toho hodně, ale nemůžeš se jen zahrabat do práce a dělat, že my kolem tu vůbec nejsme!“ zvýšila hlas. „Nevšímáš si nás. Nevšímáš si mě! Vždyť co ses vrátil, jsme spolu byli jen dvakr-“
„Jdi pryč.“
Nevěřil by, že ticho umí štípat. Zmlkla rychle a jen na něho zírala, což ho donutilo si uvědomit, že to řekl nahlas.
„Do háje,“ pročísl si vlasy na temeni a vstal.
„C-cos to...“
Vzdal to. „Jdi pryč, Yoshino. Prostě jdi pryč,“ rozhodil rukama do stran a pak je nechal sklouznout podél těla, kde se nerozhodně houpaly, jako by k němu ani nepatřily.
Otevřela ústa a zase je zavřela, jednou, dvakrát, třikrát. A pak se otočila a odešla, práskla s dveřmi.
„Je mi líto,“ řekl prázdnému pokoji.
Pokoj neodpověděl. Bylo mu to jedno.
A Shikaku mu to záviděl.

Poznámky: 

Tahle krátká sedmidílná série je jedno velké CELÉ ŠPATNĚ. Ale já ji potřebovala napsat; tak neuměle, nesmyslně, hrubě, sprostě, neotesaně. Přesně tak jsem ji potřebovala napsat. Napsat ji a pak jednoduše zahodit pryč. Jenže... ačkoliv jsem ji dopsala (a snad i hotová vážně je) a zahodila, pořád mi zvoní v hlavě... a já ji sem nechtěla dávat, nechtěla, ale dávám, protože... musím? To zní tak strašně hloupě. Ale třeba takhle konečně zvonit přestane a celé si to zase pěkně smažu.

Třiadvacetiletý Shikaku po válce, ve které přišel o otce i sebe. A děj úplně, úplně jinak, než to teď vypadá. Tak nějak...

5
Průměr: 5 (9 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2020-10-03 21:25 | Ninja už: 5162 dní, Příspěvků: 6215 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Znalec tisíce technik

Misia PM: Tak dlho som odkladal čítanie tejto tvojej zatiaľ poslednej série, až z toho tak nejako zišlo, ale teraz mám príležitosť to nahradiť. Bolo riadne introvertné. Ale vlastne to iné ani nemohlo byť, keď sa celým tým príbehom tiahne prázdno, ktoré nechce byť zaplnené (v Shikakovom podaní akási beštia, čo ho sprevádza – ak som správne pochopil). Ešte by som to nazval aj prekvapivým, čo je možno paradox, lebo keď sa nad tým človek zamyslí, dáva to zmysel, len človek sa bežne nad niečim takým nezamýšľa. Prekvapuje ma, že som tým celým taký prekvapený.

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Shi-chan
Vložil Shi-chan, Pá, 2019-07-12 13:27 | Ninja už: 4907 dní, Příspěvků: 1817 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Po dlouhé době brouzdám po FF sekci a tohle je... jednoduše nádherné. Překrásně napsané a nesmírně procítěné. Shocked

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2019-07-12 14:51 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Tak to mě těší, žes sis vytáhla zrovna nešťastného Shikaka. Psal se sám. Děkuju moc Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2017-09-23 17:24 | Ninja už: 2657 dní, Příspěvků: 2987 | Autor je: Gaarova tykev

Otvorila som, prečítala som a onemela som s tým, že komentár si musím nechať uležať v hlave. Prečo? Pretože si zvolila veľmi náročnú metódu vyjavenia emočna slovom, t.j. zapojením rácia/logična, čo je niekedy až antagonistickým protikladom. Mňa práve uchvátila gradovaná protikladnosť vzruchov, pocitov, zmyslov a pod. Ako niekomu vysvetlíš, čo prežívaš po návrate domov, keď sa vrhneš na rodnú zem a bozkávaš ju, plačeš, smeješ sa? Vidiaci si môžu myslieť, že ti šibe, ale ten, kto má podobnú sociálnu pamäť, pochopí. Dieťa celé šťastné bude skákať v kaluži vody a rodič začne ziapať, že je ako prasa namiesto toho, aby sa pridal a tešil sa tiež. Čakanie v dusnej situácii a všetky súvisiace pocity, očakávania, túžby, strachy, poznáte to? "Je to ta chvíle, kdy vám na dveře zaklepe zázrak a řekne: „už nemusíš čekat“. Ach, tá úľava...
Muži po vojne, ktorú prežili. Chouza večne sa napchávajúci je šťastný z hŕstky rozlámaných sušienok alebo jednej? Ešteže vôbec nejaké našiel... ale žijeee Jump! Ponožky sú v takejto situácii obrovský majetok, vojnoví veteráni by povedali svoje. Páči sa mi: "Když byli jiní v hajzlu, Inoichi šel jen do pytle. Ovšem pokud šel do háje, tam už jiným hořela koudel u zadku." Vojna: "Skončila. Ale to neznamenalo, že všemu peklu unikli. Je totiž všude. A chodí zatraceně rychle." - veru tak, zničená zem, zdevastované obyvateľstvo, prichádza mi na rozum Vietnam... Shikaku a jeho stretnutie s prežijúcou rodinou, všetci sú zo seba zhrození, ale žijú, zatiaľ... Pocity a s nimi súvisiace myšlienky musí človek precítiť so Shikakuom, empaticky sa s ním stotožniť, inak sa to nedá. Zaujal ma Shikakuov záblesk, že či si Yoshina vôbec uvedomuje, že má dušu. Zdá sa, že nie. Chlap prišiel z vojny hlboko poznačený, musí viesť klan, má zodpovednosť ho znovu postaviť na nohy a manželka sa dožaduje čohosi, čo jej on nedokáže dať. "Pokoj neodpověděl. Bylo mu to jedno. A Shikaku mu to záviděl." Človek, ktorému je všetko jedno, už nie je človek. Aku, ťažké emočné stavy a vypäté situácie sú tvoja doména, ktorej stvárnenie u teba hlboko obdivujem Kvítek sakury. Mne sa práve páčila viac prvá časť svojou akútnosťou, živočíšnosťou a bytostným naturalizmom. CELÉ ŠPATNĚ som pochopila ako kontroverznosť bytia a chcenia. Dobre, že si nič nezmazala, podľahla svojmu museniu a zvonček zvoní aj v našich hlavách Smiling Budem sa tešiť na tvoje ďalšie strašenie Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2017-09-29 22:12 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

A já naopak vzala pauzu na odpověď, ale bohužel z nedostatku času; napravuji až dnes.
Je to tak. Chtěla jsem se tu pokusit ukázat nepochopení nejbližších, jak totiž voják vysvětlí, co viděl a zažil... všechny ty hrůzy... zdá se mi, že to ani nelze. Přestože se rodina, přátelé mohou snažit... tak stále těžko. Navíc pokud žena nabídne zapomenutí. Jde vůbec zapomenout? Asi ne. On by Shikaku hrozně rád, kdyby si ho jednoduše nikdo nevšímal, nechal ho být. Jenže to nejde, a tak je všechno ještě horší.
Ta scéna ve stanu se psala i dobře, pustili člověka mezi sebe a nechali se ho nadýchnout toho zápachu zklamání, uvolnění, bolesti i radosti. Jsem ráda, že se líbila Smiling A že má obliba v dramatických a depresivních, šedých věcech ještě neomrzela. Děkuju moc za komentář Kvítek sakury Potěšil; ačkoliv to možná není vidět, dnes se mi nějak nedostává slov a neumím řádně odpovědět -.-

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Pá, 2017-09-22 21:18 | Ninja už: 2626 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Shikaku mi trochu připomíná Dannyho Smiřickýho ve Zbabělcích. Tím, jak uvažuje, jak se chová, jak na něj věci působí. Minimálně je spojuje ta existenciální prázdnota, kterou najednou cítí, a která tam možná byla celou dobu, jen zakrytá jinýma věcma. Prázdnota, která najednou pohlcuje úplně všechno... Tohle jsi vystihla tak strašně přesně, až je mi z toho pomalu úzko taky. Ty s těma pocitama vážně umíš kouzlit. Nesmírně tě v tomhle obdivuju. Čím blíž ke konci kapitoly jsi, tím je to lepší.
Ale ten začátek na mě působí tak nějak... já nevím... napůl. Roztržitě. Strašně útržkovitě a chaoticky. Mám dost problém se v tom zorientovat. To je s největší pravděpodobností způsobený tím, že to určitě špatně chápu, ale i tak zkusím napsat, proč:
Ta stylizace mi přijde hrozně nucená. Pořád z tý nespisovný, formálně hrubý polohy přebíháš do tý, na kterou jsi zvyklá. Klidně v rámci jedný věty. To co se ti stalo třeba u hlíny hned v prvním odstavci, by se fakt dít nemělo. Ale celý je to nekonzistentní. Někdy je ta nespisovnost omezená jen na přímou řeč, jindy zasahuje i do pásma vypravěče. Taky pořád moc nevím, z jakýho pohledu je to vlastně psaný. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se zorientovala. Chvíli je to čistě subjektivní vyprávění ze strany Shikaka, chvíli distancovaný. A mění se to (možná zdánlivě) úplně náhle a bez příčiny. Ten kousek ve stanu je prostě zmatek. Pořád si nejsem jistá, jestli jsi to tak chtěla, nebo ne.
Můžu se tě na něco zeptat? Psalo se ti to dobře?
Ty umíš surovost. I hrubost. Niternější a daleko horší, než tuhle formální. Je to vidět už jen na tý druhý polovině, kdy se Shikaku konečně soustředí na sebe. Ta je skvělá. Jen mám pocit, že bych si v ideálním případě u čtení neměla říkat, že něco přišlo konečně.
Možná tohle jsi myslela tím celé špatně. Ale ono to celé špatně není. To určitě ne. Smiling Jenom trochu špatně.
V každým případě tě ale prosím: hlavně ji nemaž! Pokud to bude pokračovat v duchu tý druhý poloviny, strašně by mě to mrzelo.
P.S.: Drobky sušenky Návratů... nechceš tam přidat "ze sušenky"? Laughing out loud Jak tam jsou takhle ty tři podstatný jména za sebou, tak je to trošku... no, těžší pochopit, co se tím myslí.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2017-09-22 22:50 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Vidíš, to jsem nikdy nečetla, ale až ji někdy potkám v knihovně, mrknu do ní Smiling
Za pocity mě chválili už kdysi, tak mě těší, že se to ve mně ještě neztratilo a je cítit, co i cítěno být mělo. Díky.
Když ona není nucená, nebo alespoň ne chtěně; celé je to chaotické, protože snad i má být chaotické, je to zkrátka chaotické. Ta nespisovnost není používaná jako prostředek k vyjádření nějaké drsnosti, většího "cool stavu", ale jednoduše protože tam přistála. A možná to je jeden z aspektů mého špatně; ta ffka si nechce hrát. A nechce být učesaná, nebo jen místy, pak většími místy a najednou zase ne - a tím vzniká jistý chaos a nesourodost. Vůbec si nechce hrát na jazyk a já s ní ani hrát nechtěla. Nezáleželo mi na tom. Psala jsem, protože jsem musela a psalo se mi to poměrně dobře, ovšem nevypisovala jsem se do toho, to už bych se zbláznila, jenom psala. Víš, tady si bohužel ideálně nepočteš, protože ta Poznámka vážně mluví pravdu. A druhý díl je úplně strašný xD Mám dlouhé rozjezdy.

Když já nevím... není to úplně má klasická série... nebo spíš můj klasický přístup k sérii, asi tak bych to řekla. Většinou se snažím, promýšlím jednotlivé scény v duchu, říkám si, co by tak... ale tady ne. Psala jsem ji jen pro uvolnění duše a tím měla zůstat. Kdyby přestala volat a nechala se zapomenout, vážně by to bylo lepší.
Ale moc děkuju za reakci. I jsem ráda, že se alespoň ten kus líbil!
(Ne, řekla mi, že tam to "ze" nechce, tak jí ho necpu Smiling Vážím si rady, ale přesně takhle to má být.)

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, St, 2017-09-20 15:18 | Ninja už: 5830 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Když jsem viděla, že jsi něco přidala, rozzářily se mi v očích hvězdičky. Po pár řádcích mi docvaklo, s kým mám tu čest a že budeme trpět všichni. Postavy i čtenář. Tvé CELÉ ŠPATNĚ cítím všelijak.
Každopádně bych ti nejraději utrhla hlavu za to tvé neuměle. Má to krásný spád, cítím z toho, že jsi nad tím moc nepřemýšlela (snad se nemýlím!). Intuitivní psaní je skvělá věc. Už jenom proto, že i když si myslíš, že to není zrovna nejlepší kus, skrytě z tebe vytáhne to nejlepší.
Jsem ráda, že je to neotesané, sprosté a hrubé. Protože takový je život. Shikaka i Yoshino je mi líto a vlastně si teď uvědomuji, že jejich vztah byl nastíněn tak docela nijace, ale vždy na mě působil... Rozhodně ne zamilovaně, spíš byl o toleranci. Tak jsem dost zvědavá, kam je zavedeš ty.

Jsem ráda, že tvoříš jejich minulost. Budeme zase trpět jak psi, přesto jsem šťastná, že se s námi chceš o tohle podělit. Nezahazuj ji, vůbec to není hrozné. Právě naopak. Z lásky
Hrozbu o smazání záměrně ignoruju, protože by to byla zatracená škoda, kdybys nám tady vylíčila Shikakovu minulost a pak nám ji krutě smazala z existence! Cry

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2017-09-22 23:08 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Tentokrát to na hvězdičky není, Sayu, ale těší mě ta reakce!
Nepřemýšlela, jak už zmiňuju u Akhary; psala jsem, protože jsem musela, a většinou scény promýšlím, ale tady ne, tady se nějak ani nedaly. Jak jsem před sebou neměla prázdnou stránku wordu, měla jsem naopak bílo v hlavě. A teprve s wordem se dalo zase klapat a klapat, něco klapat.
Intuitivní psaní není špatné, může z člověka vytáhnout opravdu leccos a velmi překvapit, na to je dobré, ano, ale samozřejmě není stoprocentní. Já ho podporuju, jen asi ne všechno z jeho popudu vzniklé by mělo být prezentováno, znám sama xD
Mně u Kishiho celkem vadí ty uječené ženy, co hned každého berou pěstí a pánvičkou 24/7 a nedá se s nimi moc rozumně mluvit. Yoshino určitě své světlé stránky měla, ale příliš nám je neukázali, navíc ukázali, jak se Shikaku často nalévá s přáteli, tak... jsem toho využila. A udělala Yoshino i Narům příšernou věc, takže mě určitě stihne nějaké jelení prokletí xD
Nedějí se tam pěkné věci, ano, hádáš správně, to říkám dopředu. Nebo spíš nestaly se tam pěkné věci a Shikaku je nám všechny ukáže. To je další celé špatně. Ještě uvidím; příčí se mi takhle strašit, avšak tentokrát musím. Ale děkuju moc za podporu, Sayu, zahřála Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Pá, 2017-09-22 23:24 | Ninja už: 5830 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Hvězdičky budou pořád, protože jsi pro mě dlouhá léta návyková. Ať už to jsou počáteční, naivní a úsměvné série či současné, v kterých všichni trpíme jak psi. Už jen kvůli těm emocím, které vyvoláváš, ty hvězdičky v očích budou a nezmizí. Smiling
Máš pravdu, někdy ty věci z volného psaní nejsou prezentovatelné. Ale někdy jsou. Třeba Aya do mě ťuká, abych psala víc intuitivně a nesnažila se to promýšlet... Někdy to prostě funguje, někdy ne. A tady to bude fungovat možná jen u někoho, protože to surové psaní je zkrátka chaotické. Prsty klapají rychleji než mozek myslí a v tom je to kouzlo. Možná některým trochu poklesne brada, protože jsou od tebe zvyklí na jiný styl psaní, ale je to něco nového, přesně jako tvá experimentální poezie. ^^
Uječené a agresivní ženy jsou v anime hrozně běžné a mě šíleně vytáčí. Dementní tsundere typy... Laughing out loud

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2017-09-23 16:27 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Smiling *představ si ho trochu většího než tohohle prťouse*

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...